 |
| Ilustrace: Barbora Nováková |
Nos pomalu mizí za rohem. Najednou jí dochází, že vlastně není součástí jejího těla. Ani ruce, uši, oči, jazyk. Všechny ty blahodárné útvary, co tvoří jakous takous kvalitu jejího života, se rozutekly kamsi a dělají si, co chtějí. Neovládá je. Sakra, nemá nad nimi absolutně žádnou kontrolu.
Musí se vrátit zpátky k nosu. Byl první. Očím vyšle signál ve smyslu mrknout se po něm. Vida, funguje to. Jenže oči na její požadavek kašlou a hledí si svého. Kochají se vzdušnými obláčky, problikávajícími hvězdami, blankytně modrým prostorem. Náhle jejich chvilku relaxace prořízne nepříjemně bílé, pichlavé až bolestné světlo.
„Vítej zpět, vrátila ses nezvykle brzy. Jdeš si pro inspiraci? Nebo jsi zapomněla, jaký je tvůj úkol?“ zaburácí hluboký ženský hlas. Zaznívá přes ono bílé světlo.
Neslyší ho poprvé. Evidentně bude něco vytýkat, překvapivě jí to ale nevadí.
„Nezapomněla, jen mne to vše neskutečně zmáhá. Čelit všem těm nesmyslným požadavkům. Respektovat nepochopitelné, zapadnout mezi nechápající, vstřebávat neharmonické. To je proti lidskosti. Chceš mne zničit? Nemám dostatečný filtr, chybí mi klíč,“ slyší sama sebe hovořit ke světlu.
„Nechybí, máš ho uvnitř sebe, jen musíš najít sílu vnímat ho. Rozpomenout se. Varuji tě, pozemský čas je omezený. Informací máš dostatek, smysly jsou v pořádku, vnímání máš nadmíru citlivé, zbývá jen málo. To je však to nejsložitější. Víc ti poradit nemohu,“ zazáří naposledy pronikavé svícení a rozplyne se v prostoru.
Má sto chutí posbírat všechny své tělesné údy a vrátit se zpátky do své postele, ale z nějakého důvodu to ještě nejde. Oči jsou z předešlého šoku stále v krátké rekonvalescenci, ruce se snaží nahmatat hvězdnou mlhovinu a uši si užívají nadpozemského ticha a klidu. Chápe je. Čím to vlastně promlouvá sama za sebe? Tuší, že ví, ale nedokáže to pojmenovat.
Dole na zemi tápe. Prý má čich na lidi, a proto dělá na personálním. Nicméně její odhad a empatie ji spíš vyčerpávají. Je zahlcená informacemi. Potřebuje síto, filtr.
„Nevím, jestli mne slyšíš, věřím, že jsi tady, někde v éteru. Nechci radu, chci vidět směr,“ vysílá signál kamsi do dáli a doufá, že se druhá strana vrátí, zachytí ho. Povedlo se, jsou ve spojení. „Směr znáš, jen se nesmíš dívat okolo. Všechny ty odbočky jsou cesty ostatních. Ty tě matou. Dál už musíš sama,“ vnímá ozvěnou ten ohromující hlas. „Pozemšťané ten kompas nazývají Třetím okem, šestým smyslem. Je jedno, jak tomu budeš říkat. Až ho oprášíš, pověnuješ mu náležitou péči a budeš se jeho informacemi řídit, uleví se ti. Teď ke mně promlouvá tvá mysl, zpracováváš své myšlenky. Až bude vše správně propojené, nebudeš ke mně vzhlížet, spojíme se na stejné vlně, frekvenci,“ dokončí svůj nadpozemský koučink bílá záře a zmizí v nedohlednu.
„Těžknu, budu se muset vrátit. Za chvilku mi zazvoní budík. Á, ruce se vrací, i oči se tváří odpočinutě. Snad si vše budu pamatovat, jen ještě pořád nevím, proč to dělám,“ rekapituluje si nedávné zážitky ona a čeká na nos. Přivál jako poslední, prý si celou dobu myslel, že se mluví o něm, tak se raději skrýval. Bál se, že bude muset posílit, což by vzhledem k jeho orlí velikosti nevypadalo dobře. Chudák, spletl si čich s intuicí a navíc měl strach o její vzhled. Měla by si ho více vážit.
