Racek - napsal Stanislav Rokos

Běžel temnou chodbou a hltavě polykal vlhký vzduch. Zpaměti vybíral zatáčky, kličkoval až k místu, kde ohnul hlavu, krk, i záda téměř ke kolenům, aby se vyhnul propadlé traverze. Ale nezastavil se, spíš napadl na všechny čtyři, takřka hned se napřímil a řítil se dál, čelo mokré potem, a ruce, i když ve tmě nedokázal rozeznat, ani kolik na nich má prstů, ruce měl zamazané lepkavou krví, tím si byl naprosto jistý. Na konci slepé uličky se svalil na starou matraci, která čpěla pachem plísně a rozlitého alkoholu. Ve vlasech osušil zápalku a škrtl.
Chvíli na to se bláznivě smál a s otevřenými ústy sledoval plamen voskové svíce.

“Zabít, měl jsi je zabít,” slyšel hlas, o kterém netušil, jestli vychází odněkud ze tmy nebo z něj samého. Schoval hlavu do dlaní a vzápětí se otřásl, když na rtech ucítil železitou chuť.
Je to krev.
“A cos myslel?”
Rychle se otočil a napjal sluch, až cítil, jak se mu zvětšují boltce, bobtnají chrupavky a jemná blankovitá kůže se napíná a praská.
Ze stropní pukliny v čůrkách stékala voda, pleskala do louže pod sebou, ale i přes tuhle vodní symfonii zřetelně slyšel ševelení ptačích křídel. 

Sfoukl svíčku a odtáhl se co nejdál, až se zády dotkl zdi. Neuměl se modlit, ani nechtěl.
Jen si vzpomenout.
Co se vlastně stalo předtím, než urazil zámek a utekl do tmy?
Soustřeď se.
Třásl se.
Proč sakra?
Zvuk křídel rostl, blížil se a narůstal. Šustění jemných peříček a hlavně smrad mazových žláz nad ocasními brky, hnus, který mu stoupá nosem a je k nesnesení.
Otřásl se a kousl do spodního rtu.
Nevím, na co si mám nebo chci vzpomenout. Celý život mi neustále běží před očima, jenže netuším, co bylo před pěti minutami.
“Jsme už jedna mysl.”
Hlas se mu vetřel pod kůži, do nitra a najednou věděl, že vlastně umí a chce se modlit, ale slova zmizela stejně jako vědomí.
Tvor dosedl na temeno hlavy a začal ostrým zobákem pročesávat dlouhé zanedbané vlasy.
V tom pohybu byla oddanost a snad i láska.
Sledoval racka, jak sbírá vítr, aby se přidal k hejnu nad sebou. Minuta skončila a rozběhla se nová. Před rokem by zkontroloval ciferník stříbrných hodinek, s koženým páskem a chronometrem, ale prodal je, aby měl na chlast. Racek se houpal ze strany na stranu, kormidloval křídly, propadal se a stoupal, nebo se jen nechal unášet větrem jako neposlušná loutka.
Racek byl rozptýlení.
Pozorováním zabíjel čas, aby na krátký okamžik nemusel myslet na to, co bylo a co bude. Jazykem provokoval kus sirky, třísku, která mu uvízla v zubu.
Po dlažbě se překulilo několik nažloutlých listů javoru. Babí léto kráčelo městem, obláčky mušího rojení se střídaly s poletujícími pavučinami, ale přesto bylo znát, že se blíží zima. 

Ohlédl se za sebe na mříž, kterou prostupovala pára. Rezavou petlici svíral nový zámek, ještě celý lesklý od oleje. Sáhl do kabátu a nahmatal chladný kulatý kov. Klíč na problémy. Železnou trubku nosil vždy při sobě a rukáv sloužil jako provizorní pouzdro. Odněkud z výšky se neslo cvakání semaforu, houkání aut a cinkání tramvají. Město a lidé, ruch ulic, shon, ale i smích a ozvěna přátelských hovorů, které nesla voda z protějšího břehu. Přes železniční most s houkáním přejela souprava. Znělo to jako troubení dlouhých himalájských trub.
Racek konečně objevil ten správný vítr, posadil se na něj a nechal se jím nést. 

Lhostejně se vrátil k dolování uvízlého dřívka z otvoru po vypadlé plombě.
Konečně, ulevil si v duchu a vyplivl třísku na zem.

První noc plakal. 

