Mámina růže - napsala Pavla Říhová

Hledím z okna a koukám, jak prší. Na listech stromů se třpytí kapky vody. Urousaný kocour běží domů a znechuceně přede dveřmi třepe tlapkou. Dopíjím kafe, nazouvám holiny a vycházím ven. Čerstvá zem voní a zpoza mraků se dere slunce. 

Bože, ta zahrada je ale krásná. Procházím mezi záhony a přemýšlím, kam co ještě vysadit a co je nutné udělat. Náhle sluneční paprsek ozáří červenobílý květ velké růže. Je to jako bliknutí barvy z moře zeleně.
Vidím před sebou mámu, jak tu růži před pár lety vybírala. Naše oblíbená výprava do zahradnictví. Řešily jsme, co zasadíme do truhlíků, co zabírá na slimáky a že táta potřebuje nové vidle. Pak mi najednou podala sazenici růže: “Aby ti dělala radost, až tu nebudu.“ 

Tahle růže má v mé zahradě i srdci zvláštní místo. Je to mámina růže. Když je mi smutno, chodím si s ní povídat. 

"Ahoj, mami, tam nahoru. Vidíš? Už přestalo pršet, bude zalito."