Prababičku Albínu jsem milovala. Měla 140 cm, dlouhé bílé vlasy, které její jméno jen podtrhovaly. Ráda seděla u kamínek a všechny nás pozorovala, i když nás neslyšela. Nosila zástěru a upravený šátek, který sundávala jen na noc. V brýlích jedno sklíčko. „Babi, proč nemáš jedno sklo?"
„Já ho nepotřebuju, stejně na to oko nevidím.“ Vždy mě podrobila nějakému výslechu: „Maruško, dívají se po tobě kluci?"
„Dívají, babi."
„To je dobře, ale ať zůstanou jen u toho.“
"A má aspoň auto a barák?" A tak to bylo pokaždé.
Pamatuji si, jak jsme za ní jezdily s babičkou Věrou. Prababička bydlela na horách doslova na samotě u lesa. Vedla k ní tříkilometrová klikatá silnice a pak se muselo ještě kus mezi lesem a loukou do kopce, kde projel jen traktor.
Pod roubenou chalupou byl potůček, kde lišky dávaly dobrou noc. Voda jen studená, suchý záchod na chodbě. Jedna sednice, kde dveře byly vysoké 160 cm a kdo se při vstupu nepoklonil majitelce obydlí, dostal hned ránu do čela. Prababička často poznamenala: „Tady se, hošku, musíš klanět."
V zimě to bylo extrémně náročné. Babi Věra nosila celou tu štreku tašky s jídlem, co uvařila, nebo koupila. Vždycky mi říkala: „To jsem si zase dala! Mokrá jsem byla nejen od sněhu, ale i potem. Že jsem se na to nevyprdla."
Do kopce se plazila doslova po čtyřech. Jedna ruka s taškou, jedna noha z metrového sněhu, druhá taška, druhá noha.
Já jsem tam s ní jezdila občas, pomáhala s dřívím, nebo natírala vápnem. Zato babi Věra dojížděla deset let vždy na tři až čtyři dny v týdnu. Když přijela, měla už nachystaný seznam úkolů. Posekat a nařezat soušku, vyprat, odhrabat listí, natřít podlahu.
Vzpomínám, jak se babička Věra zlobila, že její maminka neslyší. Musíš křičet, ona neslyší," burácela babi, a mně bylo prababičky líto. Nebo si stěžovala, že ji diriguje, co má dělat, a když přijela návštěva, včetně jejích sourozenců, musela jim sloužit. „Věro, uvař párky," volala prababička. „A dones sušenky!"
Když se prababičce Albíně blížilo sto let, už nemohla být na horách sama. Potřebovala denní péči. Nikdy nebyla v nemocnici a dobrovolně by tam nešla. Vím, že pro ni babi Věra udělala první poslední. A tak si prababičku vzala k sobě do bytu.
Ráda jsem poslouchala příběhy babi Věry z jejího mladí nebo z války. Třeba, jak prababička prodávala tajně pod chaloupkou petrolej za přídělové lístky, aby uživila všechny čtyři děti, když byl praděda ve válce.
Babička Věra byla nejstarší, takže to nebylo lehké ani pro jednu z nich. V době, kdy měla jít na střední školu, musela pracovat. Chtěla být zdravotní sestrou, to se jí nesplnilo. Za to její mladší sestra mohla jít studovat, co chtěla. Bylo po válce a možností bylo více. Myslím, že jí to babička nikdy nezapomněla. A všechny tyto životní události se s ní táhnou celý život. Kdybyste hledali v Ottově naučném slovníku slovo "pesimismus", našli byste tam fotku naší babičky.
Teď je babi Věra ve věku prababičky. Je nemocná a stará se o ni její dcera, tak jako ona se starala o prababičku. Vaří, pere, vyjednává s lékaři, nosí prášky.
„Maruško, to si neumíš představit, jak mě pořád diriguje. To se nedá vydržet. Všechno dělám blbě." A opakuje mi vše, co už jsem kdysi slyšela od své babičky Věry. A mě jen napadá: historie se opakuje.
Pamatuji si, jak jsme za ní jezdily s babičkou Věrou. Prababička bydlela na horách doslova na samotě u lesa. Vedla k ní tříkilometrová klikatá silnice a pak se muselo ještě kus mezi lesem a loukou do kopce, kde projel jen traktor.
Pod roubenou chalupou byl potůček, kde lišky dávaly dobrou noc. Voda jen studená, suchý záchod na chodbě. Jedna sednice, kde dveře byly vysoké 160 cm a kdo se při vstupu nepoklonil majitelce obydlí, dostal hned ránu do čela. Prababička často poznamenala: „Tady se, hošku, musíš klanět."
V zimě to bylo extrémně náročné. Babi Věra nosila celou tu štreku tašky s jídlem, co uvařila, nebo koupila. Vždycky mi říkala: „To jsem si zase dala! Mokrá jsem byla nejen od sněhu, ale i potem. Že jsem se na to nevyprdla."
Do kopce se plazila doslova po čtyřech. Jedna ruka s taškou, jedna noha z metrového sněhu, druhá taška, druhá noha.
Já jsem tam s ní jezdila občas, pomáhala s dřívím, nebo natírala vápnem. Zato babi Věra dojížděla deset let vždy na tři až čtyři dny v týdnu. Když přijela, měla už nachystaný seznam úkolů. Posekat a nařezat soušku, vyprat, odhrabat listí, natřít podlahu.
Vzpomínám, jak se babička Věra zlobila, že její maminka neslyší. Musíš křičet, ona neslyší," burácela babi, a mně bylo prababičky líto. Nebo si stěžovala, že ji diriguje, co má dělat, a když přijela návštěva, včetně jejích sourozenců, musela jim sloužit. „Věro, uvař párky," volala prababička. „A dones sušenky!"
Když se prababičce Albíně blížilo sto let, už nemohla být na horách sama. Potřebovala denní péči. Nikdy nebyla v nemocnici a dobrovolně by tam nešla. Vím, že pro ni babi Věra udělala první poslední. A tak si prababičku vzala k sobě do bytu.
Ráda jsem poslouchala příběhy babi Věry z jejího mladí nebo z války. Třeba, jak prababička prodávala tajně pod chaloupkou petrolej za přídělové lístky, aby uživila všechny čtyři děti, když byl praděda ve válce.
Babička Věra byla nejstarší, takže to nebylo lehké ani pro jednu z nich. V době, kdy měla jít na střední školu, musela pracovat. Chtěla být zdravotní sestrou, to se jí nesplnilo. Za to její mladší sestra mohla jít studovat, co chtěla. Bylo po válce a možností bylo více. Myslím, že jí to babička nikdy nezapomněla. A všechny tyto životní události se s ní táhnou celý život. Kdybyste hledali v Ottově naučném slovníku slovo "pesimismus", našli byste tam fotku naší babičky.
Teď je babi Věra ve věku prababičky. Je nemocná a stará se o ni její dcera, tak jako ona se starala o prababičku. Vaří, pere, vyjednává s lékaři, nosí prášky.
„Maruško, to si neumíš představit, jak mě pořád diriguje. To se nedá vydržet. Všechno dělám blbě." A opakuje mi vše, co už jsem kdysi slyšela od své babičky Věry. A mě jen napadá: historie se opakuje.
