Už o tom skoro nemluvím. Říkám „tenkrát“, „když se to stalo“, „když jsem tenkrát…“
A pak se omluvně zarazím. Ti, co vědí, mávnou rukou a řeknou: „nemusíš o tom mluvit…“
A mně se uleví. A jim se taky uleví. Když přece jen někdo nedokáže potlačit zvědavost, vyprávím. Vypravím neosobně, lehce znechuceným tónem. A přijde mi to stejně neuvěřitelné jako mým posluchačům.
„Prostě jednoho dne nemůžeš vstát z postele.“
A v duchu už si to nedokážu ani představit, už nad tím taky nevěřícně kroutím hlavou. Co je tak těžkého na tom vstát z postele.
Posadíš se na posteli, protáhneš se, promneš si oči a spustíš nohy na podlahu.
Posadíš se na posteli.
Posadíš se na posteli.
Ale já jsem nestrávila noc v posteli. Celou noc jsem zase přecházela po chodbě našeho bytu, necelých deset metrů tam a necelých deset metrů zpátky. Pokusy usnout jsem vzdala. Už týden nespím. Nejím už skoro měsíc. Zhubla jsem šest kilo, nebo možná sedm, osm. Nevážím se. Kamarádky si očima přeměřují moje šaty, které začaly být volné ve výstřihu.
„Ty jsi zhubla!“
Na společném obědě se do sebe snažím nasoukat steak. Vidím jenom tu krev. Strategicky přesouvám a přeskupuju jídlo na talíři, aby nebylo vidět, že jsem skoro nic nesnědla. Jako to dělá moje dcera ve školce, když je k obědu květák. Ne, tiramisu si nedám, jen kafe.„Ty si hlídáš tajli.“ Je v tom trochu závisti. Ale mně teď není co závidět.
Protáhneš se.
Protáhneš se.
Lidské tělo vydrží všechno.
Jsem sama překvapená, když vyzvednu dceru ze školky, dojdu s ní na poštu a nakoupit. V hlavě mi hučí. Nespím, nejím, a přesto nějak základně funguju.
„Děkuju, hezký den, ne, to bude všechno.“ Usmívám se na paní domovnici.
„Ano, zítra to platí. Jestli byste ji mohla pohlídat, než se vrátím z práce.“ Dcera se mě ptá, proč pořád dělám takhle: „Áááh…“
Hluboce vzdychne. Proč už si večer nehrajeme.
„Jsem jenom unavená, potřebuju se vyspat. Dneska večer půjdu brzo spát a zítra už bude dobře.“
Lžu, lžu, lžu. Dobře vím, že dneska večer zase neusnu, budu poslouchat noční autobusy, každou hodinu přejede po stěně pomalý odraz světel, autobusy musí u nás zpomalit kvůli kruhovému objezdu. Nekoukám na telefon, nechci vědět, kolik je hodin. Ale noční autobusy odpočítávají čas za mě. Další hodina, kterou jsi nespala a chodíš tady jako lvice v kleci. Jsi v pasti.
Promneš si oči. Jak jsem to mohla nevidět? Jak jsem si mohla myslet, že to je dobrý nápad? Jak jsem mohla udělat takovou chybu?
Promneš si oči. Jak jsem to mohla nevidět? Jak jsem si mohla myslet, že to je dobrý nápad? Jak jsem mohla udělat takovou chybu?
„Ty máš vždycky štěstí,“ říká moje máma.
„Proskakuješ životem jako šašek obručí.“ „Nemysli si, že to tam bude nějak lepší,“ říká táta.
Zasměju se, přejdu to. Já jsem přece střelec. Na co sáhnu, to se mi daří. Jsem nedělňátko. Mám vždycky štěstí. Co by se mi tak mohlo stát? V hlavě si pořád dokola přehrávám, kde jsem to ještě mohla zastavit, kde jsem ještě mohla odbočit správně. Srovnání života s jízdou autem.
„Jste jako auto, které dlouho jelo na rezervu, musíte teď dobít baterky,“ chlácholí mě později.
Opakuju to ostatním, i když tomu nerozumím: „Jsem jako auto, kterému je potřeba dobít baterky.“
Ostatní to uklidňuje, je to něco, co katastrofu připodobní k běžné situaci. Situaci, která se dá snadno napravit. Srovnání života s jízdou autem. Už jsem vám řekla, že neumím řídit?
Spustíš nohy na podlahu. A pak se to jednoho dne zlomilo. Lidské tělo nevydrží všechno. A lidi nejsou auta. Zavolám do školky, že dcera nepřijde.
Spustíš nohy na podlahu. A pak se to jednoho dne zlomilo. Lidské tělo nevydrží všechno. A lidi nejsou auta. Zavolám do školky, že dcera nepřijde.
„Ne, není nemocná.“
Než se stihnou zeptat, proč tedy nepřijde, zavěsím. Zavolám paní domovnici, že nemusí odpoledne hlídat. Mohla bych jen sejít do přízemí, ale to se teď zdá nemožné. Paní domovnice hned ví, moje falešné úsměvy a příliš hlasité pozdravy ji nepřesvědčily. Paní domovnice hned ví, od toho je domovnice, aby měla přehled, co se v domě děje.
