Princ Alexander (Karel Egon Teobald Lamoral Johann Baptista Maria) přezdívaný Pasha ale žádnou vůni necítí, vůbec teď své okolí nevnímá. Stojí u okna, chladný vánek mu čechrá světlé vlnité vlasy, lehce se dotýká parapetu konečky prstů, zrak upřený do dálky, dech se mu zpomaluje a jeho krásné modré oči začínají vnímat jen kontury stromů a barvu polí v rovinaté krajině pod ním.
Pasha je klidný jako už dlouho ne, je mu teprve dvanáct let, ale dnes se cítí tak nějak dospělejší.
Včera totiž poprvé pocítil svou výjimečnost, když zahlédl bezmezný obdiv v očích své matky, takhle se na jeho starší bratry nikdy nedívala a nikdy se tak na ně dívat nebude. „A to jsem nejmladší!!“ dupl si Pasha rázně nohou do parket.
Starší bratři byli od malička vychováváni s vědomím, že jeden zdědí panství v Čechách a druhý to po matce v Itálii, a tomu rodiče také přizpůsobili jejich vzdělání. Pasha byl moc rád, že jsou oba starší bratři na studiích a on tak má většinu času maminku jen pro sebe. Miloval, když byl středem její pozornosti.
Co ho ale trochu trápilo, bylo to, že panství, na kterém je mu teď samému s maminkou tak hezky, nikdy nezdědí a místo toho, aby byl jednou na Loučeni pánem, bude buď sloužit církvi nebo se vydá na důstojnickou dráhu, což se mu zamlouvalo malinko víc. V bitvách se totiž vyhrává a vyhrávat si mladý princ moc přál.
Včera ale zjistil, že navíc vyniká v něčem, v čem jeho bratři nikdy vynikat nebudou.
Už od narození měl tak trochu zvláštní schopnosti. Vždy, jakmile maminku uviděl, poznal, jak se mamá cítí, aniž by se pohnula nebo něco řekla. „Vy se umíte napojit na moji duši, Pasho!“ řekla pokaždé, když správně zareagoval na její náladu, a objala ho.
Dobře také dokázal odhadnout návštěvy, které na Loučenský zámek přijížděly za jeho rodiči. Hned, jakmile pozvaní lidé vystoupili z kočárů, věděl, kdo mu přinesl nějakou drobnost nebo laskominku a kdo ne.
Maminka si tento jeho dar uvědomovala, a proto ho včera vzala s sebou na schůzku „s důvěrnicemi“, jak tomu říkávala. Princ o těchto setkáních věděl a často prosil, aby mohl ještě zůstat vzhůru v maminčině salonu, a sliboval, že bude tak moc hodný, úplně nejhodnější. Ale vždy byl poslán do ložnice s tím, že je velmi pozdě a to, co se dál bude dít, opravdu není pro děti… a dokonce ani pro některé dospělé, což samozřejmě dráždilo princovu zvědavost.
Pasha tak nikdy nezapomene, jaké to bylo, když směl s maminkou poprvé zůstat mezi dospělými v tak pozdní hodinu. Seděl na sofa v jejím salonku a čekal, co se bude dít.
Maminka nechala nejprve zavřít okna i okenice, a když služebná odešla, sama zapálila dvě dlouhé bílé svíce umístěné na protilehlých stranách stolu. Místnost zaplnilo zlatavé přítmí, všichni mlčeli. Ticho bylo, ale jiné než obvykle, kdy se třeba jen hosté odmlčí po dlouhém vyprávění. Tohle ticho bylo majestátní. Připomínalo ticho v kostele, když dá pan farář svým ovečkám na mši pokyn: „Modleme se!“
Mamá vzala mezi prsty lístek bílé šalvěje a zapálila jej v jednom z plamenů. Jemná vůně se šířila vzduchem, kterým zároveň protékal i modravý dým ze zapálené rostliny. Pasha sledoval tenoučký pramínek kouře a přivíral víčka, snad jakoby náhle ztěžklá únavou…
Ale bylo to divné, vždyť ještě před chvilkou se mu vůbec nechtělo spát. Jako by stál ve středu toho tenoučkého dýmu, jehož vůní se pomalu plnila celá místnost.
„Ano, přesně takto se cítím v tom krátkém, těžko rozpoznatelném okamžiku před usnutím, kdy ještě vím, že nespím, ale přitom se mi už jakoby zdá nějaký sen,“ promlouval k sobě Pasha v duchu.
Mamá a její důvěrnice pak jedna po druhé začaly monotónním hlasem prosit anděly o odpovědi na různé otázky.
Pasha si nejprve myslel, že slyší služebné, jak odcházejí ze zámku a povídají si pod okny v zahradě, ale ten hovor zněl jinak. Začal se víc soustředit a zjistil, že hlasy, které slyší, odpovídají na položené otázky. Začal je pomalinku opakovat nahlas.
Nikdy nezapomene na maminčin výraz, když do toho zvláštního ticha promluvil. To byl ten moment, kdy si plně uvědomil, že on už nikdy nebude …TEN TŘETÍ.
On je naopak první – výjimečný, on slyší mluvit anděly!!
