Žraločí alej – napsala Pavla Říhová

Jako večerníčka tu asi dětem pouštějí Čelisti. V každém druhém baráku je žraločí safari a všude visí makety nějaké téhle potvory jako reklamní poutače.

Městečko Kleinbaai je malá díra na jihu Kapska, centrum výprav za žraloky. Podle toho to tu také vypadá. Je tu bar Bílý žralok, penzion U žraločí ploutve, restaurace Bílá smrt. Stojím na břehu a přemýšlím, jak se člun dostane do vody. Není tu přístav a všude jsou skaliska. Už jste někdy lezli na loď po žebříku na betonovém parkovišti?!

Přijíždí traktor a do vody nás tlačí po rampě. Neplujeme daleko, do zátoky ve tvaru podkovy s lachtaní kolonií. Kakofonie uštěkaných hlasů. Lachtani si plavou kolem, hrají si, ve vodě je hlava na hlavě. Místní říkají okolí lachtaního ostrova Žraločí alej. Bílí sem chodí jako do spižírny.
Žraločí mistr Gert míchá na zádi sud s návnadou a lije do vody krvavou stopu. Jaké to bude, pohlédnout do očí velkému bílému?
Čekáme. Dlouhé minuty se nic neděje, jen hejnu racků se krvavý mišmaš ve vodě líbí. Loď houpe, trochu nuda a mně se začíná dělat šoufl. A pak je najednou tady! Velký bílý! Zapomínám na mořskou nemoc a vyskakuju na nohy.
Nejdřív jen propluje kolem. Trojúhelníková ploutev prořezává v klidu vodu, pod hladinou je vidět černé nehybné oko. Gert hází do vody návnadu – kus masa na špagátu – a pocukává s ním. Žralok zajede pod hladinu a je pryč. Jenže je to jen zdání. Pak to přijde. Z hlubin se vzhůru řítí rozevřené čelisti, nad hladinu vyletí tlama a zuby cvaknou. Kristepane, nestihla jsem ani zaostřit! A to mám vlézt do té klece? Tam mě nedostanete!
Po pár hodinách focení se uklidňuji, a přece jen na sebe navlékám neopren. Celý život bych litovala, že jsem to nezkusila. Bohužel to byl asi nejblbější nápad mého života! Sedím na kraji paluby nad otevřenou klecí a přemýšlím, proč to dělám. Jsem přece klaustrofobik, takže nechat se zavřít do klece, a ještě v přítomnosti žraloka? Už, už se zvedám, že jsem si to rozmyslela, když Gert zařve: „Shark shark, go down!“ a zezadu do mě strčí. Zajedu do vody a vzápětí mi nad hlavou zaklapne víko klece. Obličej v úrovni hladiny a přímo proti mně jede po hladině žraločí ploutev. Krucinál, tohle nedám! Panika se dere do krku a začínám se dusit. Dýchám jako pejsek, rychlé nádechy a výdechy, ale nepomáhá to. Klaustrofobie ze zavřeného prostoru a primitivní strach o život z té bestie, co se blíží. Můžu být stokrát biolog, je mi to prd platné. Dýchej, dýchej! Mám chuť zařvat: okamžitě mě vyndejte ven!
Zvíře se před klecí stáčí a v klidu proplouvá kolem. Černé oko studeně hledí. Co si asi myslí? Divná poskakující věc v hromadě drátů? Je to k žrádlu? Asi omdlím. Žraloka to nudí a odplouvá.
Jak jsem přežila tu půlhodinu ve vodě, nevím. Nahoru na palubu mi museli pomáhat, nohy nefungovaly. Vzpamatovávala jsem se přes hodinu, ale nelituju. Jak se říká – zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný.