Dodnes podceňované Slovinsko umí nabídnout báječnou dovolenou. Třeba když si v lázeňském letovisku Portorož pronajmete vilku se zahrádkou.
Najdete tu domek pro jednu, dvě, nebo třeba i čtyři rodiny, což je i ekonomičtější. Stačí mít takovou partu, jako má naše rodina, a čeká vás skvělý pobyt.
První den příjezdu, jakmile jsme kompletní a resuscitovaní, vyrážíme k pláži. Ne že bychom měli sílu se k večeru ještě máchat v moři, ale portorožská pláž je lemovaná skvělými restauracemi. A jak jinak se odměnit za 8-10 hodinovou jízdu autem, než dobrou večeří.
Dáváme si pizzu. Itálie je blízko a tak ji tu Slovinci umí taky moc dobře. Je libo černá pizza ze sepiové mouky? Nebo s lanýžovou příchutí? Člověk by si dal všechny, a to ještě neviděl nabídku těstovin. Trochu jsme se slovinsky učili, takže při objednávání zkoušíme machrovat. Číšník nasadí strojený pedantský výraz, opravuje nás a zkouší nás ze slovní zásoby. Pak se vytasí s pár českými slovíčky a role se obrací. Máme z něj pocit, že si obsluhování užívá - zrovna jako my svůj začátek dovolené a první skleničky vína.
Rozradostněni a uspokojeni skvělým jídlem se s vervou pustíme na cestu do postýlek. Verva je v tenhle moment skutečně potřeba, protože když nebydlíte v některém z hotelů u moře, čeká vás pěkný výšlap. Portorož je totiž vystavěná v kopci, který se od pobřeží rychle zvedá. Půda pod nohama vám začne růst už 200 metrů od pláže a v některých místech má sklon snad i 45 stůpňů. Naštěstí v noci už je chládek, tak to jde… přes den je to větší výzva.
Následující den se poválíme u moře. Ten další ale vyrazíme na procházku po nově upravené promenádě podél moře do malebného městečka Piran. Je to jen něco přes dva kilometry. Po cestě máte příležitost kochat se pohledem na moře brázděné malými lodičkami. Děláte kýčovité fotky u každého oleandru, a vychutnáváte si krásy středozemního podnebí. Když nahlédnete z mola dolů, tam, kde je voda průzračná, uvidíte největší mlže na světě – kyjovky. Vyskytují se endemicky jen v tomto moři. Jsou to velké mušle tvaru slávky, které dorůstají délky až jednoho metru. Do jedné třetiny délky se zavrtávají do dna a trčí oblou stranou nahoru. Jsou chráněné, takže se je nevyplácí odvážet domů na památku.
Na blížící se Piran je uchvacující pohled. Je to městečko vystavěné na cípu pevniny zabíhající do moře. Obě strany výběžku lemují restaurace, a nad nimi září pestrobarevné fasády domků se středomořskými balkónky a typickými okenicemi. Řadu malebných domů ukončuje na špičce výběžku tyčící se historický maják. To celé dohromady, obklopené širým mořem, přivede do vytržení každého romantika.
Protože jsme vyrazili pozdě, vlastně dorážíme v čase oběda. Máme vyhlídnutou restauraci se skvělými recenzemi. Stoly tu jsou rozložené na široké promenádě kolem moře, zastřešené poctivou pergolou. Je tu příjemný chládek a výhled na moře je samozřejmostí.
Řítí se k nám číšník, který nám nápadně připomíná pana Spejbla. Tváří se šibalsky a začíná svojí show. Obsluhuje nás jen tak mimochodem, ale ve skutečnosti je ten člověk exhibicionista a z obsluhy si udělal vlastní představení. Není trapné. Není vlezlé. Je skvělý. Je to další číšník, co má své zaměstnání opravdu rád.
Je to městečko benátského typu. Úzké kamenné uličky, všude samé oleandry, boungevilly, olivové stromky…. Občas malebný trh, občas zákoutí s restaurací. U každého druhého domu motorka – autem se sem nevejdete. Mají tu i honosné náměstí s mramorovým dlážděním, kde se konávají koncerty a při jarních povodních se tu i koupou . A když se v letním horku vybičujete, můžete vylézt na městské hradby, ze kterých je úchvatný výhled - na moře na jedné straně, a na Piran na druhé. Červenající se tříšť domků, nepravidelně rozsypaná po piránském výběžku, může směle konkurovat našim malostranským střechám.
