„Babi, nerozsvěcuj! Budem si povídat, jo? Něco strašidelnýho, jo? Začni!“ pobídla mne.
Vzácná společná chvíle.
Vzácná společná chvíle.
Začala jsem.
„Babi, to bylo super,“ pochválila mne Lenka. „Hlavně, jak ses přiznala, že jsi o tom vašim nic neřekla,“ mrkla na mne spiklenecky a usrknula labužnicky z velkého puntíkovaného hrnku teplý čaj.
„Ale jo. Trochu to bylo jako s tím lesem. Jenže... No, jak bych začala. Vždyť víš, jak jsi vždycky mamku hubovala, že mne nechá věčně čučet do tabletu. Hádaly jste se, viď... ani nevíš, jak jsem v tomhle fandila mamce.“
„Jasně! Navíc i vaši ti občas ten počítač zatrhli, že je to tak?“
„Je, babi. Hlavně táta na to neměl nervy, a snažil se mě honit ven. No, a já si pak vždycky myslela, že snad bez toho tabletu umřu. Ale chtěla jsi vykládat něco o tom, jak jsem se jednou taky ztratila...“
„Že o tom nic nevím. Jsem jedno ucho,“ natáhla jsem se pro konvici a dolila oběma čaj.
„Tak sem s tím.“
„Určitě je ti známo, i když seš ta seniorka, že když pořád něco hledáš na internetu, tak ti tam začnou skákat různé nabídky. Prostě, jakoby tě někdo lákal...“
„Jak lákal?“ nechápala jsem.
„To snad ne! Ty jsi se v tvým věku dostala na porno? Proboha, jak je to možné?“
Moje vyděšené bloudění mezi stromy s hejkalem a bubáky za zády mi najednou připadalo dětinsky roztomilé.
„Prvně jsem se ztratila, když mi bylo asi tak osm. V lese, který jsem, nebudeš mi věřit, důvěrně znala. Trávila jsem tu s kamarádkama skoro každé odpoledne. Sbíraly jsme šišky, trhaly kytky, stavěly chaloupky z mechu a hrály si na víly.
A sotva začaly růst houby a zrát první borůvky, chodily jsme do těch míst taky s košíkem, bandaskou a samozřejmě s maminkou. Nabyla jsem dojem, že tu mám prozkoumanou každou houštinu.
Už nevím, proč jsem se tam tenkrát vypravila samotná.
Jenže najednou se mi ten dobře známý kus lesa záhadně proměnil. Čím víc jsem běhala, tím víc jsem se zamotávala. Nedokázala jsem se zorientovat, vůbec jsem to tam nepoznávala. Dodnes, a už je to pěkná řada let, si pamatuju tu hrůzu, která mne obestírala. Pobíhala jsem jak poplašený zajíc mezi stromy a ne a ne objevit tu správnou pěšinu.
"Mami, tati, já jsem tady..." hulákala jsem s pláčem na krajíčku a neustále se vyděšeně ohlížela, jestli mne někdo nepronásleduje. Tenkrát jsem ještě věřila na hejkaly a bludičky. Ti totiž, Leni, nahrazovali v rodičovském varování pedofily. O těch jsem neměla dlouho ani tuchu...“
„No, teda! A co bylo dál, babi? Objevil se tam někdo?“
Spokojeně jsem zaregistrovala, že má ta moje jinak světa znalá vnučka oči navrch hlavy.
„Neobjevil, i když bych to asi v tom svém zmatku uvítala. Ještě nějakou dobu jsem lítala a křičela:. "Já tady umřu a nikdy neuvidím maminku ani tátu!" To už jsem brečela nahlas, když jsem si všimla, že les je nějak řidší. Stromů ubývalo, světla přibývalo. Rozběhla jsem se tím směrem ... a málem jsem slítla do rokle. Pode mnou se klikatil potok. A já si všimla úzké cesty, která klesala proláklinou k té vodě.
„Neobjevil, i když bych to asi v tom svém zmatku uvítala. Ještě nějakou dobu jsem lítala a křičela:. "Já tady umřu a nikdy neuvidím maminku ani tátu!" To už jsem brečela nahlas, když jsem si všimla, že les je nějak řidší. Stromů ubývalo, světla přibývalo. Rozběhla jsem se tím směrem ... a málem jsem slítla do rokle. Pode mnou se klikatil potok. A já si všimla úzké cesty, která klesala proláklinou k té vodě.
"Páni, já sem ale pitomá. To je přece potok, který teče kolem našeho baráku," zavřeštěla jsem na celé kolo a seběhla dolů.
