„Kdo kde byl?“ Anička, zabraná do myšlenek, proč je vývarové maso v hrnci stále tak nemožně tvrdé, svého muže poslouchala jen jedním uchem.
„Srnka. Srnka Jóhana s dlouhejma nohama. Těsně nad třetí serpentinou na Červenohorský sedlo při cestě do Šumperka.“
„Já nevím, asi zkusím do toho hovězího vrazit hřebík. Dvoustovka by mohla stačit. Říkala Maruna, že prej to pomáhá.“
„Co pomáhá?“
„Vrazit hřebík do masa a ono změkne dřív. Proč, to neví, ale prý to funguje.“
„No, tak tam hřebík vrzni a uvidíš,“ doporučil Marek manželce.
„A tak co ta Jóhana? To bylo už pokolikáté, co ti vlezla do cesty?“ vrátila se k tématu, které načal Marek.
„Mně potřetí. Chlapům, co jezdí přes sedlo denně, už ale dělá problémy skoro furt.“
„A co si vzala tentokrát?“
„No co, co. Cigára, jako pokaždé. Vzala si do tlamy dvě partyzánky, rovnou je rozžvýkala a teprve potom zavrtěla zadkem jako princeznička a uvolnila mi cestu. Je mazaná. A vybíravá. Představ si, že i mlsná. Žere jenom cigára bez filtru.“
Marek si zapálil startku, labužnicky vyfoukl kouř a zálibně sledoval svou Aničku, jak se otáčí kolem plotny. Měl hlad a už se těšil na svou zamilovanou koprovku. Jen aby maso co nejdříve změklo. Troška hladu za chvíli čekání stojí zato. A knedlíků si dá pět. Ne pět. Šest si jich dá. Však si je zasloužím, myslel si.
„Marku, a to ona vážně nepustí nikoho nahoru?“
„To víš, že pustí. Je chytrá. Představ si, že ona přesně ví, ve kterém místě musí vozidlo maximálně zpomalit. Než motor znovu zabere, tak v ten moment vleze do cesty a dál tě prostě nepustí. A už pozná podle zvuku, kdo jede. Jak si vytipovala zrovna tuto sérii vozidel, to fakt netuším. Ona prostě ví, že zrovna od těchto řidičů dostane cigáro. Tak rozumíš, ono to není nic tajnýho, že jo. Chlapi si to v bufetu u dršťkové řeknou. Někdo v Jeseníku, další v Šumperku. Slyšel jsem dokonce o pár šoférech, že jsou nekuřáci, ale pro Jóhanu v kapse cigára vždycky vezou. A ona to ví. Mrška. Asi se nechce dělit s kámoškama o krmelec,“ uzavřel Marek.
Dokouřil, šel si odložit motoristickou výbavu, umyl si ruce, přelétl očima noviny a to už volala Anička: „Maruna měla pravdu! Představ si, že maso už je měkký! Příště začnu krávu vařit rovnou prošpikovanou hřebíkama.“ „Vodič tepla,“ pronesl polohlasně Marek.
„Jakej vodič tepla?“
„Ten hřebík! Asi je dobrým vodičem tepla a maso uvnitř se proto uvaří rychlejc, myslím si,“ odpověděl Marek.
„Aha,“ zkonstatovala Anička.
Za čtrnáct dnů musel Marek do okresního města na úřady. Sedl na svou Jawu dvěstěpadesátku, zamával manželce, ta mu poslala vzdušný polibek, a už frčel, aby vše stihl. Úřední hodiny jsou nemilosrdné. Hlavou se mu honilo tolik problémů a úkolů, které čekaly na řešení, že na srnu Jóhanu, jak jí všichni říkali, ani nepomyslel. To udělal chybu, protože Jóhana se náhle vynořila za třetí serpentinou, zatarasila mu cestu a odmítala jej pustit dál. Za jiných okolností by o nic nešlo. Marek by hmátl do kapsy bundy, nabídl srně její oblíbené, speciálně balené seno, a ona by jej milosrdně propustila. Ale dnes, jak spěchal, si cigarety nechal doma. Jóhana fungovala jako hraniční závora. Odmítala se pohnout, jakýkoli úhybný manévr ihned odhalila a byla neoblomná. Bez cigaretového úplatku se nikdo ze zastavených dál nedostal. Leda by ji přejeli, ale to by zvládlo snad jen nákladní auto a ne osobní, nebo dokonce motocykl. A jako populární raritu by ji stejně nikdo záměrně nesrazil. Taková vysoká se přece jen tak někde nevyskytuje! Vlastně ji měli všichni rádi. Markovi nezbylo nic jiného, než se otočit a vrátit se zpět. Naštěstí ve Filipovicích byla otevřená restaurace, kde cigarety koupil a znovu se vydal na cestu. Tentokrát bez potíží. Jóhana, spokojená se dvěma cigaretami, milostivě odskočila bokem za svodidla a spokojeně zamířila mezi stromy.
Přesto tohle zdržení mělo za následek, že na Okrese vše nestihl a rozmrzele si uvědomil, že cestu přes jesenické kopce bude muset absolvovat za týden znovu. Když to vyprávěl doma manželce, za břicho se popadala, připadalo jí směšné, jak si obyčejná srnka dělá s motoristy, co chce.