Takže výhled jsme si dopřáli a pak rádi zase slezli dolů, ochladit se studeným pivkem v malém snack-baru na náměstí. Dáme rychle jenom jedno, ještě nás čeká cesta domů. Chceme platit, ale zdejší natakar se brání – nene, tahle runda už je zaplacená. A pohodí hlavou dovnitř směrem k pultu. Tam sedí náš Spejbl a kyne nám svým půllitrem. Pozval nás na pivo číšník, kterého jsme dnes viděli prvně v životě… Tohle je prostě Slovinsko…
Dáváme si pizzu. Itálie je blízko a tak ji tu Slovinci umí taky moc dobře. Je libo černá pizza ze sepiové mouky? Nebo s lanýžovou příchutí? Člověk by si dal všechny, a to ještě neviděl nabídku těstovin. Trochu jsme se slovinsky učili, takže při objednávání zkoušíme machrovat. Číšník nasadí strojený pedantský výraz, opravuje nás a zkouší nás ze slovní zásoby. Pak se vytasí s pár českými slovíčky a role se obrací. Máme z něj pocit, že si obsluhování užívá - zrovna jako my svůj začátek dovolené a první skleničky vína.
Rozradostněni a uspokojeni skvělým jídlem se s vervou pustíme na cestu do postýlek. Verva je v tenhle moment skutečně potřeba, protože když nebydlíte v některém z hotelů u moře, čeká vás pěkný výšlap. Portorož je totiž vystavěná v kopci, který se od pobřeží rychle zvedá. Půda pod nohama vám začne růst už 200 metrů od pláže a v některých místech má sklon snad i 45 stůpňů. Naštěstí v noci už je chládek, tak to jde… přes den je to větší výzva.
Na blížící se Piran je uchvacující pohled. Je to městečko vystavěné na cípu pevniny zabíhající do moře. Obě strany výběžku lemují restaurace, a nad nimi září pestrobarevné fasády domků se středomořskými balkónky a typickými okenicemi. Řadu malebných domů ukončuje na špičce výběžku tyčící se historický maják. To celé dohromady, obklopené širým mořem, přivede do vytržení každého romantika.
Protože jsme vyrazili pozdě, vlastně dorážíme v čase oběda. Máme vyhlídnutou restauraci se skvělými recenzemi. Stoly tu jsou rozložené na široké promenádě kolem moře, zastřešené poctivou pergolou. Je tu příjemný chládek a výhled na moře je samozřejmostí.
Řítí se k nám číšník, který nám nápadně připomíná pana Spejbla. Tváří se šibalsky a začíná svojí show. Obsluhuje nás jen tak mimochodem, ale ve skutečnosti je ten člověk exhibicionista a z obsluhy si udělal vlastní představení. Není trapné. Není vlezlé. Je skvělý. Je to další číšník, co má své zaměstnání opravdu rád.
Ještě pár takových, a budu mít pocit, že to je nejlepší práce na světě.
Měla bych určitě říci něco i k jídlu, protože recenze opravdu nezklamaly. Vezmu to ale jen lakonicky, že to byl výlet do nebe a zpátky.
Měla bych určitě říci něco i k jídlu, protože recenze opravdu nezklamaly. Vezmu to ale jen lakonicky, že to byl výlet do nebe a zpátky.
Určitě tu nejsme naposledy. Natakarovi (to je slovinsky číšník) jsme nechali asi víc, než se tu dává, ale zasloužil si je. Vyrážíme na procházku Piranem.
Je to městečko benátského typu. Úzké kamenné uličky, všude samé oleandry, boungevilly, olivové stromky…. Občas malebný trh, občas zákoutí s restaurací. U každého druhého domu motorka – autem se sem nevejdete. Mají tu i honosné náměstí s mramorovým dlážděním, kde se konávají koncerty a při jarních povodních se tu i koupou . A když se v letním horku vybičujete, můžete vylézt na městské hradby, ze kterých je úchvatný výhled - na moře na jedné straně, a na Piran na druhé. Červenající se tříšť domků, nepravidelně rozsypaná po piránském výběžku, může směle konkurovat našim malostranským střechám.
Takže výhled jsme si dopřáli a pak rádi zase slezli dolů, ochladit se studeným pivkem v malém snack-baru na náměstí. Dáme rychle jenom jedno, ještě nás čeká cesta domů. Chceme platit, ale zdejší natakar se brání – nene, tahle runda už je zaplacená. A pohodí hlavou dovnitř směrem k pultu. Tam sedí náš Spejbl a kyne nám svým půllitrem. Pozval nás na pivo číšník, kterého jsme dnes viděli prvně v životě… Tohle je prostě Slovinsko…
