Návštěva rytíře Ferdinanda, hraběte z Montaku, v 21. století - napsala Jasmin Carmel

„Kde to jsem? Kde jsem se to u všech svatých ocitl?“ vykřikl rozzlobeně rytíř Ferdinand, když otevřel oči. Ležel na louce a na nose ho lechtalo stéblo trávy. 

„Na chvíli si zdřímnu, a když se probudím, hrad, kde se mají konat rytířská klání, je pryč,“ pokračoval rozhořčeně. „A moje nová zbroj je taky pryč a dokonce i můj kůň! Ach ne, má krásná bílá klisna Marlend! Kde je? Co jen s ní udělali?“ 

Posadil se a brnění zachrastilo.

„Až ty zloděje najdu, ztrestám jejich opovážlivost!“ zahrozil pěstí. Pak se rozhlédl kolem sebe a zděsil se znovu. Zmizely zelené pastviny, zmizela maková pole a pryč byly i husté lesy, kde se jindy proháněla zvěř. Místo toho, kam až oko dohlédlo, stály obrovské domy a další budovy a kolem se klikatily prapodivné cesty z černé hmoty. Po nich se proháněly směšně a zároveň i trochu strašidelně vypadající kovové povozy, které však netáhli žádní koně! Jely samy!

„Já to věděl,“ zabědoval rytíř. „Čáry! Určitě to byly ty zlověstné čarodějnice! Zaklely mne a podlým kouzlem mne přenesly bůhvíkam! Však já jim ještě ukážu, těm proradným babicím! Ještě poznají můj hněv!“
Jelikož vůbec nevěděl, kde je, rozhodl se vydat po té černé cestě. Jenže jakmile na tu nejbližší vstoupil,  ty kovové potvory na něj začaly poplašně houkat a troubit, až z toho málem ohluchl. 

Vtom uviděl, jak se jedna z těch příšer řítí přímo na něj! Jen tak tak stihla zastavit. 

Rytíř vyvalil oči. 

Z břicha té děsivé hranaté potvory vylezl člověk! Ale jak směšně vypadal! 

Byl stejně tlustý jako mniši, které Ferdinand vídával v Benediktýnském klášteře. Kalhoty mu nesahaly až ke kotníkům, košili měl podivně ozdobenou nevídanými vzory a místo klobouku měl na hlavě něco černého, co se skoro dalo nazvat druhýma očima! Ten muž byl zřejmě velice nepřátelsky naladěný, protože přiběhl k Ferdinandovi a zblízka na něj začal křičet: 

„Hej chlape, zbláznil ses? Co tě to napadlo, ty magore, lízt do silnice!? No tak, seš vadnej? Koukej vodsud vypadnout! A co to máš vůbec na sobě? Rytířskej kostým? Ty deš na voslavy rytíře Ferdinanda? Seš mi ňákej povědomej. Jak se menuješ?“
Ferdinand do té doby nerozuměl ani slovo, ale teď se hrdě napřímil a prohlásil: 

„Jsem urozený rytíř Ferdinand, hrabě z Montaku a k tomu vynikající šermíř a kavalír. Dnes se měly na hradě Mštěnice konat rytířské turnaje a já v nich měl zvítězit, a získat ruku i srdce krásné lady Marigold, o kterou již léta tajně usiluji.“

Teď už se chlápek neudržel a rozchechtal se, až mu zpod košile vylezlo chlupaté břicho. 

„Ty seš teda dobrej. Fakt. Ty ses do tý role nějak vžil ne? Já jsem Franta. Franta Petřík. No jo, máš pravdu, už vim, proč seš mi tak povědomej. Ty vypadáš úplně jako skutečnej rytíř Ferdinand. Ale fakt dočista jako von, jako bys mu z voka vypad. Nedávno jsem ho viděl právě na Mštěnici, na jeho rodinym portrétu i s jeho manželkou Lady Mary Marigold a jejich pěti dětma. Nejseš ty náhodou s nim nějak příbuznej po historický linii?“
Hrabě z Montaku už pomalu ztrácel trpělivost. Potřeboval se dozvědět kde je!
„Poslouchej ty…ty tlusťochu!“ vyštěkl na něj podrážděně a vytáhl svůj ostře nabroušený meč. „Vůbec nevím co to tady blábolíš, a je mi to vcelku jedno. Já jsem opravdu rytíř Ferdinand z Montaku a vůbec nevím, kde jsem! Potřebuji se dostat zpátky domů, a to okamžitě. Chápeš to, ty červe?“
Muž byl očividně vyděšený. 