To ráno nemusí budík zvonit dlouze. Vstává nepolámaná, odpočinutá a hned si jde své snění zapsat. Když rozsvítí lampičku, čte v myšlenkách ze včerejší noci přesně to samé, co chtěla poznamenat dnes. Jen otázka směru předešlou noc chyběla.
„Vítej zpět, vrátila ses nezvykle brzy. Jdeš si pro inspiraci? Nebo jsi zapomněla, jaký je tvůj úkol?“ zaburácí hluboký ženský hlas. Zaznívá přes ono bílé světlo.
Neslyší ho poprvé. Evidentně bude něco vytýkat, překvapivě jí to ale nevadí.
„Nezapomněla, jen mne to vše neskutečně zmáhá. Čelit všem těm nesmyslným požadavkům. Respektovat nepochopitelné, zapadnout mezi nechápající, vstřebávat neharmonické. To je proti lidskosti. Chceš mne zničit? Nemám dostatečný filtr, chybí mi klíč,“ slyší sama sebe hovořit ke světlu.
„Nechybí, máš ho uvnitř sebe, jen musíš najít sílu vnímat ho. Rozpomenout se. Varuji tě, pozemský čas je omezený. Informací máš dostatek, smysly jsou v pořádku, vnímání máš nadmíru citlivé, zbývá jen málo. To je však to nejsložitější. Víc ti poradit nemohu,“ zazáří naposledy pronikavé svícení a rozplyne se v prostoru.
Má sto chutí posbírat všechny své tělesné údy a vrátit se zpátky do své postele, ale z nějakého důvodu to ještě nejde. Oči jsou z předešlého šoku stále v krátké rekonvalescenci, ruce se snaží nahmatat hvězdnou mlhovinu a uši si užívají nadpozemského ticha a klidu. Chápe je. Čím to vlastně promlouvá sama za sebe? Tuší, že ví, ale nedokáže to pojmenovat.
Dole na zemi tápe. Prý má čich na lidi, a proto dělá na personálním. Nicméně její odhad a empatie ji spíš vyčerpávají. Je zahlcená informacemi. Potřebuje síto, filtr.
„Nevím, jestli mne slyšíš, věřím, že jsi tady, někde v éteru. Nechci radu, chci vidět směr,“ vysílá signál kamsi do dáli a doufá, že se druhá strana vrátí, zachytí ho. Povedlo se, jsou ve spojení. „Směr znáš, jen se nesmíš dívat okolo. Všechny ty odbočky jsou cesty ostatních. Ty tě matou. Dál už musíš sama,“ vnímá ozvěnou ten ohromující hlas. „Pozemšťané ten kompas nazývají Třetím okem, šestým smyslem. Je jedno, jak tomu budeš říkat. Až ho oprášíš, pověnuješ mu náležitou péči a budeš se jeho informacemi řídit, uleví se ti. Teď ke mně promlouvá tvá mysl, zpracováváš své myšlenky. Až bude vše správně propojené, nebudeš ke mně vzhlížet, spojíme se na stejné vlně, frekvenci,“ dokončí svůj nadpozemský koučink bílá záře a zmizí v nedohlednu.
„Těžknu, budu se muset vrátit. Za chvilku mi zazvoní budík. Á, ruce se vrací, i oči se tváří odpočinutě. Snad si vše budu pamatovat, jen ještě pořád nevím, proč to dělám,“ rekapituluje si nedávné zážitky ona a čeká na nos. Přivál jako poslední, prý si celou dobu myslel, že se mluví o něm, tak se raději skrýval. Bál se, že bude muset posílit, což by vzhledem k jeho orlí velikosti nevypadalo dobře. Chudák, spletl si čich s intuicí a navíc měl strach o její vzhled. Měla by si ho více vážit.
To ráno nemusí budík zvonit dlouze. Vstává nepolámaná, odpočinutá a hned si jde své snění zapsat. Když rozsvítí lampičku, čte v myšlenkách ze včerejší noci přesně to samé, co chtěla poznamenat dnes. Jen otázka směru předešlou noc chyběla.
