V pokoji panuje přítmí, jako by už bylo po deváté večer.
Sedíme, já a manželka, ve svých křeslech. Manželka hladí na klíně kocoura, který spokojeně přede. Spokojeností navíc slintá a já podávám ženě ubrousek. V mém klíně leží kniha. Ta naštěstí neslintá.
V televizi právě začal asi miliontý díl detektivního seriálu.
„Do Anglie mě v životě nikdo nedostane,“ prohlásí manželka. „Speciálně do toho Midsomeru ne. Stejně tam už asi nikdo nežije. Je podivné, kde se tam pořád ti lidi berou. Tam se vraždí už kolik roků týden co týden… Baráky a přírodu tam mají pěkné, to jo, ale jinak je to vražedná čeládka!“ rozčiluje se zbytečně během zírání na obrazovku.
„Dyť je to jenom film,“ marně oponuju.
„Ať! Stejně mě tam nikdo nedostane!“
„A kdyby se v Midsomeru vraždy nekonaly, to bys tam jela?“
„Jela.“
„Tak já ti řeknu, že nejela. Protože, za prvé žádný opravdový kraj nebo hrabství Midsmer neexistuje, ten si vymysleli. Nebo spíš vymyslela spisovatelka, jakási Grahamová. Podle jejich detektivek se ten seriál točí, víš? Je město toho jména, to jo. A za druhé, i kdyby ten kraj existoval, jak by ses tam, prosím tě, dostala?“
„Jak, jak... jako každý!“ manželka už tuší, kam mířím, přesto kličkuje.
„Letecky? Vždyť ty do žádného letadla nikdy nevlezeš,“ narážím na její časté konstatování, že do letadla by nesedla ani zanic.
„Jela bych autem.“
„Fajn, tak autem,“ říkám. „A přes moře jak? Na trajektu je ti zle, to máme vyzkoušené, ten je u tebe bez šance. Potom existuje ještě tunel z Francie do Anglie, tak tím myslíš?“
„Ne. Víš, co se stalo v tunelu pod Alpama? To byla tenkrát hrůza!“ vrtí hlavou. „Představa, že nade mnou je moře a mohlo by do tunelu vtrhnout a v ten moment jseš bez šance, rozumíš?! Úplně bez šance. Akorát umírání v něm by bylo možná dlouhé. Ne, ne. Žádný tunel,“ zhodnotila svou úvahu žena. „A potom, vždyť je to jedno. Stejně nikam nepojedu a do Anglie už vůbec ne, tak co.“
„Do Anglie mě v životě nikdo nedostane,“ prohlásí manželka. „Speciálně do toho Midsomeru ne. Stejně tam už asi nikdo nežije. Je podivné, kde se tam pořád ti lidi berou. Tam se vraždí už kolik roků týden co týden… Baráky a přírodu tam mají pěkné, to jo, ale jinak je to vražedná čeládka!“ rozčiluje se zbytečně během zírání na obrazovku.
„Dyť je to jenom film,“ marně oponuju.
„Ať! Stejně mě tam nikdo nedostane!“
„A kdyby se v Midsomeru vraždy nekonaly, to bys tam jela?“
„Jela.“
„Tak já ti řeknu, že nejela. Protože, za prvé žádný opravdový kraj nebo hrabství Midsmer neexistuje, ten si vymysleli. Nebo spíš vymyslela spisovatelka, jakási Grahamová. Podle jejich detektivek se ten seriál točí, víš? Je město toho jména, to jo. A za druhé, i kdyby ten kraj existoval, jak by ses tam, prosím tě, dostala?“
„Jak, jak... jako každý!“ manželka už tuší, kam mířím, přesto kličkuje.
„Letecky? Vždyť ty do žádného letadla nikdy nevlezeš,“ narážím na její časté konstatování, že do letadla by nesedla ani zanic.
