Údolí pinďourů - napsal Marek Greger

Je to už řadu let, kdy se svět zbláznil. On už se tedy za historii lidstva zbláznil několikrát. Ale naposledy lehnul pod tíhou laviny korektnosti, která se valila napříč kontinenty jak tsunami nebo mor. Začalo to vlastně nevinně. Lidstvo se poučilo z poslední války a chtělo věčný mír. Ale člověk z podstaty svého bytí a touhy ničit prostě potřebuje někde vidět svého nepřítele. A když bylo střílení ostrými do lidí zavrženo, začalo se střílet slepými náboji v podobě ostrých slov.
Nabito měl kdekdo. Síla slov byla ukryta v malých bunkrech, které byly rozesety v pokojíčcích po celém světě. Každý odtud pálil tak ostře, jak to jen šlo. A najednou se to zvrhlo a svět se proměnil v hřiště korektnosti. Vyhrát mohl jen ten, kdo vymyslí největší píčovinu.
Všechno to vypuklo v časech, kdy se zakázalo mluvit o černé, která nadobro zmizela z palety barev. V noci už nikdy nebyla tma jako v prdeli. Večer bylo jen hodně zataženo s nulovou viditelností. A když svítil měsíc, šup, šedivá kolem něj už byla přijatelná.
Vrcholem téhle soutěže bylo, když si nějaká Nanynka sáhla mezi nohy a řekla si, že jí tam něco chybí. Freud by se nad absencí penisu zaradoval. V ten samý okamžik se jiný klín na druhém konci světa naopak pod stejným hmatem topořil. Jeho majitel byl ovšem samotným topořením z ničeho nic tak znechucen, že zvolal: „Chci být ženou!“.
Kdyby se tohle stalo jen o deset let dříve, dostal by takový mladík v hospodě jasný dotaz: „Chceš přes držku?“ Otázka by to byla ovšem jen řečnická, protože za interpunkcí by rovnou letěla vzteky sevřená pěst srážející poblázněné individuum k zemi.
Tenkrát ovšem bunkry, tedy pokojíčky, tvořily nové hrdiny, a tak závod ve vymýšlení píčovin měl několik svých favoritů. 

Mimochodem, jedna moc chytrá paní tenkrát vymyslela, že už se nebude říkat Vánocům Vánoce, protože to může urazit ty, kteří je neslaví. Tak jsme se všem hezky omluvili a na Štědrý večer už máme jen „Noc rozdávání dárků“ s velkým N a ještě větším kulovým. 

Ježíšek se taky zakázal. Nelíbilo se, že byl rodu mužského. A právě tehdy jsme se začali nořit hloub do prdele, ve které teď truchlíme za pindíky a pulinkami. Ovšem jen někteří. 

My ostatní jsme se svým nářadím stále tady. Není nás tedy mnoho, ale jsme tu. My, co jsme se rozhodli své mužství uchránit před jeho kácením.
Odstěhovali jsme se hluboko do vnitrozemí, do neútulných hostin, tedy zhmotněného oxymóronu, kde si tak pospolu žijeme a pošukáváme, i po světnici. Já, jakožto majitel největšího údu, jsem vedoucí našeho stmelení. 

Tím největším údem jsem rozhodně nechtěl říct, že by si tu ten nejmenší pindík neužil... Naopak, tady jsou pulinky pro všechny centimetry.
Jsme poslední z posledních. Všichni ostatní si po světě hrajou na bezpohlavní. Kde jsou ty časy, kdy nám stačilo být jen bezpáteřní. 

Kdepak, pokrok nezastavíš. 

Stalo se tak, že holkám se zacelily skulinky, klukům se fiknul pindík a všichni mají jen bezpohlavní močové ústrojí.
A díky tomu je na každém, čím se chce stát. A to dokonce třeba jen na víkend, na den, nebo jen na odpoledne do západu slunce. Když tedy někdo bude chtít, foukne si mezi nohy pindíka, nebo rovnou kládu, to jak s velikým, nebo malým egem chce zápasit, a může vyrazit. No, a když chce být ženou, jen se tomu všemu otevře.
Dokonce ani děti už se nerodí jako dřív. Reprodukční orgány už nejsou zapotřebí. 

Dneska už jsou v kurzu jen dozrávající stanice, kde se hřejí embrya jako bývalí východní Němci v bazéncích na zahradě. Takové líhně vypadají jako na plovárně ponořená slepičárna.

Všichni jsou přešťastní a těší se z toho, že si můžou vybrat pohlaví, kterým chtějí být. 

Chceš jít o víkendu zapařit? Prima, vezmeš si pindíka a vyrazíš na pánskou jízdu. Sice dost možná s holkama, ale to nevadí. 

Holka už se dnes pozná jen stěží. Už se totiž nenosí ani prsa. Ženy přestaly kojit, a tak už prsa nechtěly, nepotřebovaly je. Navíc by v roli muže vypadaly směšně.
Nebo chceš naopak na dámskou jízdu? Uděláš cvak, osvobodíš se od tý žížalky dole, zahodíš ji a jsi žena. A je to…
Tak jednoduchý to dneska je. Otázkou ale zůstává, k čemu je tahle zhovadilost dobrá. Chlapi nahradili výron semene pliváním a ženy jsou při koitu jen sténající herečky.
Svět se zbláznil. 

Ale tady, v zemi velkého péra je všechno ještě v pořádku. 

Milujeme se, máme orgasmy, oplodňujeme se a v rámci zachování tradic jsme si i nevěrní. 

A všechno jde skvěle. Říkáme si, že pánbůh to tak chtěl. Tedy náš pánbůh. 

Ten jejich už neexistuje. Byl to muž, a to se samozřejmě nelíbilo. Tak teď je z něj jen světlo s velkým S, ke kterému se lidé modlí. A místo otčenáš říkají jen „Rodiči, jež jsi na nebesích“.
A chudák jeho syn, pan Ježíš, musel z kříže pryč. Lidi se nedokázali dohodnout, jak by měl bezpohlavně vypadat. Chtěli mu dát chudákovi jen jedno prso a jen půl pindíka. Tak se nakonec dohodli, že prázdný kříž jako symbol, vlastně taky dobrý.
Tak tedy zdrávas, bez Marie, a doufám, že aspoň v tom nebi, nebo pekle, to bude všechno pořádku. Přiznám se, že už se moc těším na odchod do věčných lovišť. A doufám, že tam bude zase ne černá, ale černočerná tma, jako v prdeli.