Nestrkej nos tam, kam nemáš - napsala Linda Hájková

„Slib mi, že si dáš pozor na jazyk,“ řeknu, když vejdeme do třídy. „Průšvihů už jsem měl kvůli tobě dost,“ dodám. „Tak slibuješ?
„No jó, slibuju“ odpoví mrzutě a narovná si aktovku. 

„Tady si sedni,“ ukážu na předposlední lavici. 

Přikývne a posadí se blíže k oknu. 

Ostatní spolužáci si nás moc nevšímají. Kluci pobíhají kolem nebo si hrají na vojáčky a holky odcházejí po malých skupinkách na záchod.

„Hlavně nezapomeň, když se tě někdo bude na něco ptát, tak…“
„... tak nebudu lhát,“ dokončí za mě větu Pinocchio a upraví si klobouček na hlavě.

Odezní první zvonění. 

Do třídy přiběhne na poslední chvíli Anežka. Jde pozdě jako vždycky. Celá zadýchaná se ujistí, zda je tady ještě dříve než učitelka, a pak s úlevou zapluje do druhé lavice u dveří. Dneska jí to moc sluší. Má na sobě svůj žmolkovitý svetr s beruškami a vlasy učesané do dvou copů. 

„Na co koukáš?“ šťouchne do mě Pinocchio dřevěným prstíkem. 

Dělám, že ho přes ten hluk kolem neslyším a civím na Anežku, která loví učebnice z tašky. Pramínky vlasů jí padají do jejích narůžovělých tváří. 

Zaplaví mě hřejivé teplo. Otočí se, naše pohledy se střetnou. Ona se mile usměje a zamává na pozdrav. To mě vyděsí. A tak začnu předstírat, že mě něco strašně zaujalo na tabuli, i když je úplně prázdná.
„Tak Jonáši, na co vejráš?“ nepřestane otravovat. 

Kývnu hlavou směrem k Anežce. 

„Vždycky chodí pozdě,“ řeknu, jako kdyby mi to už lezlo krkem.
Pinocchio na mě udiveně zamrká: „Proč se usmíváš?“
„Neusmívám,“ odpovím nechápavě. Přesto cítím, jak mi cukají koutky rtů.
„Je hezká viď?“ začne mě provokovat a znovu do mě dloubne. 

Zrudnu v obličeji. 

„Tobě se líbí?“ zeptá se.

„Nelíbí!“ odseknu hrubě. Znovu se pokusím o vážný výraz, ale ústa mě nechtějí poslechnout. 

„Líbí se ti Anežka!“ spustí Pinocchio říkanku. 

Než se však stačím jakkoli bránit, zavoní na hodinu.

„Sednout!“ třískne za sebou dveřmi učitelka. 

Povyk dětí okamžitě ustane. Pod stolem kopnu Pinocchia do nohy, abych mu to vrátil za tu jeho blbou říkanku. Ten však nevydá ani hlásku, protože nic necítí. 

V místnosti panuje hrobové ticho. Slyšíme jen klapot bot na vysokém podpatku a tření křídy o tabuli, na kterou paní Vlčková napíše velkým písmem: „VYJMENOVANÁ SLOVA“. 

Obrátí se zpátky čelem k nám. Nejdřív zabrblá cosi, že chybí datum, a pak spustí: „Dnes si zopakujeme vyjmenovaná slova,“ pronese důležitě. Šáhne po svém černé notesu. „A k tabuli půjde...“ rychle zalistuje. „Pinocchio, tak pojď,“ vyvolá ho. 

Při jejích slovech se mi obrátí žaludek vzhůru nohama. Všichni upřou pohled na nás dva. 

„Sakra, co teď?“ pomyslím si. 

Pinocchio na mě vytřeští oči, čekaje na mou odpověď. 

Já jen pokrčím rameny. Chlapec tedy opatrně sklouzne ze židle a pomalými krůčky odcupitá až k jejímu stolku.
„Takže řekni mi, jaké i-y napíšeš ve slově liška?“ zeptá se ho.
„Hmm...“ zamyslí se dlouhou chvíli. „Tvrdé“ odpoví nakonec Pinocchio. 

„Hah, špatně,“ pobaví se Vlčková nad jeho hloupostí.
„Jaké i-y napíšeš ve…“ A takhle to pokračuje asi dalších pět minut. 

Bohužel, Pinocchio se netrefí ani jednou správně. Vlčková může puknout vzteky.
„Pinocchio, učil ses ty vůbec?“ zeptá se naštvaně.
„Ano, ano… učil,“ zazmatkuje. Jakmile to dořekne jeho nos povyroste o kus dopředu.
Třída se dá do smíchu.
„Ticho!“ napomene je Vlčková a s vražedným výrazem se otočí zpátky na chlapce.
„Pinocchio, nelži mi,“ zahrozí mu zdviženým prstem.
„Já nelžu!“ pokusí se bránit.
BUM! Další centimetry tady.
„Tak mi vysvětli, kde jsi přišel na to, že se ve slově pytel píše měkké i?“ zvýší na něj hlas. Na čele jí stoupne tlustá žíla.
„Prosím, prosím, nelži už,“ modlím se v zadní lavici. 

Pinocchio se šibalsky usměje. Je pozdě! 

„To Jonáš, vždyť sedí přímo tamhle. Vy ho nevidíte?“ kývne hlavou div tím svým klackem nesejme žáky z první lavice.
Radostně mi zamává. Plácnu se do čela, to mi snad dělá schválně! Děti se nepřestávají smát.
„Ty drzoune drzá!“ rozčiluje se Vlčková. „Co by ti na takové chování řekl tatínek?“ rozhodí rukama.
„Tatínek bydlí ve velrybě,“ pokrčí rameny Pinocchio. To spolužáky pobaví ještě víc. Nos nepřestává růst, pomalu se blíží až učitelčině tváři. 

V hlavě mi běží scénář, jak tohle budu vysvětlovat doma. 

„Tak a dost! Dones mi žákovskou!!“
„Když já ji mám u Geppetta… v tý velrybě, chápete?“ zalže znovu, snažíc se potlačit smích. 

Teď už je tyč dlouhá skoro přes metr. 

Vlčková vypadá, že každou chvíli omdlí. Doslova má jeho nos pod svým vlastním. 

To už to nevydržím a vyskočím ze židle. 

„Řekni pravdu!“ zavolám přes celou třídu.
„Řekni pravdu, Pinocchio!“ zakřičím ještě hlasitěji.

Všimne si mě. 

„JONÁŠ MILUJE ANEŽKU,“ řekne a kouzlo pomine.

Úkol: Vyberte si literární postavu. Připravte si krátký příběh ze svého důvěrně známého prostředí, ve kterém se běžně pohybujete – ranní boj o koupelnu u vás doma, cesta do školy, hádka se šéfem u vás v kanceláři, milostná scéna s vaším partnerem… Důležité je, abyste se drželi reality vašeho všedního dne. Vepište literární postavu do příběhu tak, abyste zachovali její charakter, ale zároveň jste uchovali věrohodnost vašeho světa. Bližší zadání zde.