Z plechovky s tajnými dopisy, kamínky i poklady na mě vypadl anděl s rezavým kroužkem, starý přívěšek, který mi táta věnoval spolu s klíčkem od mého prvního auta, abych měla šťastné cesty i návraty.
Držela jsem ho v ruce a vzpomněla si na příhodu z Novohradských hor.
Toho léta jsme s manželem vzali ročního syna Matyáše na jeho první čundr do lesa, jen s celtou, k ohni, s koupáním ve studeném mlýnském rybníce. V Novohradských horách je pořád dost míst, kde se dá pěkně ukrýt a meditovat mezi stromy. Čas venku jinak plyne, vůně i zvuky jsou intenzivní, jídlo líp chutná. Dvě noci jsme si užívali, třetí přišla silná letní bouřka a deště nepřestaly celý následující den. Byli jsme pod celtou, oheň už nešel rozdělat, Matyáš začal být mrzutý a plakal.
„Jáchyme, nebe je černý a zatažený na několik dní, pojďme to zabalit. Zkusme aspoň na jenu noc starý lesní penzion.“
Manželovi se nechtělo, ale přemluvila jsem ho. V krosně jsem nesla Matyáše a ostatní věci nesl Jáchym. K penzionu jsme dorazili promoklí a unavení, toužila jsem po teplém čaji.
„No, prosím vás, koukejte, jaký tady děláte loužičky, nechoďte mi sem v těch zablácených botách. Volný pokoj nemám,“ byl neoblomný majitel penzionu.
„No, prosím vás, koukejte, jaký tady děláte loužičky, nechoďte mi sem v těch zablácených botách. Volný pokoj nemám,“ byl neoblomný majitel penzionu.
Museli jsme zpět do lesa, zkusit rozdělat oheň a ráno se vydat směrem k Hojné Vodě, odkud jezdí autobus na Prahu. Šli jsme po cestě a déšť neustával. Těšila jsem Matyho, podávala mu klacíky a šišky, jen aby zase nebrečel, aspoň stříška krosny ho trochu kryla.
Když nás na cestě míjel oprýskaný transit, uhnuli jsme do škarpy a bavili se o tom, kam až je potřeba dojít, aby ráno bylo blízko na autobus.
„Koukej, vrací se!“ všiml si Jáchym, že k nám auto couvá.
„Co tady touláte s tim děckem v batohu?“ ptal se řidič s přízvukem.
„Co tady touláte s tim děckem v batohu?“ ptal se řidič s přízvukem.
Jdeme blíž k Hojné Vodě, budeme spát v lese,“ dal se s mužem do řeči Jáchym.
„Nejde to, nastupte!“ naložil nás a cestou jsme se dozvěděli, že je správcem ubytovny pro bulharské ženy, pracující v nedaleké továrně. Uprostřed lesa stála nízká budova ubytovny. Ve společenské místnosti, hned za vstupní halou hrála nahlas televize a dvě paní si tu povídaly u kávy. Správce jim řekl něco v jejich jazyce a jedna z těch dvou vstala, odešla a po chvilce mi podávala deky a suché ručníky. „Pojď Ty se mnou, holka!“ vedla mě chodbou do volného pokoje a ukázala, kde najdu sprchy.
S radostí jsme se umyli, vzali si suché oblečení a chystali se dát Matyáše spát. Někdo zaklepal a do pokoje vešla jiná paní.
S radostí jsme se umyli, vzali si suché oblečení a chystali se dát Matyáše spát. Někdo zaklepal a do pokoje vešla jiná paní.
„To je pro malého,“ podávala manželovi právě dopečený chleba. Když Maty usnul, zašli jsme do místnosti s televizí a chvíli si povídali s místními.
„Ráda bych vám něco dala za vaši pomoc,“ řekla jsem. Nikdo na to nereagoval.
V noci přestalo pršet a ráno byl na ubytovně jen správce.
V noci přestalo pršet a ráno byl na ubytovně jen správce.
„Dáte si kafe?“ houkl od sporáku. Společně jsme posnídali a potom nás odvezl na Hojnou Vodu.
Když jsme se loučili, zeptal se Jáchym: „Jak Vám říkají?“
Když jsme se loučili, zeptal se Jáchym: „Jak Vám říkají?“
„Jmenuju se Anděl“ odvětil a vůbec si nevšiml, jak mě tou větou zarazil. O tom muži jsem vyprávěla synovi o pár let později, když řešil, jestli máme své anděly strážné.
Anděl z ubytovny mi zůstane jako vzpomínka, stejně jako přívěšek na klíče od táty.
Anděl z ubytovny mi zůstane jako vzpomínka, stejně jako přívěšek na klíče od táty.
