"No, ahoj, co tak brzy?"
Manžel mě svým předčasným příchodem vytrhl z pátečního poklidného a bezmyšlenkové rozjímání. "No, přeci jsem dorazil dřív kvůli tý technický, na tvý auto. Víš, že zítra končí její platnost. Dej mi prosím techničák, jedu do servisu."
Hrklo ve mně, červená kontrolka hned zablikala.
Kde ho mám? V kabelce nebyl, v autě taky ne.
Doprčic! Určitě mi ho nevrátila moje roztržitá máti, když dnes ráno od nás z Chrudimi odjížděla domů do Prahy. Den před tím jsem jí totiž půjčila svého Rapida, zatímco její Fabie byla odstavená v servisu. No jasně, zapomněla mně předat doklady od mýho auta.
Má drahá polovička přijala mé sdělení, že techničák se nachází asi 120 km daleko, s notným rozladěním. Co jako s tím míním dělat, když o víkendu jede se svými kamarády na pijatiku a já jedu s našima dětma na baletní soutěž. Oba potřebujeme mít své vehikly v pořádku a jako oba právníci si nelajsneme vyrazit bez platné technické kontroly.
Začala jsem horečně přemýšlet. Chvíli trvalo, než se mé vypnuté mozkové závity z dosud poklidného odpoledne zahřály. Nejdřív jsem zavolala mámě, jestli skutečně je techničák u ní.
Má drahá polovička přijala mé sdělení, že techničák se nachází asi 120 km daleko, s notným rozladěním. Co jako s tím míním dělat, když o víkendu jede se svými kamarády na pijatiku a já jedu s našima dětma na baletní soutěž. Oba potřebujeme mít své vehikly v pořádku a jako oba právníci si nelajsneme vyrazit bez platné technické kontroly.
Začala jsem horečně přemýšlet. Chvíli trvalo, než se mé vypnuté mozkové závity z dosud poklidného odpoledne zahřály. Nejdřív jsem zavolala mámě, jestli skutečně je techničák u ní.
V telefonu bylo slyšet horečné hrabání v kabelce a za chvilku mi potvrdila mé obavy. Hned mi s provinilým tónem v hlase nabídla, že se s ním otočí zpět.
"To je nesmysl, pojedeš znovu 120 kilometrů sem a potom zpátky," zavrhla jsem její velkorysou nabídku. "Mami, no nic, ještě se ozvu, něco zkusím vymyslet."
Hlava rodiny tiše soptila a čekala, co ze mě vypadne.
Procesor posazený na krku jsem zapnula na plné obrátky.
Procesor posazený na krku jsem zapnula na plné obrátky.
Že by máma techničák poslala po řidiči autobusové linky?
Nejede někdo ze známých dnes z Prahy do Chrudimi?
Že by syn od sousedů z vysoké?
Skoro se mi hlava vařila. Najednou, kdesi z tmavého kouta mé mozkovny vyplula na povrch nepatrná paměťová stopa. I když se zdálo, že to nemůže vyjít, vytočila jsem číslo mé spolužačky z gymnázia.
"Ahoj Leni, jak se máš," začala jsem od lesa. "To se divíš, že se po tak dlouhé době ozývám, co? Pracuješ pořád v té bance?" vychrlila jsem na ni jako kulomet palbu otázek.
"No, jasně, co se děje?"
"Víš, pamatuješ si, asi před pěti lety si mě přesvědčovala, ať přijedu do Prahy na výroční maturitní ples a nemám se vymlouvat na vzdálenost..."
"No, to si fakt nepamatuju."
"No, já jo. Tehdy si ještě dodala, že u vás v bance pracuje holka, která od nás z Chrudimi dojíždí denně do práce. Pracuje tam u vás ještě?"
"Hele, máš pravdu." Trochu zaskočena banálností informace pokračovala: "Ve druhém oddělení pracovala jedna kolegyně, ale už jsem s ní dlouho nemluvila. Proč se ptáš?"
V rychlosti jsem jí vylíčila, že by mohla mít na ten den propůjčenou funkci poslíčka techničáku.
"Tak jo, zapátrám a brnknu ti zpátky," ani nestačila protestovat proti mému pátečnímu zaúkolování.
Za chvíli volala zpět.
"Tedy, ty máš ale kliku, představ si, vzpomněla jsem si na její jméno, u nás bance ještě pracuje, teď nemá zrovna dovolenou, a dokonce za hodinu končí a jede autobusem do Chrudimi."
Potom už to bylo snadné, máti dovezla do banky ve vedlejší čtvrti doklady od auta, které s díky předala naší spojce, a já jsem si je opět s velkými díky, převzala na nádraží v Chrudimi.
Potom už to bylo snadné, máti dovezla do banky ve vedlejší čtvrti doklady od auta, které s díky předala naší spojce, a já jsem si je opět s velkými díky, převzala na nádraží v Chrudimi.
Mimochodem se mě zeptala, jak jsem na ni přišla. V krátkosti jsem jí převyprávěla, jak jsem nejela na maturitní ples a jak mně to bylo předhozeno, že jsem na rozdíl od ní jako její kolegyně naprosté “béčko“, když nejedu na otočku na ples jednou za sezónu, a přitom ona jezdí denně. Tehdy se jen zmohla na: "Fakt, hustý."
Tehdy mi došlo, že lidský mozek je neuvěřitelný. Podle mě ani nejvýkonnější počítač by nebyl tak rychle schopen vygenerovat tuto asociaci. Banální údaj o cizí ženské cestující denně za prací 120 km se uložil do mých závitů jen právě ve spojení s mými pocity.
Tehdy mi došlo, že lidský mozek je neuvěřitelný. Podle mě ani nejvýkonnější počítač by nebyl tak rychle schopen vygenerovat tuto asociaci. Banální údaj o cizí ženské cestující denně za prací 120 km se uložil do mých závitů jen právě ve spojení s mými pocity.
Na ten ples jsem fakt chtěla, ale povinnosti pracovní, k rodině a především vzdálenost mě odradily. Spolužačka mně vlastně naštvala, že asi to trochu pohodlné „béčko“ ve srovnání s její kolegyní jsem. Nakonec potřeba vyřešit co nejrychleji problém, zaktivovala systém a mé šedé mozkové buňky doslova vyplivly potřebná data.
Zaplať pánbůh, to zatím žádný počítač nedovede.
Nemusím snad ani dodávat, že technickou kontrolu jsme zvládli včas a víkendové plány nebyly narušeny.
