Doznání jeskyňáře spolužákům z kurzů PSANÍ PODLE LUSTIGA - napsal Michla Hejna

To máte tak. V jednom okamžiku stojím před jeskyní a říkám si, že když tam ten kámen visí nad vchodem takovou dobu, tak tam ještě chvíli viset bude. V další chvíli…
Ona vlastně žádná další chvíle není, aspoň pro mě. Najednou kráčím takovým žlutým tunelem a v dálce vidím oslňující světlo. Ještě přemýšlím, zdali je to tak vždycky, nebo to mám jen proto, že jsem o tom tolikrát četl. 

Než to rozhodnu, jsem z tunelu venku a koukám, všude samá duše. Malé duše, velké, staré, mladé. Ta nejblíž ke mně vypadá skoro jako Jimi Hendrix. 

Jdu k ní a povídám: „Jsi to ty Jimi? Tebe bych v nebi nečekal.“

„V jakém nebi,“ on na to, „vždyť to je pro mě peklo.“
Já se podivím a on pokračuje: „Víš, jak vždycky když umře nějaký kytarista, říkají jeho kamarádi, že už jamuje v nebi s Hendrixem? Tak si to představ, jamovat pořád s těmi statisíci kytaristy, z nichž někteří ani neumí pořádně hrábnout do strun.“
„To je fakt hustý,“ vyjadřuju účast, „a to opravdu musíš jamovat se všema dušema kytaristů v nebi?“
„No, do nedávna jo, jen s těma úplně nejstaršíma jamoval John Lee Hooker, ale co je tady B. B. King a Eddie Van Halen, už můžeme jamovat na směny. A pak jsou tady ještě lokální skupinky, takže například Češi teď jamují s Hladíkem. Tak bych řekl, že už pomalu procházím očistcem.“

Koukám dál, a co nevidím. Joseph Heller se prochází s Kurtem Vonegutem, Arnošt Lustig se marně snaží vysvětlit Ditě Saxové, že by ho měla poslouchat, když ji stvořil, a Egon Bondy se rozčiluje, že zde není třikrát, když přece není většího básníka, filozofa ani spisovatele. 

V tu chvíli mi to dochází. 

Jasně, jsem v uměleckém nebi. Ostatně kam jinam by se taky spisovatel mého formátu mohl dostat.

Taky si vzpomínám, jak jsem kdysi četl, že v posmrtném životě prožívá člověk vše z pohledu lidí, se kterými nějak přišel do styku, či které ovlivnil, jedno jestli pozitivně nebo negativně. V té chvíli mnou projíždí vlna příjemného vzrušení. Konečně poznám pocity čtenářů Spelea, Turisty, Nacestu a dalších časopisů, které jsem v průběhu let povznesl na vyšší úroveň. Konečně poznám to napětí a nervozitu, s jakou bral čtenář do rukou nové číslo časopisu a hledal v něm moje články. Konečně poznám tu čtenářovu euforii, když je našel a začetl se do prvních řádek. Poznám to pomalé stoupání do nebeských výšin při přečtení každého z dokonale vybraných slov. Jediné, na co se netěším, je ta čtenářova rozpolcenost po dočtení článku. Víte, jak si na jednu stranu uvědomí, že byl opět svědkem něčeho mimořádného a povznášejícího, na druhou stranu ale v depresi prozře, že on nebude nikdy schopný se k vytvoření podobného literárního skvostu ani přiblížit.

Vyhlídnu si nejbližší volný mráček, cestou odstrčím nějakou mladou pokašlávající duši, co vypadá jako by sem zabloudila ze sekce úředníků pojišťovny, a pouštím se do rozjímání.
Začíná to nenápadně. Nejdřív se na mě snáší všechny ty pomlčky, co jsem kdy použil místo rozdělovníků, a všechny rozdělovníky, co jsem použil místo pomlček. Pak se k nim přidávají písmenka x, kterými jsem místo znaménka krát z lenosti trápil korektory. Následují všechny zapomenuté nebo nepřesně použité citace, prokládané špatně použitými přechodníky. Nakonec se rozpoutává peklo. Začínají mě zasypávat všechna zbytečná slova, vycpávky, nicneříkající příslovce a přídavná jména. Soustředím se na ně tak, že zpočátku nepozoruji jemné šimrání na kotníku. Koukám dolů a ono mě pomalu svírá dlouhé souvětí. Už ho mám na prsou a tečka v nedohlednu. A nejhorší na tom je, jak to několikrát vypadá, že ta muka končí, ale pokaždé se ukáže, že je to falešný konec. Marně čekám na prince Přímá řeč, až mě zachrání.

„Pane bože,“ křičím, „přece nebudu takhle trpět navěky. Dej mi ještě jednu šanci.“
Najednou se vám udělá duha a slyším hromový hlas: „Tak dobře, ale okamžitě se přihlásíš do kurzu k Daně Emingerové.“
A tak jsem teď tady s vámi.