„Přijďte na kafe, to se nám ženám tak někdy stává.“
Poděkuju, nechci, zavěsím. To se nám ženám tak někdy stává. Co se mi to vlastně stalo? Volám učiteli klavíru, že zítra nepřijdu, příští týden asi taky ne, ne, nevím, kdy zase přijdu. Učitel klavíru má opravdovou a nefalšovanou radost. Nechápu to. Poslední dobou při hodinách nervózně poklepával kolenem.
„Kde seš? Kde lítáš? Vůbec se nesoustředíš!“
A teď má radost.
„Právě ti začala velká noc duše. Až projdeš pouští, bude z tebe nový člověk. Teď to tak nevidíš, ale je to nejlepší, co se ti mohlo stát.“
Můj učitel klavíru je tak trochu mystik. A má pravdu. Teď to tak opravdu nevidím. Vůbec nevím, co mám dělat. Ve filmech se v podobných situacích hlavní hrdinka odebere do sanatoria s bílými pseudoantickými sloupy, kam za ní chodí návštěvy přes dlouhé nakrátko posekané trávníky. Návštěvy, které nosí ovoce a květinové koše. A někde blízko je moře.
Volám kamarádce: „Musíš přijít!“
„Ježíš, Hani, já jsem v práci, mám dneska dva deadliny, přijdu večer po práci?“
„Musíš přijít! Teď hned. Nějak si to zařiď, ale přijď!“
Moje návštěva ke mně jde přes ošklivou čtvrť plnou kancelářských novostaveb. Moje návštěva přinese pizzu. Pizza se cení, je skoro poledne a dcera, která si celou dobu tiše hraje v pokoji, musí jíst. A pizzu má radši než květák.
„Teď už bude jenom líp,“ říká mi moje návštěva. A někde blízko se od moře blíží velká letní bouřka.
Původní verze:
Budu vám tedy vyprávět. I když o tom skoro už nemluvím. Říkám „tenkrát“, „když se to stalo“, „když jsem tenkrát…“ A pak se omluvně zarazím.
Ti, co vědí, mávnou rukou a řeknou: „Nemusíš o tom mluvit…“ A mně se uleví. A jim se taky uleví.
Když přece jen někdo nedokáže potlačit zvědavost, vyprávím. Vypravím neosobně, lehce znechuceným tónem. A přijde mi to stejně neuvěřitelné jako mým posluchačům.
„Prostě jednoho dne nemůžeš vstát z postele.“
A v duchu už si to nedokážu ani představit, už nad tím taky nevěřícně kroutím hlavou. Co je tak těžkého na tom vstát z postele. Posadíš se, protáhneš se, promneš si oči a opatrně spustíš nohy na podlahu.
Posadíš se. Ale já jsem nestrávila noc v posteli. Celou noc jsem zase přecházela po chodbě našeho bytu, necelých dvacet metrů tam a necelých dvacet metrů zpátky. Pokusy usnout jsem vzdala. Už týden nespím. Nejím už skoro měsíc. Zhubla jsem šest kilo, nebo možná sedm, osm. Nevážím se. Kamarádky si očima přeměřují moje šaty, které začaly být volné ve výstřihu. „Ty jsi zhubla!“. Na společném obědě se do sebe snažím nasoukat steak. Vidím jenom tu krev. Strategicky přesouvám a přeskupuju jídlo na talíři, aby nebylo vidět, že jsem skoro nic nesnědla. Jako to dělá moje dcera ve školce, když je k obědu květák. Ne, tiramisu si nedám, jen kafe.„Ty si hlídáš tajli.“ Je v tom trochu závisti. Ale mně teď není co závidět.
Protáhneš se. Lidské tělo vydrží všechno. Jsem sama překvapená, když vyzvednu dceru ze školky, dojdu s ní na poštu a nakoupit. V hlavě mi hučí. Nespím, nejím, a přesto nějak základně funguju. „Děkuju, hezký den, ne, to bude všechno.“
Posadíš se. Ale já jsem nestrávila noc v posteli. Celou noc jsem zase přecházela po chodbě našeho bytu, necelých dvacet metrů tam a necelých dvacet metrů zpátky. Pokusy usnout jsem vzdala. Už týden nespím. Nejím už skoro měsíc. Zhubla jsem šest kilo, nebo možná sedm, osm. Nevážím se. Kamarádky si očima přeměřují moje šaty, které začaly být volné ve výstřihu. „Ty jsi zhubla!“. Na společném obědě se do sebe snažím nasoukat steak. Vidím jenom tu krev. Strategicky přesouvám a přeskupuju jídlo na talíři, aby nebylo vidět, že jsem skoro nic nesnědla. Jako to dělá moje dcera ve školce, když je k obědu květák. Ne, tiramisu si nedám, jen kafe.„Ty si hlídáš tajli.“ Je v tom trochu závisti. Ale mně teď není co závidět.
