„U televize umí fandit každá bábovka, ale v hale to má teprve grády,“ říkal vždycky mámě, která nechápala, co na tom vidí. Podezírám ho, že kromě pár chlapů honících se tam a zpět za pukem na tom viděl zejména to pivo s klobásou o přestávce, ale o tom mamce raději nevyprávěl.
„Budu fandit červenejm!“ rozhodla jsem se už doma.
„Hlavně budeš přece fandit Spartě,“ oponoval táta.
„No, ale červenejm, proto mám přece i červenou mikinu,“ trvala jsem na svém.
„Ještě nevíme, v jakých dresech budeme hrát, třeba budeme dneska bílý a Pardubice červený, to se dozvíme až před zápasem.“
Nemohla jsem se dočkat, až nasaji v obrovské hale tu pravou atmosféru, o které tatínek básnil. „Hlavně se mi neztrať,“ kladl mi na srdce. Držela jsem se ho jako klíště.
Konečně jsme došli do našeho sektoru 113. Na led jsem sice skoro neviděla, zato mě fascinovala sklápěcí lavička na čtyři zadky. Kdykoli chtěl jít někdo čurat nebo pro pivo, museli všichni svorně vstát, aby mohl projít. Taková vstávací řetězová pošta. Těšila jsem se na každý další vynucený tělocvik.
Protože to zrovna našim bílým moc nešlo, lítala kolem mě samá kurva, prdel a někdy i buzerant. Řvala jsem : „Sparta“, když řvali ostatní, ale taky jsem vyskakovala na každý gól, ať ho dal kdokoli.
„Aničko, neblbni a seď, nebo nedostaneš ten popcorn!“ vyjel na mě táta, když jsem se jako jediná široko daleko radovala z gólu červeného útočníka. Červeným jsem totiž fandila široko daleko jenom já. Nechápala jsem, co mu vadí. Řekl mi, že si mám přát, aby góly padaly do pravé branky, ale už mi zapomněl říct, že ve druhé třetině je to naopak. A když už jsem se to konečně naučila, zase mi to po přestávce změnili. Měla jsem z toho ve své sedmileté hlavičce pěkný hokej.
Do toho nejvyšší pruhovaný rozhodčí pořád pískal. „Ten je snad podplacenej, nebo úplně slepej,“ rozčiloval se táta. Notoval si s pánem za námi, který rozuměl úplně všemu. Pořád křičel: „Břízo, chytej pořádně, Kratěno, střílej už konečně, Benýšku, přišpendli ho na mantinel.“ Nechápala jsem, jak je v té červenobílé skrumáži může poznat. Já jsem znala jenom Dominika Haška, protože jeho jméno loni po Naganu skandovali snad všichni. Navíc pořád opakovali, že je to Bůh. Myslela jsem si, že Bůj je v nebi, ne v bráně, ale prý se tak říká někomu, kdo je fakt hodně dobrej. Proto taky nehraje tady u nás, ale v Americe, aby byl víc bohatej a mohl si koupit víc aut. A nebo to prohrát v casinu jako Jágr, jak dodává máma.
„Přihraj! Ne do rohu, před bránu! No jo, zase hovno!“ Žádné jsem necítila, zato právě vylité pivo mi pěkně mlaskalo pod nohama.
„Tati, proč tam ten bílej chudák sedí tak sám?“ ptala jsem se při pohledu na hráče na trestné lavici.
„To je náš vyloučenej Broš.“
„A za co?“
„Za podrážení.“
„No jo, podrážení je hnusný, to říká i máma. Když je prej někdo podrazák, nemá ho nikdo rád.“
„Jdi ty, rozumbrado, koukej na led a neotravuj.“
„A tati, můžou taky někdy vyloučit brankáře?“
„Můžou, ale není to moc častý.“
„Třeba za to, že pustí gól?“
„To ne, ale třeba když nadává rozhodčímu.“
„Jé, tak to ty bys byl vyloučenej pořád, i když nejsi brankář.“
„Góóól! Sparta! Konečně, to ještě doženeme!“ slyšela jsem vševěda za sebou.
I když jsem měla radost, že všichni kolem jásají, přestávalo mě to bavit.
„Kdy už půjdeme domů?“ ptala jsem se nedočkavě.
„Ještě budou hrát asi deset minut,“ odpověděl mi táta. Jenže to nic neznamenalo. Kdysi mi totiž vysvětloval, že čas zápasu se počítá jinak než normálně, protože se hra přerušuje a to se nepočítá. Přišlo mi to zbytečně složitý. Navíc jsem byla fakt unavená. Ani popcorn mi proti ospalosti moc nepomáhal. Deset, devět, osm…
„A je to v prdeli,“ slyšela jsem spolu s hvizdem rozhodčího. „Zase jsme to s perníkářema prosrali,“ stěžoval si mladík před námi. „No co by chtěli, když daj jeden upachtěnej gól a pak se jen třesou strachy, aby nedostali bůra,“ doplňoval další. Nevěděla jsem, co je upachtěnej, ani co je bůra, ale věděla jsem, že se těším do postele. Táta byl sice trochu smutnej, ale mně to bylo fuk. Fandila jsem totiž Spartě, jako celá naše rodina, i červenejm, jako správná holka.
