Vycházíme ven a sluníčko příjemně svítí. Jemný vítr si pohrává s mými vousky a klid se rozléhá ulicí. Je krásné ráno.
Čtu si po cestě pár zpráv od kamarádů a najednou jsme zastavili. Asi jsme dorazili na místo. Něco obrovského se k nám přibližuje. „Páni, co to? Auto to není, to bych poznal. Vypadá to jako metro, ale metro to není. Taková velká mašina a ten hluk, to se mi nelíbí!"
Nervózně na ní koukám a stahuji uši i ocásek. Ona mi pohled obětuje a uklidňujícím hlasem mi něco říká. Je mi líp. Už to zastavilo. Někdo z toho vychází a někdo do toho vchází. Z mého rozjímání různých vůní mě vytrhne.
„K noze! Jdeme do vlaku." Tak jdu do vlaku. Jeden, druhý, třetí schod a dostali jsme se do úzké uličky. Kam mě to vede? Vcházíme do čtvercové místnosti, na každé straně jsou dvě křesla a uprostřed je okno.
"Okno! Ano! Jdeme k oknu."