„Jela bych autem.“
„Fajn, tak autem,“ říkám. „A přes moře jak? Na trajektu je ti zle, to máme vyzkoušené, ten je u tebe bez šance. Potom existuje ještě tunel z Francie do Anglie, tak tím myslíš?“
„Ne. Víš, co se stalo v tunelu pod Alpama? To byla tenkrát hrůza!“ vrtí hlavou. „Představa, že nade mnou je moře a mohlo by do tunelu vtrhnout a v ten moment jseš bez šance, rozumíš?! Úplně bez šance. Akorát umírání v něm by bylo možná dlouhé. Ne, ne. Žádný tunel,“ zhodnotila svou úvahu žena. „A potom, vždyť je to jedno. Stejně nikam nepojedu a do Anglie už vůbec ne, tak co.“
Máš pravdu, pomyslel jsem si.
Chvíli bylo ticho. Já si četl a ona sledovala pro změnu nějaký výživný dokument v naší energii žravé televizní bedně.
„Myslíš, že by sem mohlo přijít tsunami?“ vyhrkla náhle.
„Myslíš přímo sem, k nám domů?“ ptám se pro jistotu.
„Jasně, že sem.“
„Tak možné je všechno. Vlna by ale musela být strašně vysoká. Musela by nejdřív smetnout celé Německo a převalit se přes Krušné hory, Šumavu nebo Krkonoše. A to je asi blbost, že?“
„Náhodou… Já jsem viděla takový katastrofický film a tam…“
„Ježíši Kriste! To přece nemůžeš brát vážně, ty přiblblé filmy. Řekni, že je nebereš vážně! Nebo ano?“
„No, tak neberu, tak úplně, to ne. Ale zase, víš, četla jsem, že když teď točí filmaři tolik filmů o těch různých katastrofách, tak to není jen proto, aby nás strašili, ale proto, aby nás připravili na chvíli, kdy se všechno, co ukazujou, stane pravdou,“ pravila docela vážně má drahá Drahuška.
„Myslíš přímo sem, k nám domů?“ ptám se pro jistotu.
„Jasně, že sem.“
„Tak možné je všechno. Vlna by ale musela být strašně vysoká. Musela by nejdřív smetnout celé Německo a převalit se přes Krušné hory, Šumavu nebo Krkonoše. A to je asi blbost, že?“
„Náhodou… Já jsem viděla takový katastrofický film a tam…“
„Ježíši Kriste! To přece nemůžeš brát vážně, ty přiblblé filmy. Řekni, že je nebereš vážně! Nebo ano?“
„No, tak neberu, tak úplně, to ne. Ale zase, víš, četla jsem, že když teď točí filmaři tolik filmů o těch různých katastrofách, tak to není jen proto, aby nás strašili, ale proto, aby nás připravili na chvíli, kdy se všechno, co ukazujou, stane pravdou,“ pravila docela vážně má drahá Drahuška.
„Aha. A tak co třeba konkrétně. Co?“
„Mimozemšťani. Jenom se nesměj. Abys věděl, je už dokázáno, že jsou tady, že jsou mezi náma a jenom sondujou a čekají. Fakt se nesměj! Američani je mají. Když tenkrát ztroskotalo UFO v tom, v… jak se to tam jmenuje?… Jo, v tom Rosewellu po válce. To víš, ne? A tají to celému světu. Proč asi? Aha? To víš, že nic nezveřejní a budou stále mlžit. A asi objevili v té vesmírné lodi nejenom mrtvé ufouny, ale i nějaké důležité objevy, které by změnily svět. Ovšem to by se mnohým tam nahoře nelíbilo. Svědků bylo tenkrát dost. Jenže všechny umlčeli. Anebo film Den nezávislosti nebo Válka světů, to nejsou žádné fantasmagorie. To se klidně může stát. Třeba už zítra. Zakřivený vesmír není žádný blud, abys věděl! No, ty se směješ, ale já ti říkám, že až to přijde, tak se smát přestaneš. Nikdo se pak nebude smát, ale to už bude pozdě, víš. Přestaň se šklebit a udělej rači kafe. Mě s mlíkem.“
Udělal jsem kávu. Drahušce rozpustnou s mlíčkem a sobě turka. Uvelebil jsem se opět vedle ní do křesla.