Týden utekl jako voda a Marek opět vyjel na cestu. Tentokrát o poznání dřív. Měl ještě něco v Jeseníku a také se rozhodl, že tam zajde do oblíbené hospůdky a dá si kafe. Ne, že by mu káva doma nechutnala, ale tuhle hospodskou si vychutnával proto, že mohl během její konzumace klábosit s chlapy, se kterými se znal, ale viděl se s nimi málokdy.
„Už jsi jel tento týden přes sedlo?“ Zajímal se Bohdan Loun, zásobovač Jednoty.
„Nejel. Proč se ptáš?“
„A kdy pojedeš?“ vyzvídal Bohdan dál.
„Teď. Dopiju kafe a jedu.“
„Tak když budeš mít štěstí, čeká tě cestou překvápko.“ Bohdan se tajemně usmál, škrtl zápalkou a připálil cigaretu nejprve Markovi a pak sobě.
„Jaký překvápko, prosím tě? Mě nenapínej. Něco s Jóhanou, že jo?“ Bohdan byl ale neoblomný. „Překvapení má být překvapení. Ale jestli to vyjde, tak dej vědět. Zejtra k vám jedu do obchodu s pivem a sodovkama, tak snad se uvidíme. Čau.“
Tentokrát Marek nemyslel na nic jiného, než na mlsnou srnu. Beztak se to týká jí, myslel si. Třeba nějakou kamarádku stáhla a teď nad zatáčkou úřadují už dvě. No, ale to by bylo drzé vyděračství. Cigarety přece nejsou zadarmo! Copak já, že jo, já jedu jednou za čas, ale ti co tudy frčí denně? Ačkoliv to byly jen Markovy ničím nepodložené úvahy, málem se jimi nechal vytočit. Cítil, jak se mu zrychlil tep.
Do třetí serpentýny najížděl, jako vždy, opatrně. I tentokrát se mu zpomalení vyplatilo, protože Jóhana na něj čekala. Byla sama. Marek zastavil, sundal si koženou rukavici, hmátl po balíčku cigaret a jednu srnce nabídl. Jóhana si cigaretu z Markovy ruky vzala opatrně. Vsunula si startku mezi pysky jako nějaký kuřák a začala pokyvovat svou nádhernou hlavou a velikánské oči jí jen hořely nedočkavostí.
„Copak je? Snad nechceš zapálit?“ zeptal se z legrace Marek. Jak však vyřkl slovo zapálit, srna úplně povyskočila a znovu radostně zakývala hlavou a dokonce střihla ušima. Marek z kalhot vydobyl zápalky, škrtl a Jóhaně připálil. Jóhana, jako zkušený kuřák, mocně potáhla, koutkem tlamy vybafla oblak kouře, ukázala Markovi svůj bílý zadek a se zapálenou cigaretou v tlamě zvolna odkráčela do lesa.
„Mně potřetí. Chlapům, co jezdí přes sedlo denně, už ale dělá problémy skoro furt.“
„A co si vzala tentokrát?“
„No co, co. Cigára, jako pokaždé. Vzala si do tlamy dvě partyzánky, rovnou je rozžvýkala a teprve potom zavrtěla zadkem jako princeznička a uvolnila mi cestu. Je mazaná. A vybíravá. Představ si, že i mlsná. Žere jenom cigára bez filtru.“
Marek si zapálil startku, labužnicky vyfoukl kouř a zálibně sledoval svou Aničku, jak se otáčí kolem plotny. Měl hlad a už se těšil na svou zamilovanou koprovku. Jen aby maso co nejdříve změklo. Troška hladu za chvíli čekání stojí zato. A knedlíků si dá pět. Ne pět. Šest si jich dá. Však si je zasloužím, myslel si.
„Marku, a to ona vážně nepustí nikoho nahoru?“
„To víš, že pustí. Je chytrá. Představ si, že ona přesně ví, ve kterém místě musí vozidlo maximálně zpomalit. Než motor znovu zabere, tak v ten moment vleze do cesty a dál tě prostě nepustí. A už pozná podle zvuku, kdo jede. Jak si vytipovala zrovna tuto sérii vozidel, to fakt netuším. Ona prostě ví, že zrovna od těchto řidičů dostane cigáro. Tak rozumíš, ono to není nic tajnýho, že jo. Chlapi si to v bufetu u dršťkové řeknou. Někdo v Jeseníku, další v Šumperku. Slyšel jsem dokonce o pár šoférech, že jsou nekuřáci, ale pro Jóhanu v kapse cigára vždycky vezou. A ona to ví. Mrška. Asi se nechce dělit s kámoškama o krmelec,“ uzavřel Marek.
Dokouřil, šel si odložit motoristickou výbavu, umyl si ruce, přelétl očima noviny a to už volala Anička: „Maruna měla pravdu! Představ si, že maso už je měkký! Příště začnu krávu vařit rovnou prošpikovanou hřebíkama.“ „Vodič tepla,“ pronesl polohlasně Marek.
