Ty byly jednoznačně nejlepší. Od zrzavé po černou se na krmítku střídaly a navzájem se vyháněly. A já poprvé uviděla „to speciální“ krmítko s víkem právě a jen pro tyhle malé hlodavce.
A tak začala moje dlouhá cesta za prvním veverčím krmítkem v našem parku. Ale povedlo se a já jednoho listopadového dopoledne stála před stromem, na kterém se krásně vyjímalo.
A tak začala moje dlouhá cesta za prvním veverčím krmítkem v našem parku. Ale povedlo se a já jednoho listopadového dopoledne stála před stromem, na kterém se krásně vyjímalo.
Podle znalců na veverky jsem do krmítka nejprve nasypala nevyloupané vlašské ořechy. To proto, aby se krmení nezkazilo, neboť to chvilku trvá, než se ho veverky naučí používat. Ale to neznaly naše chundelaté tvorečky – během několika hodin byly všechny ořechy pryč.
Krmítko obstálo a stalo se oblíbeným cílem všech místních veverek.
Pravidelně jej doplňuji a druhý den je vždy zpola prázdné.
Pravidelně jej doplňuji a druhý den je vždy zpola prázdné.
Jaké bylo ale jednou moje překvapení, když jsem již z dálky viděla, že je krmítko stále plné. To hlavou během chvilky proběhne spousta otázek: „Proč veverky nepřišly, je v krmítku špatné krmení?“ Přiblížila jsem se k němu, a najednou jsem zpozorovala, jak z krmítka vykukuje kousek veverčího ocásku. „A sakra, je zraněná? Co mám dělat, mám volat záchranou stanici?“
Pomalu jsem zvedla víčko připravená na nejhorší, ale veverka vyletěla, lekla se stejně jako já. Ocáskem se mi otřela o ruku a byla pryč a s tím i moje obava, co budu dělat, kdyby se jí něco stalo.
Původní verze
Setkání s veverkou
Začalo to při první vlně covidu. Nikam se nesmělo a večery byly dlouhé. A tehdy jsem objevila web kameru na krmítko v záchranné stanici živočichů v Makově. A nebylo to ledajaké krmítko, ale krmítko, kde to doopravdy žilo. Srnky, vrabčáci, sýkorky, zajíci, straky a do toho veverky. Ty byly jednoznačně nejlepší. Od zrzavé po černou se na krmítku střídaly a navzájem se vyháněly. A já poprvé uviděla „to speciální“ krmítko s víkem právě a jen pro tyhle malé roztomilé hlodavce.
Po nákupu speciálního krmení pro veverky a několika e-mailech, kdy jsem se ptala na možnost obstarání a nainstalování speciálního krmítko do našeho parku, jsem se sama, díky svým přátelům, stala vlastníkem jednoho kusu. Po vybrání vhodného stromu, pod kterým jsme našli stopy po veverkách v podobě správně ohryzané šišky, bylo krmítko instalováno.
Podle doporučení znalců na veverky jsem do krmítka nejprve nasypala nevyloupané vlašské ořechy, to proto, aby se krmení nezkazilo, neboť to chvilku trvá, než se ho veverky naučí používat. Ale to neznaly naše chundelaté tvorečky – během několika hodin byly všechny ořechy pryč. Krmítko obstálo a stalo se oblíbeným místem všech místních veverek.
Pravidelně jej doplňuji a druhý den je vždy zpola prázdné. Jaké bylo ale jednou moje překvapení, když jsem již z dálky viděla, že je krmítko stále plné. To hlavou během chvilky proběhne spousta otázek – proč veverky nepřišly, je v krmítku špatné krmení? Přiblížila jsem se k němu, a najednou jsem zpozorovala, jak z krmítka vyčuhuje kousek veverčího ocásku. „A sakra, stalo se jí něco? Co mám dělat, mám volat záchranou stanici?“ Pomalu jsem zvedla víčko připravená na nejhorší, ale veverka vyletěla, lekla se stejně jako já, ocáskem se mi otřela o ruku a byla pryč a s tím i moje obava, co budu dělat, kdyby se jí něco stalo.
Po nákupu speciálního krmení pro veverky a několika e-mailech, kdy jsem se ptala na možnost obstarání a nainstalování speciálního krmítko do našeho parku, jsem se sama, díky svým přátelům, stala vlastníkem jednoho kusu. Po vybrání vhodného stromu, pod kterým jsme našli stopy po veverkách v podobě správně ohryzané šišky, bylo krmítko instalováno.
Podle doporučení znalců na veverky jsem do krmítka nejprve nasypala nevyloupané vlašské ořechy, to proto, aby se krmení nezkazilo, neboť to chvilku trvá, než se ho veverky naučí používat. Ale to neznaly naše chundelaté tvorečky – během několika hodin byly všechny ořechy pryč. Krmítko obstálo a stalo se oblíbeným místem všech místních veverek.
Pravidelně jej doplňuji a druhý den je vždy zpola prázdné. Jaké bylo ale jednou moje překvapení, když jsem již z dálky viděla, že je krmítko stále plné. To hlavou během chvilky proběhne spousta otázek – proč veverky nepřišly, je v krmítku špatné krmení? Přiblížila jsem se k němu, a najednou jsem zpozorovala, jak z krmítka vyčuhuje kousek veverčího ocásku. „A sakra, stalo se jí něco? Co mám dělat, mám volat záchranou stanici?“ Pomalu jsem zvedla víčko připravená na nejhorší, ale veverka vyletěla, lekla se stejně jako já, ocáskem se mi otřela o ruku a byla pryč a s tím i moje obava, co budu dělat, kdyby se jí něco stalo.