„Blbneš. Víš to, že? Že blbneš?“ říkám mile a míchám si svého maxiturka.
„A i kdyby tady nikdo cizí z vesmíru nebyl, tak změny v počasí, globální oteplování, tak to nás všechny dostane stoprocentně, Jakube.“
„A i kdyby tady nikdo cizí z vesmíru nebyl, tak změny v počasí, globální oteplování, tak to nás všechny dostane stoprocentně, Jakube.“
Drahuška se ke mně otočila a s vážnou tváří pokračovala: „Umíš si představit, co bude, až sem přijde podnebí, jako je na jihu Evropy? Živočichové už to vědí, a tak se začínají stěhovat z jihu k nám. V Řecku a v Itálii bude Sahara. Různí pavouci, motýli, ještěrky a kdoví kdo dále už se sem přestěhovali, takže proces už začal. Až tady budeme mít od března do října horko jako v srpnu? Až nebude pršet a vyschnou studny a voda bude na příděl, flaška za půl výplaty? Umíš si to představit?“
Za okny právě leje. Nepřetržité proudy deště se valí z nebe už třetí den. V Čechách je stav vážný a hrozí velká voda. Hrozba suchem zní proto z úst mé manželky směšně. Raději mlčím.
Uplynulo dalších asi dvacet minut. Posunul jsem se ze stránky sto patnáct na sto třicet tři. Nečtu rychle, co chvíli zvednu oči k obrazovce.
„Proč nic neříkáš?“ ptá se náhle Draha.
„A měl bych? Hledíš na televizi a já čtu.“
„Proč nic neříkáš?“ ptá se náhle Draha.
„A měl bych? Hledíš na televizi a já čtu.“
Zase je pár minut ticho.
„Říkal Simoně její šéf v práci, víš, jejich pan docent, to je bedna, on přednáší i na univerzitě a jezdí poučovat pantáty do Prahy... Tak on říká, že bychom se měli připravit na nejhorší.“
Položil jsem knihu opět do klína. „Jak na nejhorší? Myslíš v politice? To jo, to mu klidně podepíšu. S tou bandou nenažranou - a je fuk, ze které zrovna partaje - je jeho obava důvodná.“
„S politikou to sice souvisí taky, ale hlavně s globálním oteplováním, táním ledovců na pólech, kácením lesů v Amazonii a tak vůbec. Říká ti něco blackaut?“
„Říkal Simoně její šéf v práci, víš, jejich pan docent, to je bedna, on přednáší i na univerzitě a jezdí poučovat pantáty do Prahy... Tak on říká, že bychom se měli připravit na nejhorší.“
Položil jsem knihu opět do klína. „Jak na nejhorší? Myslíš v politice? To jo, to mu klidně podepíšu. S tou bandou nenažranou - a je fuk, ze které zrovna partaje - je jeho obava důvodná.“
„S politikou to sice souvisí taky, ale hlavně s globálním oteplováním, táním ledovců na pólech, kácením lesů v Amazonii a tak vůbec. Říká ti něco blackaut?“
Drahuška vezme do ruky dálkový ovladač, ztlumí zvuk a otáčí se ke mně.
„Myslíš výpadek proudu na delší dobu?“
„Přesně! A teď si představ, že vybouchne elektřina na celém území. Na celém kontinentě! Dyť ty energie teď, jak zdražujou. Ty zelené plány, víš. Řeknou A, co se nebude smět, neřeknou B, co místo toho. Třeba u nás… Uvidíš, to nás všechny vrhne do ohromného průseru! Ne na den, nebo dva, ale na měsíc, na dva, na rok. Nic, co je závislé na elektřině, a to je dneska skoro všechno, rozumíš, nic nepůjde… Ani vodu ze studny si nenačerpáme!“
„Myslíš výpadek proudu na delší dobu?“
„Přesně! A teď si představ, že vybouchne elektřina na celém území. Na celém kontinentě! Dyť ty energie teď, jak zdražujou. Ty zelené plány, víš. Řeknou A, co se nebude smět, neřeknou B, co místo toho. Třeba u nás… Uvidíš, to nás všechny vrhne do ohromného průseru! Ne na den, nebo dva, ale na měsíc, na dva, na rok. Nic, co je závislé na elektřině, a to je dneska skoro všechno, rozumíš, nic nepůjde… Ani vodu ze studny si nenačerpáme!“
Drahuška udělá v řeči dramatickou pauzu. „A maso v mražáku se nám zkazí.“
„Píše o tom Ondřej Neff v knížce Tma. Tu jsem četl. To je fakt, že to by byla hrůza. Ani nekončí dobře ta jeho Tma,“ podotýkám a myšlenka na takovou, konečně reálnou hrozbu, nastíněnou mou Drahuškou, mě - na rozdíl od hrozby ufouny - zaujme.
