Jednou Démon zahrál na Andělovu soucitnou strunu: „Je těžké být Démonem. Neustále se skrývat a potají naplňovat svůj úděl. Nemohu se lidem ani ukázat a jsem velmi osamělý.“
Soucitný Anděl hledal způsob, jak Démonovi ulevit. Napadlo ho: „Pojďme si to na den vyměnit. Odpočineš si a já tvůj úděl jeden den unesu.“
„To nemohu přijmout,“ odmítal Démon, „to je od tebe příliš velká laskavost.“
„Samozřejmě, že můžeš,“ přesvědčoval ho Anděl. „Rád to pro tebe udělám. Každý si zaslouží soucit.“
Tak si Anděl a Démon vyměnili svá těla. Jenže Démonovi se zalíbilo v Andělově těle a odmítl mu ho vrátit. Zůstal Démonem, který vystavoval lidi pokušení, a v andělském těle se dostal i na místa, kam jako Démon nemohl. Soucitný Anděl naopak v Démonově těle ztratil přístup k lidem, každý se ho děsil.
Proto je na světě tolik pokušení a tak málo soucitu.
