DNES, V PÁTEK, ZAVŘENO.
V SOBOTU ZVĚŘINOVÉ HODY!!
Za jiných okolností by zvěřinovou sobotu jako satisfakci bral, ale on v sobotu musí s úsměvem očekávat příjezd tchýně. Bude se muset celý den tvářit, jak je návštěvou potěšen, bude muset usrkávat kafíčko, chválit dovezenou bábovku a vyptávat se na věci, které jej vůbec, ale vůbec nezajímají. Přitom ruce už jej tak svrbí! Karty by hrál, až by plakal. Každotýdenní páteční mariášnické posezení u pár piv je jeho opravdovou vášní. Od pondělí se na páteční rituály, provázející každou hru, těšil a teď se vrací jako z prohraného boje.
Jejich malý domek se zahrádkou je posledním v dlouhé ulici, do níž se protahuje oválná náves. Cesta od hospody postupně míjí místní obchod, školu, poštu, kostel a za kostelem i malý hřbitov. U něj se cesta stáčí a pokračuje až kamsi k horizontu. Kostelík se hřbitovem tvoří nevysokou kupoli. Kolem je vysázena spousta lip, smutečních vrb, javorů a stříbrných smrků, clonících svými dlouhými větvemi cihlovou hřbitovní zídku. Chůze tudy je příjemná a už jen pohled na přírodní scenérii s několika lavičkami podél zdi uklidňuje a vybízí k rozjímání.
Je ticho. Kdysi čas klekání, nyní čas televizních zpráv. Ondra zvolna kráčí do zákruty, jako by byl na celém světě sám. Z neveselých úvah o sobotní návštěvě jej vyrušily hlasy. Zastavil, rozhlédl se, ale nikde nikdo. Zakroutil hlavou a už chtěl znovu pokračovat v chůzi v domnění, že sem zřejmě zalétl hovor z pootevřeného okna některé z chalup, jež nechal za sebou. Náhle jeden z hlasů zazněl docela zřetelně a blízko: „Tak kde je?“ „Co já vím, ještě nikdy se nezdržel,“ odpovídá druhý, hlubší hlas a dodává „a přitom karty má on! No, to si asi dneska nezahrajeme.“
„To je nadělení, co budeme dělat?“ mumlá ten první.
Ondra si uvědomil, že hlasy přicházejí ze hřbitova. Co to může být za morbidní partu, že hrají karty na hřbitově. Komu by se chtělo? Tma, studený podzim, nepříjemné vlhko. Stoupl si na dřevěnou dubovou opěrku lavičky a nahlédl přes zídku. Vnitřní uspořádání znal z pravidelných návštěv k hrobu otce své manželky. Hřbitovní cestičky tonou ve tmě. Ještě nedávno se zde plápolavě svíjely stovky plamínků, jako břišní tanečnice a ozařovaly měkkým nažloutlým světlem celý hřbitůvek, ale teď už je více jak týden po všech svatých. Svíčky dohořely, jen na jednom hrobě se záře svíce mihotá. Uvnitř, kousek od hřbitovní zdi, hned vedle kupy čerstvě zetlelých věnců stojí honosný mramorový náhrobek s masivní bohatě zdobenou mramorovou deskou. Ta leží jako sarkofág v místě, pod kterým jsou jistě uloženy nejedny ostatky. Svíce vrhá světlo hned sem hned tam a patrný drobný rozplizlý stín dvou postav sedících na obrubníku sarkofágu.
Ondra hrobku zná. Často kolem ní chodívá a obdivuje její majestátnost. Nikdo se k ní už roky nehlásí. Nebýt zdejších důchodkyň, zarůstala by trávou a plazivými keři. I nápisy na desce jsou nyní jen s obtížemi čitelné. Kdysi zlatem vyvedená jména s daty narození a úmrtí, ještě před zlacením vyryta kameníkem do mramorové desky, nyní s deskou téměř splývají a jen jemné žilkování drobným mechem ukazuje zvědavcům, kdo je zde pochován. „A co hrajete, pánové?“ Ondra se přehoupl přes zídku, měkce dopadl mezi staré věnce a smrkové chvojí a kráčí k hráčům, kterým chybí ke hře ten třetí.
„Mariáš. My nic jiného nehrajeme“, odpovídá pán, který je oblečený, jako by šel právě z plesu, nebo ze svatby, či, a to nejspíše, jako by šel z pohřbu. V černém, tmavá kravata, zažloutlou barvu obličeje dodává jen ta svíčka. Jeho kumpán byl mnohem více s dnešní módou, jen trošku menší, plešatější a zavalitější, než jeho hubený parťák. Oba se teď postavili, aby se přivítali s nově příchozím.
„Heleďte, ale vy nejste ten, na kterého čekáme. Že jo?“ otáčí se dlouhán k cvalíkovi.