„To by byl průser!“ nahlas výjimečně souhlasím.
„Co bysme dělali?“
„Co bysme dělali?“
Drahuška má vystrašený hlas, jakoby blackout byl za dveřmi. Napadlo mě, že kdyby byly na elektřinu, dovnitř k nám by se nedostal. Taky jsem to hned podotkl.
„Ty seš ale blbej…Vážně, co bysme dělali? Jen si to představ. Nic by nefungovalo. Vůbec nic!“
„Spíše, co by dělali ostatní! On, myslím Neff, popisuje dobu bez elektriky věrohodně a děsivě. Z většiny lidí by se kvůli pudu sebezáchovy během pár dnů stala nebezpečná sebranka.“
„No, přesně, to říká pan docent taky. A právě proto bysme se měli připravit, víš, na tu situaci. On tomu říká den X. Chodí po ústavu se zdviženým prstem a všechny varuje. Všichni by se měli začít připravovat.“
„Prosím tě, co bychom tak mohli dělat? To, abych už teď začal shánět tank a kulomety a kilometry ostnatého drátu. A taky spousty jídla. Jen trvanlivé. Konservy, sušenky a tak…“
„Spíše, co by dělali ostatní! On, myslím Neff, popisuje dobu bez elektriky věrohodně a děsivě. Z většiny lidí by se kvůli pudu sebezáchovy během pár dnů stala nebezpečná sebranka.“
„No, přesně, to říká pan docent taky. A právě proto bysme se měli připravit, víš, na tu situaci. On tomu říká den X. Chodí po ústavu se zdviženým prstem a všechny varuje. Všichni by se měli začít připravovat.“
„Prosím tě, co bychom tak mohli dělat? To, abych už teď začal shánět tank a kulomety a kilometry ostnatého drátu. A taky spousty jídla. Jen trvanlivé. Konservy, sušenky a tak…“
Přistihl jsem se, že o takové pitomé možnosti blackoutu vážně uvažuji.
„Musíme být soběstační,“ spustila manželka. „Brambory, zeleninu a ovoce vypěstujeme. Mouku, tu zavčas nakoupíme, sůl, cukr, ten je hodně důležitý, ten taky a olej. Nakoupíme slepice, kvůli vejcím. Škoda, že nemáme dost veliký pozemek, protože tak dvě krávy na mléko a kůň na práci, to by nám pomohlo. Co ještě?“
„Zapomnělas na vodu. Voda je a bude nejdůležitější.“
„Vodu máme. Je přece ve studni.“
„Ano? A kdo ji z té studny tahá nahoru? Čerpadlo, víš? A čerpadlo je na elektřinu. Takže bez ní ručně každý kýbl. Leda bychom koupili agregát a vyráběli si šťávu sami. Na to potřebujeme mít obrovské množství nafty, nebo benzínu. Sudy, hodně sudů. Jak dlouho myslíš, že by ten krizový stav trval?“
„To nikdo neví. Když se blackout spustí a začne rabování a zdechne spojení, telefony, počítače a tak, tak bude chaos. Krajem budou táhnout loupežné bandy a budou vraždit a krást. Brát budou všechno, co budou pro sebe potřebovat. A nikdo, rozumíš, nikdo nám nepomůže. To říká ten Simonin docent! Doktor s pěti titulama před a šesti za jménem. Kapacita!“
„Musíme být soběstační,“ spustila manželka. „Brambory, zeleninu a ovoce vypěstujeme. Mouku, tu zavčas nakoupíme, sůl, cukr, ten je hodně důležitý, ten taky a olej. Nakoupíme slepice, kvůli vejcím. Škoda, že nemáme dost veliký pozemek, protože tak dvě krávy na mléko a kůň na práci, to by nám pomohlo. Co ještě?“
