 |
| Brána do pekel v Turkmenistánu |
Mám ji na dohled a na dosah. Obrovská žhavá díra.
Stojím a třesou se mi kolena. Celá se třesu. Ohnivé jazyky mě fascinují a jako by mámí mysl jako ďábel lákající k divokým hrátkám.
Chtěla bych se chytit zábradlí, ale nic takového zde není.
Manžel se na mě dívá, a i když asi má sám stejné pocity, vidí, co to se mnou dělá. Chytá mě za ruku a pak kolem pasu.
Ďáblův chřtán. Brána do pekel. Ten název fakt nelže…
A to jsem si naivně myslela, že mě nemůže na cestách nic zaskočit.
Jiří Wilson Němec
Brána do pekel, kterou stvořil člověk
Žár pekla si málokdo umí představit. Přesto stačí navštívit uměle vytvořený kráter uprostřed pouště Karakum, který hoří už 50 let, a jste peklu na dosah. Vůně ohně a hořícího plynu se line do daleka. Žár, který dosahuje až 1000´C, vytváří kapičky potu na našich tělech i desítky metrů od hrany kráteru. Stojím…
Dívám se přímo do chřtánu obrovskému ohni. Tisíce mihotajících plamenů a plamínků hořícího metanu mě hypnotizují. Nemohu se ani hnout, nemohu uvěřit vlastním očím. Zlověstná vůně je cítit na míle daleko. Jsem propocená na kost, skoro ani nedýchám. Žasnu. Průvodce vnímám jen zdáli. Na tom, zda kráter před půl stoletím zapálil blesk, nebo to byl cílený krok sovětských úřadů, se dosud odborníci nedokázali shodnout.
Anna Vocelová
Brána do pekel, kterou stvořil člověk
Stojím uprostřed noční pouště před bránou do pekla. Vzduchem se výhrůžně line nezaměnitelná vůně hořícího plynu odněkud z hlubin země. Všudypřítomný vítr tančí s pískem i plameny. Chvílemi mám pocit, že k tanci vyzve i mě, obejme mě a odnese přímo do středu žhavého oranžového kráteru. Celým tělem mi probíhají vzrušené jiskřičky směsi strachu a napětí. Neodkážu odolat a jdu tak blízko, jak jen mi to horký vzduch dovolí. Najednou se přímo za mnou ozve hlas jednoho z našich mladých průvodců: "Tohle je místo, kam ženské patří." Podává mi láhev s vodkou. Otočím se a na okamžik mám pocit, že se dívám do očí samotného ďábla.
Míša Štěpánka Sedláčková
 |
| Brána do pekel v Turkmenistánu |
Uprostřed pouště Karakum, poblíž oázy Darvaza na území Turkmenistánu, se nachází „brána do pekla“. Vytvořili ji sovětští geologové v roce 1971, když prováděli průzkum ložiska zemního plynu. Během průzkumu se propadlo podloží a vznikl velký kráter o průměru asi 70 metrů a hloubce přibližně 20 metrů.
Při této nehodě byly proraženy izolační vrstvy horniny a do kráteru začal proudit zemní plyn. Geologové se rozhodli zabránit šíření plynu do okolí tím, že plyn v kráteru zapálí. Předpokládali, že ložisko brzy vyhoří a kráter samovolně vyhasne. To se ale nestalo. Plyn uniká již přes 50 let a stále hoří, přičemž teplota v kráteru se pohybuje kolem 1 000 °C. Brána do pekla se mezitím stala jednou z hlavních turistických atrakcí Turkmenistánu. Hořící kráter v pusté poušti vytváří jedinečnou scenérii, především během noci, kdy vyniknou plameny hořícího zemního plynu. Ne každý má bránu do pekla v lásce. Dlouholetý prezident nebo spíše diktátor Turkmenistánu Gurbanguly Berdimuhamedow, který zemi vládne téměř 16 let, již v roce 2010 nařídil únik plynu uzavřít. Dodnes se to ale nepodařilo.
20.07.2021 - Barbora Jelínková
Ve snaze získat z hlubin Země maximum se lidstvo nezastaví takřka před žádnou překážkou. Těžba surovin nebo odčerpávání vody však nejsou bez rizika a na mnoha místech planety jsme se již přesvědčili, že dobývání geologického bohatství má své hranice...
Území středoasijského Turkmenistánu sice ze tří čtvrtin pokrývá nehostinná poušť Karakum, ale státní hospodářství kvůli tomu nestrádá. Hluboko pod písečnými dunami totiž leží odhadem 600 milionů barelů ropy a rovněž gigantické množství zemního plynu. Díky nim dnes někdejší sovětské republice patří čtvrté místo v žebříčku zemí s největšími přírodními zásobami klíčové suroviny. Geologické bohatství si velmi dobře uvědomovali i představitelé někdejšího režimu a v roce 1971 se tamní inženýři vydali podniknout rozsáhlý průzkum ložisek nedaleko nevelké oázy Darvaza.
Ambiciózní plány však vzaly za své, když badatelé při experimentálním vrtu náhodou narazili na strop podzemní jeskyně, jenž se v důsledku nešetrného zásahu zhroutil. Apokalyptický propad se obešel bez újmy na životech, ačkoliv hlubina pohltila průzkumné vybavení. Před šokovaným týmem se v tu chvíli objevil kráter o průměru téměř 100 metrů, z nějž začal okamžitě unikat tolik ceněný plyn.