Ráno se opil, počkal na ženu před prací a pak se styděl a znovu opil. Bublina emocí splaskla rychle. Potřeboval jídlo, pití, to hlavně a pravidelně, a teplo. Mrazivá noc se dala přečkat ve staré tramvaji s plastovými sedačkami, které hřály, jako by zadkem seděl na kamnech. Z konečné na konečnou. Jako v životě. Vlastně se nic nezměnilo, jen okolí a publikum, teď byl na očích celému městu, akorát už nikdo nenaslouchal, nikdo nebyl zvědavý. Na co taky? 

Povzdechl si a pohlédl na dlouhé prsty, svou dřívější chloubu, nyní s nánosem špíny za polámanými nehty. Vzpomínka mu vloudila do podvědomí melodii, první, kterou dokázal hrát z hlavy, bez náhledu do not, ale odezněla záhy, jak přišla.
Jsem bezdomovec, tak se neposerte.
Zvykl si na vlastní smrad a ignoroval ho stejně jako propalující pohledy lidí cestou do práce. 

Mám svůj svět.
Objevil mříž a přijal podzemní chodby, které budily dojem, že se jimi dá projít do říše mrtvých, nebo že v nich určitě kráčel Viktor Hugo a s ním v myšlenkách Jean Valjean, za dar z nebes. Blouznil a tápal jen krátce, než přivykl tmě, jako slepec, který vidí bříšky prstů. Ve stokách slyšel hudbu a smích.
Z racka, vysoko v oblacích, zbyla jen šmouha. 

Byl čas vstát. Posadil se a nahmatal v kapse pár zachovalých vajglů. Vybral jeden a zapálil. Natáhl do plic a zíral na řeku, na její proud a nepokojné vlnky přeskakující jedna druhou. Pohledem mu prolétl cyklista, na vteřinu zaclonil výhled a stal se minulostí, jen vzdalující se drnčení rezonovalo dlažbou. Od žhavého připálil další vajglík a oddával se meditaci po svém.

Chlast, nevěra, slabost a lži. Hříchy odměněné samotou.
Haleluja.

Z levé strany od divadla kráčela žena s kočárkem. Měla dlouhé světlé vlasy, přikrývaly jí ramena, na sobě křiklavě žluté sako a sukni, možná příliš pnoucí přes boky, ale když si ji pozorně prohlédl, usoudil, že je moc pěkná. Všechny maminky jsou přece krásné. 

Pousmál se a vzápětí znervózněl, když zahlédl stíny. 

Dvě postavy se vyhouply z úkrytu za sloupem. Obličej ženy stáhla křeč. Jeden ji chytil za hrdlo, ani nestačila vykřiknout a druhý strhl z ramene kabelku, kterou začal okamžitě šacovat.
Našel, co chtěl, a s vítězným úšklebkem pohodil peněženkou ve vzduchu. První pustil ženě ústa, ale jen aby sjel dlaněmi níž a surově zmáčkl nalitá mateřská prsa. Následoval pobavený smích, načež se zloději rozběhli směrem k mostu. 

Žena poklesla v kolenou, padla k zemi, jako kdyby se jí náhle zlomil podpatek, ale hned vyskočila, nervy jí konečně dovolily spustit pláč, při kterém rozhodila peřinku, vyjmula dítě a za ustavičného vzlykání je tiskla k hrudi, k halence, která zvlhla mateřským mlékem, jako by i její prsy plakaly prožitým pokořením.
Sledoval, jak se grázlové blíží a věděl, že zbývá pár vteřin, než kolem něho proběhnou a zmizí, jako předtím cyklista. Instinktivně se ohlédl za sebe, na mříž a visací zámek na petlici. Vsadil by se, že viděl olejovou kapku, jak se oddělila od chladného kovu a zřítila k zemi. 

Ve stejný okamžik od svatého Mikuláše spustil zvon, který začal odbíjet desátou. 

Hluboce se nadechl, vstal a zastoupil jim cestu. 

Odbilo podruhé. 

Nejdřív se polekali. Zřejmě si vůbec nevšimli, že ta hromada hadrů a starých zetlelých papírových kartonů ukrývá něco nebo někoho, kdo dýchá a dokonce se dokáže i hýbat. 

Odbilo potřetí. 

Chvilková strnulost pominula, když se první dal znovu do smíchu.