„Zapomnělas na vodu. Voda je a bude nejdůležitější.“
„Vodu máme. Je přece ve studni.“
„Ano? A kdo ji z té studny tahá nahoru? Čerpadlo, víš? A čerpadlo je na elektřinu. Takže bez ní ručně každý kýbl. Leda bychom koupili agregát a vyráběli si šťávu sami. Na to potřebujeme mít obrovské množství nafty, nebo benzínu. Sudy, hodně sudů. Jak dlouho myslíš, že by ten krizový stav trval?“
„To nikdo neví. Když se blackout spustí a začne rabování a zdechne spojení, telefony, počítače a tak, tak bude chaos. Krajem budou táhnout loupežné bandy a budou vraždit a krást. Brát budou všechno, co budou pro sebe potřebovat. A nikdo, rozumíš, nikdo nám nepomůže. To říká ten Simonin docent! Doktor s pěti titulama před a šesti za jménem. Kapacita!“
„Takže přece jen nejvíce budeme potřebovat vysokou zeď. Udělat z domu pevnost jako bývaly tvrze ve středověku. A zbraně. V tichosti vybudovat arsenál. Granáty, dynamit, palné zbraně…Dneska se už dá i vyřazený tank koupit, nebo BVPéčko.“
„Co je BVP?“
„Bojové vozidlo pěchoty. Dá se sehnat bez kanonu a kulometů, ale ty by se mohly pořídit taky. Jen vědět u koho a kde a samozřejmě za kolik. Kontakty mám,“ řeknu tajemně.
„Asi to bude dost drahá záležitost, že?“ poznamená Drahuška a dodá: „Představ si, že jenom nákupem svíček bysme se pěkně vycimbali z peněz, protože těch by bylo třeba moc.“
„Proč? Koupíme petrolejky. V obchodech s vyřazeným vojenským materiálem stojí petrolejka pár korun. Na to nám důchody budou stačit. Petrolej, ten musíme koupit,“ zdůrazňuji.
„Jo,“ řekne má Drahuška zamyšleně, „petrolej určitě nakoupíme co nejdřív. A svíčky pro jistotu taky.“
„Co je BVP?“
„Bojové vozidlo pěchoty. Dá se sehnat bez kanonu a kulometů, ale ty by se mohly pořídit taky. Jen vědět u koho a kde a samozřejmě za kolik. Kontakty mám,“ řeknu tajemně.
„Asi to bude dost drahá záležitost, že?“ poznamená Drahuška a dodá: „Představ si, že jenom nákupem svíček bysme se pěkně vycimbali z peněz, protože těch by bylo třeba moc.“
„Proč? Koupíme petrolejky. V obchodech s vyřazeným vojenským materiálem stojí petrolejka pár korun. Na to nám důchody budou stačit. Petrolej, ten musíme koupit,“ zdůrazňuji.
„Jo,“ řekne má Drahuška zamyšleně, „petrolej určitě nakoupíme co nejdřív. A svíčky pro jistotu taky.“
Usměnu se na manželku, ta znovu přidá na síle zvuku linoucího se od televizní obrazovky. Právě začíná pravidelný pořad pro seniory.
„Zase hltáš rady do života před smrtí?“ říkám jako vždycky, kdyžjdou titulky a tím Drahušku zlobím. Ale ona mě za víc jak šedesát let společného života dobře zná a ví, že ji jenom tak láskyplně škádlím. Musím, kdo jiný?
Naše společná pečovatelka z charity, co se o nás stará, je fajn, ale nemá smysl pro humor.
Jedu se podívat na vozíku k oknu. Už by tu měla každou chvíli být.