„Nejsem, ale mám karty a chuť hrát mariáš mi taky nechybí. Tak co, budeme žvanit, nebo hrát?“ Ondra položil řečnickou otázku a než se oba pánové toporně usadili, míchal už netrpělivě čertovými obrázky. Holt, vášeň je vášeň. Určitě se po pár hrách ukáže, kdo je rozeným karbaníkem, kdo má navrch a kdo ne.
„A o co hrajeme?“ otázal se Ondra, zvyklý z hospody hrát korunový mariáš. I když se hodně dařilo, či nedařilo, nešlo nikdy o víc než pár stovek.
„My hrajeme pro radost, protože my už nemáme jinak o co hrát. Že jo?“ odpověděl hubeňour.
„Jo“, řekl dlouhán, „my si tady na obrubník děláme čárky. Kdo vyhraje hru, má čárku. A na konci je jasný, kdo byl dnes nejlepší. Peníze nám na nic nejsou.“
„Vám možná ne, ale mně ano. Já na čárky nejsem zvědavej. O něco přece hrát musíme, jinak to není žádný to - adrenalin.“ Rozmrzelý Ondrův hlas se nese ztichlým hřbitovem. „A vůbec, co vy dva jste vlastně zač?“ Teprve teď Ondrovi došlo, že ani neví, s kým na hřbitově hodlá mastit karty.
Dlouhán se postavil a napřáhl k Ondrovi hubenou bledou ruku: „Svatoslav Hlas jméno mé. Bydlím tady,“ mávl rukou, „kousek“.
„Jó? Že tě neznám!“ diví se Ondra.
„Já jsem taky tady odsud,“ povídá ten menší. „A mně říkali Radku. Radek Kobylka. Moje žena je Kobylková Alice. Vdova.“
„Ty myslíš Alice Kobylková, co bydlí nad hospodou? Krásná baba…“ zasnil se na chvíli Ondra. „Ale dyť ona je už několik roků sama. Její chlap umřel. Nějakej záhadnej bacil, prej. Já ho neznal. Bylo po něm dřív, než jsem se sem přiženil. Tak jak můžeš bejt její muž?“
„No jak, jak asi? Vdovec naruby. Celej umrlej. To já umřel. Mě bacil nějakej bacil“ pravilo posmutněle to „malé pivo“.
„Ty naděláš,“ ozval se Svatoslav. „Já jsem byl taky ženatý. A nechal jsem je tu moje děti. Třicet mi bylo, Verunce bylo o pět míň a Vašek už mluvil, Stázička taky - byli dvojčata. Jako obrázky. A Verunka šla předemnou jen o pár týdnů dřív. Chřipka. A děcka? Šup kamsi do sirotčince. Teda asi.“
„A na co jste vlastně umřel,“ ptá se dál Ondra.
„Španělská chřipka. Verunka i já. Říká vám to něco?“ ptal se.
„No jo. To prý bylo tenkrát horší než mor. A kdy vás to skolilo?“ zajímal se Ondra, jako by nebylo divné, že se baví s mrtvolami.
„V pětadvacátým. Pár let po válce. A to jsem si myslel, že už bude jenom dobře. A ono prd. Za chvíli to bude sto let, co hraju karty. A Líbal, co to koupil za války, náš parťák do trojky, dnes po prve nepřišel, víme?“ „Zato jsem tu já. Tak hrajeme! Ale než rozdám, o co teda hrajeme? Já o čárky na náhrobku nehraju, aby bylo jasno!“
„A pěknej barák jsem měl,“ jakoby nic povídá dál Svatoslav, „prachy jsem tenkrát vydělal. V Americe jsem byl a pašoval chlast z Kanady do Chicaga. Ujel jsem, až když tam začalo být horko. Mafie, policie, brr. Vezl jsem mraky prachů, ale ve zlatě. Byl jsem určitě nejbohatším pasažérem na lodi do Evropy. Umřel jsem dřív, než jsem to stihl těm svejm dát. Barák je už asi bůhví koho, ale já to mám furt schovaný.“ „A kde, na půdě?“ Ondra zahořel zvědavostí.
„Su blbý? Tady na hřbitově. Zlato jsem si sem zakopal už tenkrát. Támhle k té lípě. Metr hluboko. Když tady v mariáši vyhrajete, můžete si to prohibiční zlato nechat.“ „A proč si to nevezmete sám?“ podivil se Ondra. „My nemůžeme dál, než ke zdi hřbitova. Nikdy a nikdo. Tak co s tím…“
„A co vy dáte do hry?“ obrátil se Ondřej na Radka.