“Bezdomáč, ”začal a pohodil vlasy na stranu.
“Dobytek,” přidal se druhý.
Odbilo počtvrté.
S doširoka rozevřenýma rukama jako při hře: rybičky, rybičky, rybáři jedou, šel dvojici naproti. Zarostlý, páchnoucí, směšný ve svém chatrném oblečení a přesto jeho pohyb dával zlodějíčkům signál, že bez toho, aby se ho minimálně dotkli a odstrčili stranou, neprojdou. 

Zvon se ozval znovu a ještě jednou.
“Smrdí, potřebuje vykoupat,” řekl první.
“Má napuštěnou vanu,” ukázal druhý na řeku a společně vykročili, ruce sevřené v pěst. 

Zvon se ozval naposledy a utichl.

První se rozmáchl k úderu a vzápětí nechápal, jaká síla ho kopla do žeber, ale slyšel a cítil je praskat a pak mu došel dech a sesul se na vlhkou zem. 

Druhý nestihl víc, než se vyděšeně ohlédnout na padající tělo kamaráda, pak ucítil ránu a písek mezi zuby. Když později přišel k vědomí, došlo mu, že to jsou drobné úlomky zubů, které mu směs slin a krve vyplavuje z úst, z dlouhé rozšklebené jizvy táhnoucí se napříč tváří a odhalující dáseň. Hádal, jestli to bylo kladivo nebo pajcr, nebo co to vlastně bylo. Plival krev a rozhlížel se kolem sebe. 

Z levé strany šplouchala řeka a z pravé, z mřížoví, syčela pára. Myslel na pomstu, ale nechápal vlastně vůči komu. 

Co to sakra celé bylo? Sen? Přízrak? 

Obrali tu ženskou a pak se zjeví chlap ulice, jako boží posel a… vyplivl chuchvalec zaschlé krve. Kolem nebyl nikdo. Jen kamarád sípal, levou rukou opřenou o zem, aby nespadl a pravou si držel na prsou.
Na dlažbu dosedl racek. Popošel k oběma a začal sezobávat kousky zubů jako drobky.
Druhému se navalila krev do hlavy, šmátral po chodníku s touhou najít kámen a tím to stvoření zabít. Racek nabral zobákem další kus bílé hmoty, která ještě před chvilkou patřila jemu, zaklonil opeřenou hlavu, jako to dělají slepice a polknul. 

Grázl semkl rty hněvem, až bolestivě sykl. Konečně nahmatal chladný, zamaštěný předmět, potěžkal a byl připraven hodit. 

První se mezitím dusil stále víc, poulil krvavé oči, potil se, až měl celé čelo vlhké a rty modré, naběhlé a vypadal, že dostane záchvat. 

V tu chvíli se jejich oči střetly, racka, prvého i druhého a přes všechny se táhla síť krvavých žilek. Náhle se racek vzepjal, roztáhl křídla, rostl a mohutněl, až měl celou hruď nadmutou, jen puknout. Pomalým pohybem zaklonil hlavu, zdálo se, že přepadne dozadu, ale naráz sebou škubl a otevřeným zobákem vychrlil všechny úlomky zubů, co spolkl, ale nepřestal a začal dávit krev, černou a páchnoucí a bylo jí tolik, že jehně tolik nemá, když mu řezník načne tepnu. 

Celé to trvalo vteřinu, ale i ta byla zpropadeně dlouhá a dva grázlové, frajeři, zloději, kandidáti do lochu nebo možná ještě kluci, kteří by teď dali svůj první sexuální zážitek za to, aby mohli pohnout časem zpátky, leželi schoulení a z nitra se jim draly vyděšené výkřiky. 

Racek poskočil na strupovitých nožkách k zarudlé louži, došel až k dlani, ještě stále svírající zámek a jedním klepnutím zobáku ho roztříštil na malé kousky.

První se rozkašlal. Druhý se začal třást.
Zvedl se prudký vítr, který bral listí, odpadky a vše, co mu přišlo do cesty, kutálel před sebou, zdvihal do výšky a točil v piruetách, až nakonec, jako kdyby ho omrzel rozmar hry, vším mrštil do řeky. Zůstala jen vlhká kamenná dlažba a vlnky, které omývají její kraje. 

A dvě postavy v kleče, jako by se modlily. A něco nového v nich. Něco nehmatného, co roste a prožírá se vnitřnostmi. Důvěrný společník.
Strach.