Protáhneš se. Lidské tělo vydrží všechno. Jsem sama překvapená, když vyzvednu dceru ze školky, dojdu s ní na poštu a nakoupit. V hlavě mi hučí. Nespím, nejím, a přesto nějak základně funguju. „Děkuju, hezký den, ne, to bude všechno.“
Usmívám se na paní domovnici.
„Ano, zítra to platí. Jestli byste ji mohla pohlídat, než se vrátím z práce.“
Dcera se mě ptá, proč pořád dělám takhle: „Áááh…“
Hluboce vzdychne. Proč už si večer nehrajeme.
„Jsem jenom unavená, potřebuju se vyspat. Dneska večer půjdu brzo spát a zítra už bude dobře.“
Lžu, lžu, lžu. Dobře vím, že dneska večer zase neusnu, budu poslouchat noční autobusy, každou hodinu přejede po stěně pomalý odraz světel, autobusy musí u nás zpomalit kvůli kruhovému objezdu. Nekoukám na telefon, nechci vědět, kolik je hodin. Ale noční autobusy odpočítávají čas za mě.
Další hodina, kterou jsi nespala a chodíš tady jako lvice v kleci. Jsi v pasti.
Promneš si oči. Jak jsem to mohla nevidět? Jak jsem si mohla myslet, že to je dobrý nápad? Jak jsem mohla udělat takovou chybu?
Promneš si oči. Jak jsem to mohla nevidět? Jak jsem si mohla myslet, že to je dobrý nápad? Jak jsem mohla udělat takovou chybu?
„Ty máš vždycky štěstí,“ říká moje máma. „Proskakuješ životem jako šašek obručí.“
„Nemysli si, že to tam bude nějak lepší,“ říká táta.
Zasměju se, přejdu to. Já jsem přece střelec. Na co sáhnu, to se mi daří. Jsem nedělňátko. Mám vždycky štěstí. Co by se mi tak mohlo stát?
V hlavě si pořád dokola přehrávám, kde jsem to ještě mohla zastavit, kde jsem ještě mohla odbočit správně. Srovnání života s jízdou autem.
„Jste jako auto, které dlouho jelo na rezervu, musíte teď dobít baterky,“ chlácholí mě později. Opakuju to ostatním, i když tomu nerozumím: „Jsem jako auto, kterému je potřeba dobít baterky.“
Ostatní to uklidňuje, je to něco, co katastrofu připodobní k běžné situaci. Situaci, která se dá snadno napravit. Srovnání života s jízdou autem.
Už jsem vám řekla, že neumím řídit?
Opatrně spustíš nohy na podlahu.
Opatrně spustíš nohy na podlahu.
A pak se to jednoho dne zlomilo. Lidské tělo nevydrží všechno. A lidi nejsou auta.
Zavolám do školky, že dcera nepřijde.
„Ne, není nemocná.“
Než se stihnou zeptat, proč tedy nepřijde, zavěsím.
Zavolám paní domovnici, že nemusí odpoledne hlídat. Mohla bych jen sejít do přízemí, ale to se teď zdá nemožné. Paní domovnice hned ví, moje falešné úsměvy a příliš hlasité pozdravy ji nepřesvědčily. Paní domovnice hned ví, od toho je domovnice, aby měla přehled, co se v domě děje.
„Přijďte na kafe, to se nám ženám tak někdy stává.“
Poděkuju, nechci, zavěsím.
o se nám ženám tak někdy stává.
Co se mi to vlastně stalo?
Volám učiteli klavíru, že zítra nepřijdu, příští týden asi taky ne, ne, nevím, kdy zase přijdu.
Učitel klavíru má opravdovou a nefalšovanou radost. Nechápu to. Poslední dobou při hodinách nervózně poklepával kolenem.
„Kde seš? Kde lítáš? Vůbec se nesoustředíš!“
A teď má radost.
„Právě ti začala velká noc duše. Až přejdeš pouští, bude z tebe nový člověk. Teď to tak nevidíš, ale je to nejlepší, co se ti mohlo stát.“
Můj učitel klavíru je tak trochu mystik. A má pravdu.
Teď to tak opravdu nevidím. Vůbec nevím, co mám dělat.
Ve filmech se v podobných situacích hlavní hrdinka odebere do sanatoria s bílými pseudoantickými sloupy, kam za ní chodí návštěvy přes dlouhé nakrátko posekané trávníky. Návštěvy, které nosí ovoce a květinové koše. A někde blízko je moře.
Volám kamarádce: „Musíš přijít!“
„Ježíš, Hani, já jsem v práci, mám dneska dva deadliny, přijdu večer po práci?“
„Musíš přijít! Teď hned. Nějak si to zařiď, ale přijď!“
Moje návštěva ke mně jde přes ošklivou čtvrť plnou kancelářských novostaveb.
Moje návštěva přinese pizzu. Pizza se cení, je skoro poledne a dcera, která si celou dobu tiše hraje v pokoji, musí jíst. A pizzu má radši než květák.
„Teď už bude jenom líp,“ říká mi moje návštěva.
A někde blízko se od moře blíží velká letní bouřka.