„Tož já nic movitého nemám. Dám tu svou vdovu. Hned jsem uviděl, jak se tváříte mlsně, když se o ní mluvilo.“ Ondra, jehož žena se už rok po svatbě pro něj stala vším, jen ne příjemným partnerem na cestě životem, by rád uvítal změnu. Vlastně ani nevěděl, proč se k rozvodu dosud neodhodlal. Mladou a žádoucí vdovou by jistě nepohrdl a Alice Kobylková se mu zamlouvala dlouho. Myslil na ni vlastně vždy, když kolem jejího stavení kráčel do hospody nebo do práce. Domů se těšíval málokdy. Celá matka! Srovnával v mysli manželku s tchýní.
„A jak ty, teda pardon vy, mě můžete nabídnout svou vdovu? A vůbec, chlapi, pojďme si tykat, ne? Karty spolu budeme mastit, tož si potykejme.“ Všichni tři si podali ruce a znovu si řekli svá křestní jména.
„Řeknu ti o ní věci, které zabírají. Prozradím ti co má ráda, od témat k povídání, přes kytky, muziku, knížky, až po fajnovosti kolem sexu. Kde a jak to má ráda, co před tím, co potom… není boha, aby to nezabralo.
Bereš?“
„Beru. Hrajem.“
„No počkat, hrajem, hrajem. A co ty, Ondro, dáváš do hry?“
„Co bych tak mohl já dát vám? Žádnou věc, ani peníze, jak říkáte, nepotřebujete. Tak já dávám do hry závazek, že sem budu chodit hrát karty každý pátek večer. Platí?“
„Platí. Hrajme.“
Byla půlnoc a Ondra byl boháčem. Ještě tu noc si hrobníkovým nářadím z otevřené márnice vykopal bedničku čekající desítky let na zužitkování. Taky měl v hlavě spoustu informací o překrásné vdovičce Alici. V sobotu manželce i tchýni sebevědomě řekl, co si o nich myslí a že hned v pondělí požádá u soudu o rozvod. O své podivné výhře pochopitelně neřekl ani slovo. Svůj slib také hned na začátku nového týdne splnil. Doma se odstěhoval do prázdného dětského pokoje, který po celou dobu jejich manželství zůstal prázdný. Manželce řekl, že je to jen dočasně, než si najde něco jiného a že nemusí mít strach, domek, že jí nechá. Pak už začal šmejdit kolem stavení Alice Kobylkové.
Radek měl pravdu. Nemusel vynaložit žádné náročné úsilí a už byl pod sukní. Užíval si báječně, dokonce se stihl i bezhlavě zamilovat. Sám sexu doma moc nemíval a vdova byla také při chuti a tak jim oběma utíkaly dny v samých radovánkách. Ondra prodal prvních pár kousků zlatých šperků, a začal Alici snášet vše, co jí jen na očích viděl. Právě společně oddychovali, zpocení, nazí a sbírající sílu k dalšímu dovádění, když Alice vznesla dotaz: „Miláčku?“
„Ano lásko?“
„Jak to, že máš tolik prachů? To jsi přece nemohl jako vedoucí ve skladě vydělat.“
„Vyhrál jsem v kartách.“
„Kecáš.“
„Nekecám. A kdybys ještě k tomu věděla nad kým!“ Vtom se ale zarazil, neboť si uvědomil, že by musel, kdyby šel s pravdou ven, mluvit nejen o Svatoslavovi a jeho prohibičním jmění, ale i o jejím bývalém a že vlastně vyhrál také ji.
„To je vlastně jedno. Já ti věřím. Pusu! A řekneš mi miláčku, kde ho, máš?“ A po chvíli vášnivého vzdychání: „Ten, poklad myslím!“
Zamilovaný Ondra, v domnění, že jeho báječné, právě prožívané štěstí, je štěstím natrvalo, hned následující den truhličku k Alici přinesl.
„Na, někde ji ulož a dávej na ni pozor,“ řekl Alici Ondra, který v ty chvíle hlavou rozhodně nemyslel.
Jed, který před časem zahubil Radka a který při hledání nikdo neobjevil a tak jeho náhlé úmrtí přiřkli náhlému infarktu, který jed vyvolal, se v příštích dnech začal objevovat v Ondřejově čaji, kávě i chutném stejku. Co návštěva u Alice, to kapka jedu.
Jednou ráno, když u branky zvonila pošťačka s oznámením od soudu o termínu rozvodového stání, nepřišel otevřít. Žena na něj volala, pak jej šla vzbudit, ale to se jí už nepovedlo. Na jeho parte stálo něco o náhlém a nečekaném úmrtí, milující manželce atd.
Hned po pohřbu jej Radek i Svatoslav nadšeně přivítali.
„No konečně! Ten vůl Líbal přestal hrát úplně,“ říká Svatoslav. „Radka i mě už svrbí ruce, že jo Radku. Karty máš?!“
„Mám.“
„Tak ať to sviští. A Ondro, co že jsi tak rychle mezi námi?“
„Alice a její láska, co dostala i tebe, Radku. U mě dobrý.“