„A-ano,“ vykoktal.
„Tak se mi to líbí,“ pochválil ho spokojeně Ferdinand a zasunul meč zpátky do pochvy. „A teď mi řekni, kde to tedy vlastně jsem.“
Franta nervózně polknul a pak odpověděl: 

„No, v Praze přece. Ve 21. století. Hele, vy jste vopravdu rytíř Ferdinand? Ten Ferdinand? Dovopravdy? Ale co teda děláte tady? Vždyť vy už máte bejt osm set let po smrti!“
„Počkejte, cože? Řekl jste ve 21. století? Ale vždyť je léta páně 1193!“ zvolal vyděšeně rytíř a ostatní dotazy, včetně toho týkajícího se jeho smrti, ignoroval. 

„Vy asi vážně budete Ferdinand. A nějakou záhadou jste se dostal sem k nám, z vaší doby do naší! No jo, posunul jste se v čase přesně vo 800 let! Dneska přesně se slaví výročí vašeho úmrtí! No jistě! Jak se to mohlo stát?“
„To sám nevím,“ povzdechl si hrabě.
„Ale vím to, že jestli se brzo nedostanu zpátky, začnou rytířská klání beze mě.“
„No jo, jenže jak se chcete zpátky dostat?“ zeptal se chlapík nervózně. 

Oba na chvíli zmlknou a přemýšlí. 

„Už vím!“ vykřikne náhle Franta, až Ferdinand polekaně nadskočí. „Vy jste se sem dostal přímo na oslavy 8OOti let od vaší smrti, ne? Takže se možná dostanete zpátky, když se podíváte ke svému pomníku, který byl na vaší počest postavený!“
„Dobrý nápad, za pokus to stojí. Ty jsi mi ale chlapík, Franto! Jestli to vyjde a já se dostanu domů, nikdy Ti to nezapomenu! A teď pojďme! Kde je ten můj pomník?“
„Máte štěstí, kousek odsud. Zrovna jsem se tam taky chystal,“ usmál se pan Petřík. „Nasedněte, autem to bude rychlejší!“

Ferdinand nejdřív protestoval, ale pak přece jen neochotně vlezl do kovového břicha potvory. A tak hrabě z Monteku poprvé ve svém životě absolvoval cestu autem. 

Když vylézal ven, byl bledý jako stěna a podlamovala se mu kolena. Vzápětí ale vítězně zavýskl, když před sebou uviděl svou sochu v nadživotní velikosti. Dojatě se na ni díval. 

„Ten pohled vystihli přesně. Ty oči. A ten nos!“ 

„Vy nemizíte,“ ozval se za ním náhle povědomý Frantův hlas. 

„A měl bych?“ nepřítomně hlesl Ferdinand. Najednou se cítil lehký jako pírko a tělo mu zaplavoval zvláštní pocit štěstí. Otočil se na Františka, a zjistil, že ten na něj užasle zírá. 

„Vy záříte,“ hlesl. „Záříte a rozplýváte se…“

V tu chvíli rytíř z Montaku věděl, že se vrací domů.
„Sbohem!“ zavolal ještě. „Nikdy na tebe nezapomenu, Franto Petříku. Po celou dobu co ještě budu živ, na tebe budu vzpomínat. Nashle! Žij blaze!“
S těmi slovy se úplně rozplynul a propadl se do bezvědomí…

Probudilo ho polechtání na nose. Posadil se a kýchnul. Pak otevřel oči. Ležel na louce! Vedle něj stála Marlend, jeho krásná klisna a zařehtala mu na pozdrav. 

„Teda, to byl ale zvláštní sen,“ odfrknul si rytíř. 

Pak se podíval směrem ke hradu, který se majestátně tyčil na nedalekém kopci a v oku mu šibalsky zajiskřilo. Chytil klisnu za uzdu a vyhoupl se do sedla. 

„Jedeme, Marlend,“zavýskl. „Rytířské turnaje začínají za chvíli. A já tam nesmím chybět!“

Úkol: Vyberte si literární nebo historickou postavu. Připravte si krátký příběh ze svého důvěrně známého prostředí, ve kterém se běžně pohybujete – ranní boj o koupelnu u vás doma, cesta do školy, milostná scéna s vaším partnerem… Důležité je, abyste se drželi reality vašeho všedního dne. Vepište literární postavu do příběhu tak, abyste zachovali její charakter, ale zároveň jste uchovali věrohodnost vašeho světa. Bližší zadání zde.