Ve snaze získat z hlubin Země maximum se lidstvo nezastaví takřka před žádnou překážkou. Těžba surovin nebo odčerpávání vody však nejsou bez rizika a na mnoha místech planety jsme se již přesvědčili, že dobývání geologického bohatství má své hranice...
| TURKMENISTÁN |
Ambiciózní plány však vzaly za své, když badatelé při experimentálním vrtu náhodou narazili na strop podzemní jeskyně, jenž se v důsledku nešetrného zásahu zhroutil. Apokalyptický propad se obešel bez újmy na životech, ačkoliv hlubina pohltila průzkumné vybavení. Před šokovaným týmem se v tu chvíli objevil kráter o průměru téměř 100 metrů, z nějž začal okamžitě unikat tolik ceněný plyn.
Plyn se rychle šířil do okolí a geologové se obávali, že pokud by se oblak dostal do některé z blízkých vesnic, mohla by nastat nekontrolovatelná exploze. Z bezpečnostních důvodů se jej proto rozhodli zapálit. Doufali přitom, že byla zhroucená jeskyně od zbytku naleziště izolovaná, a tudíž obsahovala spíš menší množství plynu, které nejpozději do týdne či dvou vyhoří. Poté se měli vrátit, vyprostit stroje a pokračovat v práci.
Jak se však ukázalo, vědci se přepočítali. Nejenže oheň neuhasl ani po týdnech, ale s nezmenšenou intenzitou hoří i padesát let po události! Vrtná souprava zůstává pohřbená v hloubce 20 metrů a místo, jež si vysloužilo přezdívku „brána do pekla“, nevypadá, že by mohly jakékoliv snahy o jeho uhašení uspět. Pro vládu Turkmenistánu jde o symbol inženýrského nezdaru, na který by nejraději zapomněla. Ostatně v roce 2010 tehdejší prezident Gurbanguly Berdymuchamedov nařídil, aby se kráter o rozloze přes pět tisíc metrů čtverečních zakryl a uzavřel. Nicméně se nepovedlo – a z místa je dnes nejvyhledávanější turistická atrakce v zemi.
Přestože oficiální bedekry existenci žhavé jámy zatím opomíjejí, ročně k ní míří stovky zájemců. Nahlédnout do jejích hlubin však není nijak příjemné, neboť na dně panuje žár 1 000 °C. Návštěvníci přesto s oblibou alespoň kempují v bezprostřední blízkosti.
Celosvětovou pozornost navíc brána do pekla přitáhla před osmi lety, kdy se do ní v rámci vědecké expedice nechal spustit řecko-kanadský dobrodruh George Kourounis – jako první a zatím jediný člověk, který něco podobného dokázal. Zavěšený na speciální konstrukci a v ochranném oděvu nasbíral v kráteru vzorky půdy, v nichž později mikrobiologové identifikovali bakterie schopné v extrémním prostředí přežít. Opět se tak potvrdilo, že si život najde cestu i na místa, kde by to ještě nedávno nikdo nepředpokládal. A s odstupem půl století lze konstatovat, že jsme díky omylu sovětských geologů bohatší o řadu poznatků ze zcela odlišného oboru.Je možné, že vláda Turkmenistánu nakonec změní názor a začne neobvyklou lokalitu propagovat – což už před pěti lety naznačil ministr turismu. Ostatně v okolní poušti jde o jedno z mála skutečně zajímavých míst, za jejichž návštěvu jsou zájemci ochotni zaplatit.
Jak se však ukázalo, vědci se přepočítali. Nejenže oheň neuhasl ani po týdnech, ale s nezmenšenou intenzitou hoří i padesát let po události! Vrtná souprava zůstává pohřbená v hloubce 20 metrů a místo, jež si vysloužilo přezdívku „brána do pekla“, nevypadá, že by mohly jakékoliv snahy o jeho uhašení uspět. Pro vládu Turkmenistánu jde o symbol inženýrského nezdaru, na který by nejraději zapomněla. Ostatně v roce 2010 tehdejší prezident Gurbanguly Berdymuchamedov nařídil, aby se kráter o rozloze přes pět tisíc metrů čtverečních zakryl a uzavřel. Nicméně se nepovedlo – a z místa je dnes nejvyhledávanější turistická atrakce v zemi.
Přestože oficiální bedekry existenci žhavé jámy zatím opomíjejí, ročně k ní míří stovky zájemců. Nahlédnout do jejích hlubin však není nijak příjemné, neboť na dně panuje žár 1 000 °C. Návštěvníci přesto s oblibou alespoň kempují v bezprostřední blízkosti.
Celosvětovou pozornost navíc brána do pekla přitáhla před osmi lety, kdy se do ní v rámci vědecké expedice nechal spustit řecko-kanadský dobrodruh George Kourounis – jako první a zatím jediný člověk, který něco podobného dokázal. Zavěšený na speciální konstrukci a v ochranném oděvu nasbíral v kráteru vzorky půdy, v nichž později mikrobiologové identifikovali bakterie schopné v extrémním prostředí přežít. Opět se tak potvrdilo, že si život najde cestu i na místa, kde by to ještě nedávno nikdo nepředpokládal. A s odstupem půl století lze konstatovat, že jsme díky omylu sovětských geologů bohatší o řadu poznatků ze zcela odlišného oboru.Je možné, že vláda Turkmenistánu nakonec změní názor a začne neobvyklou lokalitu propagovat – což už před pěti lety naznačil ministr turismu. Ostatně v okolní poušti jde o jedno z mála skutečně zajímavých míst, za jejichž návštěvu jsou zájemci ochotni zaplatit.
