Chvějete se, těšíte se, prostě euforie (jak BRNO i VÍDEŇ dohromady). A vůbec netušíte, že drama nastává už při odbavení ve VÍDNI na letišti.
Ano! mám špatná víza! Potvrzení o jejich platnosti z indických úřadů nepřichází. Inu je noc, dlouží se stíny a úředníci v noci nepracují. I letištní služba mi do poslední chvíle fandí. Ale pak se přepážky
, bágl musí na palubu s námi! Proboha, ale co s tím chlastem a cigaretami? NIC!
Prostě nic, neletím! Ano N E L E T Í M !
Jak ve špatném snu nebo blbém filmu… Smiřuju se s tím, že tady přespím. Kam taky v noci v téměř dvoumilionové VÍDNI. Ale ne, mám tu přeci kamaráda PETRA. Zavolám. Bohužel je v NĚMECKU, ale jeho věta, že bych se každopádně měla jak v bavlnce, nachvilku zahřeje…
Náhle se v letištní hale zjeví MAGOR. Nejdřív jen pobíhá, obtěžuje (v rodném slovenském jazyce), ale pak lítá, křičí, že nás všechny zastřelí… nedýchám! Letištní služba nestíhá, v naprosté tichosti se ze všech koutů vynořují zakuklenci, sekuriťáci, houká sanitka, přichází lékař. Probíhá naprosto profesionální zpacifikování, mladík leží na zemi, svěrací kazajka, injekční stříkačka... Snažím se zhluboka dýchat, všechno totiž probíhá u mých nohou! Co je proti tomu nemocnice CHICAGO HOPE…
A pak ticho, vzpamatovávám se, dostávám odvahu odkráčet na WC. A tam jsem doražena. V malé kabince (s báglem na zádech) vyšlápnu lejno. FAKT! Do vteřiny smrad jak hrad. Modlím se, aby nikdo nepřišel, pucuju se (i kartáček na zuby je na to dobrej…). Na tyhle situace, které se mi občas dějí v sériích, mám jednu větu: „tvl, tohle až řeknu holkám…“ Zabírá, odlehčí,uvolní, ventil presu vystřelí… Jednou to bude veselá příhoda. Pravda, trochu drahá, neuvěřitelná, ale každej ji chce slyšet aspoň dvakrát…
P.S: Ještě jsem při návratu zaplatila v rakouském expresu, směr LINEC, mastnou pokutu. Sedla jsem si totiž do vláčku první třídy (inu, svůj k svému…).
Jak ve špatném snu nebo blbém filmu… Smiřuju se s tím, že tady přespím. Kam taky v noci v téměř dvoumilionové VÍDNI. Ale ne, mám tu přeci kamaráda PETRA. Zavolám. Bohužel je v NĚMECKU, ale jeho věta, že bych se každopádně měla jak v bavlnce, nachvilku zahřeje…
Náhle se v letištní hale zjeví MAGOR. Nejdřív jen pobíhá, obtěžuje (v rodném slovenském jazyce), ale pak lítá, křičí, že nás všechny zastřelí… nedýchám! Letištní služba nestíhá, v naprosté tichosti se ze všech koutů vynořují zakuklenci, sekuriťáci, houká sanitka, přichází lékař. Probíhá naprosto profesionální zpacifikování, mladík leží na zemi, svěrací kazajka, injekční stříkačka... Snažím se zhluboka dýchat, všechno totiž probíhá u mých nohou! Co je proti tomu nemocnice CHICAGO HOPE…
A pak ticho, vzpamatovávám se, dostávám odvahu odkráčet na WC. A tam jsem doražena. V malé kabince (s báglem na zádech) vyšlápnu lejno. FAKT! Do vteřiny smrad jak hrad. Modlím se, aby nikdo nepřišel, pucuju se (i kartáček na zuby je na to dobrej…). Na tyhle situace, které se mi občas dějí v sériích, mám jednu větu: „tvl, tohle až řeknu holkám…“ Zabírá, odlehčí,uvolní, ventil presu vystřelí… Jednou to bude veselá příhoda. Pravda, trochu drahá, neuvěřitelná, ale každej ji chce slyšet aspoň dvakrát…
P.S: Ještě jsem při návratu zaplatila v rakouském expresu, směr LINEC, mastnou pokutu. Sedla jsem si totiž do vláčku první třídy (inu, svůj k svému…).