A byla jsem doma. Našim jsem o tom, co se mi stalo, samozřejmě ani nemukla.“
„Babi, to bylo super,“ pochválila mne Lenka. „Hlavně, jak ses přiznala, že jsi o tom vašim nic neřekla,“ mrkla na mne spiklenecky a usrknula labužnicky z velkého puntíkovaného hrnku teplý čaj.
„Jsi na řadě,“ oznámila jsem a slastně si protáhla nohy. „Přála bych si slyšet taky něco pořádně strašidelnýho. Nebo taky něco, o čem jsi vašim nic neřekla? Ale Leni, neboj, nevyzvídám. Jestli je to nějaké velké tajemství, tak nemusíš...“
„Ale jo. Trochu to bylo jako s tím lesem. Jenže... No, jak bych začala. Vždyť víš, jak jsi vždycky mamku hubovala, že mne nechá věčně čučet do tabletu. Hádaly jste se, viď... ani nevíš, jak jsem v tomhle fandila mamce.“
„No, dovedu si představit, co sis asi myslela. Bába jedna, ničemu už nerozumí... Abys věděla, byla jsem kdysi stejná. Ještě než začneš, nechceš k čaji zakousnout něco sladkýho? Myslím, že tam zbylo pár koláčků od rána.“
„Babi, ne. Podívej, jsem tlustá! Raděj seď a poslouchej. Já tě taky nepřerušovala....“
„Když jsem byla ještě malá, tak jsem věřila úplně všemu, co jsem na internetu našla. Hodně jsem si pouštěla na Youtube takový ty různý legrační nebo děsivý videa, a tak. Milovala jsem youtubery. Ty jejich hlášky a srandičky. Už tehdy jsem mezi nimi měla svý favority. Baštila jsem to všechno tak, že jsem z toho byla kolikrát úplně tumpachová.
No jo, babi, ač nerada, přiznávám, že jsi asi měla pravdu. Teda jako výjimečně, “ zachechtala se zlomyslně, ale hned se natáhla a pohladila mě smířlivě po noze. „Sranda, babi!“
„Je, babi. Hlavně táta na to neměl nervy, a snažil se mě honit ven. No, a já si pak vždycky myslela, že snad bez toho tabletu umřu. Ale chtěla jsi vykládat něco o tom, jak jsem se jednou taky ztratila...“
„Že o tom nic nevím. Jsem jedno ucho,“ natáhla jsem se pro konvici a dolila oběma čaj.
„Tak sem s tím.“
„Určitě je ti známo, i když seš ta seniorka, že když pořád něco hledáš na internetu, tak ti tam začnou skákat různé nabídky. Prostě, jakoby tě někdo lákal...“
„Jak lákal?“ nechápala jsem.
„Prostě se tam objevovaly nabídky dalších a dalších videí. A já jsem hrozně zvědavá. To víš, geny nezapřeš! V tom jsem celá po tobě. No, tenkrát mi bylo možná takových deset nebo jedenáct, jen o málo víc než tobě tenkrát v tom lese. Taky jsem si asi myslela, jak mám ten tablet zmáknutý, jak se v tom vyznám. Klikala jsem, a klikala, klikala... a najednou tam byli nahatý lidi. Ženský, chlapi...“
„To snad ne! Ty jsi se v tvým věku dostala na porno? Proboha, jak je to možné?“
Úplně mi vyschlo v puse, takže jsem se musela pořádně napít. Avšak dřív, než jsem se mohla pustit do nějakého moralizování, zarazila mne Lenka.
„Babi, to ještě šlo! Jak se dělaj děti, no, o tom jsem už něco málo věděla. I když je fakt, že to, co jsem v těch nabídkách viděla, by parádně rozšířilo obzory i tobě,“ rozhihňala se jako puberťačka.
„Babi, to ještě šlo! Jak se dělaj děti, no, o tom jsem už něco málo věděla. I když je fakt, že to, co jsem v těch nabídkách viděla, by parádně rozšířilo obzory i tobě,“ rozhihňala se jako puberťačka.
Hmátla jsem po polštářku a hodilo ho po ní.
„Nepřeháněj!“
„Nepřeháním!“ zvážněla najednou. „Ono to totiž, babi, šlo pořád dál. Najednou jsem se proklikala někam, kde to pro už nebyl takovej ten obyčejnej les, ale naprosto děsivá džungle“.