„Jakej vodič tepla?“
„Ten hřebík! Asi je dobrým vodičem tepla a maso uvnitř se proto uvaří rychlejc, myslím si,“ odpověděl Marek.
„Aha,“ zkonstatovala Anička.
Za čtrnáct dnů musel Marek do okresního města na úřady. Sedl na svou Jawu dvěstěpadesátku, zamával manželce, ta mu poslala vzdušný polibek, a už frčel, aby vše stihl. Úřední hodiny jsou nemilosrdné. Hlavou se mu honilo tolik problémů a úkolů, které čekaly na řešení, že na srnu Jóhanu, jak jí všichni říkali, ani nepomyslel. To udělal chybu, protože Jóhana se náhle vynořila za třetí serpentinou, zatarasila mu cestu a odmítala jej pustit dál. Za jiných okolností by o nic nešlo. Marek by hmátl do kapsy bundy, nabídl srně její oblíbené, speciálně balené seno, a ona by jej milosrdně propustila. Ale dnes, jak spěchal, si cigarety nechal doma. Jóhana fungovala jako hraniční závora. Odmítala se pohnout, jakýkoli úhybný manévr ihned odhalila a byla neoblomná. Bez cigaretového úplatku se nikdo ze zastavených dál nedostal. Leda by ji přejeli, ale to by zvládlo snad jen nákladní auto a ne osobní, nebo dokonce motocykl. A jako populární raritu by ji stejně nikdo záměrně nesrazil. Taková vysoká se přece jen tak někde nevyskytuje! Vlastně ji měli všichni rádi. Markovi nezbylo nic jiného, než se otočit a vrátit se zpět. Naštěstí ve Filipovicích byla otevřená restaurace, kde cigarety koupil a znovu se vydal na cestu. Tentokrát bez potíží. Jóhana, spokojená se dvěma cigaretami, milostivě odskočila bokem za svodidla a spokojeně zamířila mezi stromy.
Přesto tohle zdržení mělo za následek, že na Okrese vše nestihl a rozmrzele si uvědomil, že cestu přes jesenické kopce bude muset absolvovat za týden znovu. Když to vyprávěl doma manželce, za břicho se popadala, připadalo jí směšné, jak si obyčejná srnka dělá s motoristy, co chce.
Týden utekl jako voda a Marek opět vyjel na cestu. Tentokrát o poznání dřív. Měl ještě něco v Jeseníku a také se rozhodl, že tam zajde do oblíbené hospůdky a dá si kafe. Ne, že by mu káva doma nechutnala, ale tuhle hospodskou si vychutnával proto, že mohl během její konzumace klábosit s chlapy, se kterými se znal, ale viděl se s nimi málokdy.
„Už jsi jel tento týden přes sedlo?“ Zajímal se Bohdan Loun, zásobovač Jednoty.
„Nejel. Proč se ptáš?“
„A kdy pojedeš?“ vyzvídal Bohdan dál.
„Teď. Dopiju kafe a jedu.“
„Tak když budeš mít štěstí, čeká tě cestou překvápko.“ Bohdan se tajemně usmál, škrtl zápalkou a připálil cigaretu nejprve Markovi a pak sobě.
„Jaký překvápko, prosím tě? Mě nenapínej. Něco s Jóhanou, že jo?“ Bohdan byl ale neoblomný. „Překvapení má být překvapení. Ale jestli to vyjde, tak dej vědět. Zejtra k vám jedu do obchodu s pivem a sodovkama, tak snad se uvidíme. Čau.“
Tentokrát Marek nemyslel na nic jiného, než na mlsnou srnu. Beztak se to týká jí, myslel si. Třeba nějakou kamarádku stáhla a teď nad zatáčkou úřadují už dvě. No, ale to by bylo drzé vyděračství. Cigarety přece nejsou zadarmo! Copak já, že jo, já jedu jednou za čas, ale ti co tudy frčí denně? Ačkoliv to byly jen Markovy ničím nepodložené úvahy, málem se jimi nechal vytočit. Cítil, jak se mu zrychlil tep.
Do třetí serpentýny najížděl, jako vždy, opatrně. I tentokrát se mu zpomalení vyplatilo, protože Jóhana na něj čekala. Byla sama. Marek zastavil, sundal si koženou rukavici, hmátl po balíčku cigaret a jednu srnce nabídl. Jóhana si cigaretu z Markovy ruky vzala opatrně. Vsunula si startku mezi pysky jako nějaký kuřák a začala pokyvovat svou nádhernou hlavou a velikánské oči jí jen hořely nedočkavostí.
„Copak je? Snad nechceš zapálit?“ zeptal se z legrace Marek. Jak však vyřkl slovo zapálit, srna úplně povyskočila a znovu radostně zakývala hlavou a dokonce střihla ušima. Marek z kalhot vydobyl zápalky, škrtl a Jóhaně připálil. Jóhana, jako zkušený kuřák, mocně potáhla, koutkem tlamy vybafla oblak kouře, ukázala Markovi svůj bílý zadek a se zapálenou cigaretou v tlamě zvolna odkráčela do lesa.