„O čem to mluvíš?“ vyděsila jsem se. „Snad se na tebe nekontaktoval nějakej pedofil? Proboha, holka. Stalo se něco?“
„Naštěstí ne. Tenkrát bych možná někomu takovýmu i nalítla. Ale ne, to nebyl žádnej Face Book. Říkám, byla to jen videa. Kdo ví. Jenže tohle bylo horší. Viděla jsem najednou krev. Plno krve. Křik. Dva chlapi tam mlátili nějakou holku. Týrali tam zvířata, a taky lidi. Bylo to strašlivý. Ale svým způsobem mne to i hypnotizovalo, nebo co... Nemohla jsem se od toho odtrhnout, i když se mi z toho zvedal žaludek a nahánělo mě to strach. Byla jsem jak omámená.“
„Nepřeháním!“ zvážněla najednou. „Ono to totiž, babi, šlo pořád dál. Najednou jsem se proklikala někam, kde to pro už nebyl takovej ten obyčejnej les, ale naprosto děsivá džungle“.
„O čem to mluvíš?“ vyděsila jsem se. „Snad se na tebe nekontaktoval nějakej pedofil? Proboha, holka. Stalo se něco?“
„Naštěstí ne. Tenkrát bych možná někomu takovýmu i nalítla. Ale ne, to nebyl žádnej Face Book. Říkám, byla to jen videa. Kdo ví. Jenže tohle bylo horší. Viděla jsem najednou krev. Plno krve. Křik. Dva chlapi tam mlátili nějakou holku. Týrali tam zvířata, a taky lidi. Bylo to strašlivý. Ale svým způsobem mne to i hypnotizovalo, nebo co... Nemohla jsem se od toho odtrhnout, i když se mi z toho zvedal žaludek a nahánělo mě to strach. Byla jsem jak omámená.“
„Co to bylo?“ srdce mi divoce tlouklo, ruce se mi třásly.
Musela jsem postavit hrnek na stolek, abych se nepobryndala. „Jak jsi se k tomu dostala? Co bylo dál?“
„Sama nevím. Prostě jsem jen pořád a pořád klikala na ty nabídky. Asi jsem přitom vůbec nevím jak, na něco omylem šáhla. Co já vím. Pak už se mi to naštěstí nepodařilo. Našim jsem o tom samozřejmě taky nikdy neřekla. Ani muk. Bála jsem se a styděla zároveň. Až pak mi jeden kámoš řekl, že jsem se dostala nějakou záhadou na takové ty temné stránky. Nejsou sice vůbec veřejně přístupné, vlastně jsou nelegální, ale stát se to prý mohlo...“
„Sama nevím. Prostě jsem jen pořád a pořád klikala na ty nabídky. Asi jsem přitom vůbec nevím jak, na něco omylem šáhla. Co já vím. Pak už se mi to naštěstí nepodařilo. Našim jsem o tom samozřejmě taky nikdy neřekla. Ani muk. Bála jsem se a styděla zároveň. Až pak mi jeden kámoš řekl, že jsem se dostala nějakou záhadou na takové ty temné stránky. Nejsou sice vůbec veřejně přístupné, vlastně jsou nelegální, ale stát se to prý mohlo...“
Moje vyděšené bloudění mezi stromy s hejkalem a bubáky za zády mi najednou připadalo dětinsky roztomilé.
„Co jsi udělala? Já, když si sebe představím na tvém místě, tak bych asi z toho měla dodnes noční můry.“
Lenka zvolna točila v dlaních hrnkem a hodnou chvíli sledovala kroutící se hladinu.
Lenka zvolna točila v dlaních hrnkem a hodnou chvíli sledovala kroutící se hladinu.
„Však jsem je taky dlouho měla. Mamka, jestli si pamatuješ, z toho byla nešťastná a běhala se mnou dokonce po doktorech. Já ale držela jazyk za zuby.
Nebála jsem se mámy, ale protože jsem byla ještě docela malá, měla jsem takový pocit, že když to někomu řeknu, tak se objeví nějaký přízrak, a zatáhne mne do toho děsného světa. Naštěstí jsem z toho vyrostla. A docela hodně, co? Nezdá se ti.“
Znovu se, tentokrát trochu křečovitě, rozesmála.
„Takže ty v lese, já na internetu. Dobrý, babi, ne?“
„Kdybych to věděla...“ začala jsem, ale Lenka mne přerušila.
„Myslím, že to je jedna jedna. Hele, docela mi z toho našeho bloudění vyhládlo. Nedáme si přece jen ty tvoje skvělý koláčky?“
„Kdybych to věděla...“ začala jsem, ale Lenka mne přerušila.
„Myslím, že to je jedna jedna. Hele, docela mi z toho našeho bloudění vyhládlo. Nedáme si přece jen ty tvoje skvělý koláčky?“
