Odpovědi se zatím nedočkala. Stačil pouhý pohyb očima nebo pevnější sevření její ruky, které bylo možné jako jediné považovat za souhlas. Klára byla trpělivá. Pracovala zde už řadu let a věděla, že nátlak je zbytečný. Čas, klid a vlídné jednání zmůže mnohem víc. Přesto se snažila s Elen trávit dost času ve chvílích, kdy za ní nebyla její rodina.
Trvalo to již několik týdnů, co Elen nepromluvila. Od příjezdu do nemocnice, kde jí vypumpovali žaludek a zachránili jí životně důležité funkce, až po převoz sem na psychiatrii ze sebe nevydala hlásku. Zatím nic nepomáhalo. Ani společná sezení s ostatními pacienty, ani individuální s lékaři. Částečné zapojení a zájem se u Elen projevoval pouze při muzikoterapii nebo výtvarném tvoření. Jako by v tu chvíli opouštěla svůj uzavřený svět a zlehka vstupovala do jiného, pro ni ale stále bezpečného místa mimo realitu okolního prostředí.
Ještě před půl rokem by ji nenapadlo, jak to celé může skončit. To nenapadlo nikoho.
„Mami, pomůžeš mi večer obarvit si hlavu?“
„Ale zlato, je to nutné? Já v tvém věku žádnou barvu na vlasech neměla.“
„Jenže ten tvůj věk byl vlastně pravěk, mami. Dneska je jiná doba a já nechci bejt out.“
Během pár měsíců tak Elen vystřídala několik barev vlasů, takže se její přirozeně krásné hnědé vlasy postupně měnily z červené na plavou blond, z fialové na šedou a z dlouhých vlasů byl nakonec ježek.
„Já se z tý naší holky zblázním,“ stěžovala si maminka večer u televize tatínkovi. „Copak je to normální se sebou pořád něco měnit?“
„Tak jí nech, to je prostě puberta a hormony, no. Chce se líbit, tak zkouší všechno možný. Já jsem v jejím věku nosil naopak dlouhé háro. A jsem snad dneska nějakej divnej? Nejsem. Tak klid.“
„No, to bych taky chtěla vidět generálního ředitele nadnárodní společnosti s dlouhým hárem,“ zasmála se maminka. V duchu si to představila a uklidnila se, že ty pubertální výkyvy jejich dcery nejspíš skutečně někdy skončí. Na jednu stranu ji i chápala. Elen byla od dětství hodně citlivá. Milovala pohádky a čtení, trávila čas četbou, zatímco ostatní děti lítaly po venku nebo pařily hodiny na tabletu a počítačových hrách. Odměnou jí byly ale brýle, které nesnášela. A teď navíc akné, které nesnášela ještě víc. Chtěla zaujmout, tak na to šla přes vlasy.
Ve škole neměla problémy, chodila ostatně na prestižní soukromou školu, kam se dostanou jen ti nejlepší. Musela ale podávat neustále maximální výkon, protože kolektiv třídy chyby nikomu neodpouštěl. Vzájemně se všichni tajně natáčeli, fotili a pak to sdíleli s dalšími a dalšími kamarády a spolužáky. Elen se bála neúspěchu. Odmala se snažila být nejlepší, což bylo ve třídě nadaných a bohatých dětí náročné.
Všechen svůj volný čas proto trávila studiem a nyní i četbou na internetu. Během brouzdání po stránkách na ni vyskakovaly reklamy na všechno možné, ale jedna ji zaujala. Stránka se jmenovala „Nebuď sám“ a byla to seznamka. Elen nic podobného nikdy nezkusila. I proto ji to možná lákalo. Sice chvíli váhala, ale nakonec se přihlásila. Druhý den ve škole se s tím svěřila spolužačce.
„Ty, Evo, už jsi někdy byla na seznamce?“
„No jasně. Ty ještě ne?“
„Ne, ale včera jsem se na jednu dívala. Jmenuje se „Nebuď sám“, znáš jí?“
„Neznám, ale zkus to. Je to dobrý. Pobavíš se a zvedne ti to náladu. Budeš si připadat sexy a žádaná.“
„Fakt jo? Ale mně by stačilo si jenom s někým psát. Kluci od nás ze třídy jsou takoví pitomci.“
„Dyť jo, jak říkám, zkus to.“
Jenže Eva to řekla při obědě jiné spolužačce, ta další, až se to dostalo ke dvěma klukům. A ty nenapadlo nic jiného, než že si vytvořili fiktivní účet, stáhli z internetu náhodnou fotku pohledného kluka v jejich věku a začali Elen psát milostné vzkazy a dopisy. Elen byla nadšená. Měla dojem, že našla svou spřízněnou duši. Psali si spolu do noci. Elen místo učení začala zkoušet skládat melodie na piano, na které jako malá hrála. Své zvukové nahrávky pak posílala svému milému, zatím neznámému. Cítila se jako ve snu. Byla zamilovaná do někoho, koho zatím v realitě nepotkala. Ale psal jí tak mile, tolik chválil její skladby. Jak by to mohl být špatný člověk? Na fotce vypadal jako pohledný a sympatický kluk. Ten úsměv a upřímné oči. Elen se přestala věnovat učení, už netrávila hodiny úpravou vlasů, ale skládáním hudby a psaním dopisů svému milému s pseudonymem Fík. I to brala jako znamení, protože její oblíbená pohádková bytost z dětství byl Maxipes Fík.
„Fíku, Fíčku, lásko moje, co asi děláš? Tolik se těším, až se setkáme,“ snila Elen a doufala, že co nejdřív zabere její nová mast na akné, aby se svému milému líbila co nejvíc.
Včera jí večer neodpověděl na její novou skladbu ani dopis.
Ještě před půl rokem by ji nenapadlo, jak to celé může skončit. To nenapadlo nikoho.
„Mami, pomůžeš mi večer obarvit si hlavu?“
„Ale zlato, je to nutné? Já v tvém věku žádnou barvu na vlasech neměla.“
„Jenže ten tvůj věk byl vlastně pravěk, mami. Dneska je jiná doba a já nechci bejt out.“
Během pár měsíců tak Elen vystřídala několik barev vlasů, takže se její přirozeně krásné hnědé vlasy postupně měnily z červené na plavou blond, z fialové na šedou a z dlouhých vlasů byl nakonec ježek.
„Já se z tý naší holky zblázním,“ stěžovala si maminka večer u televize tatínkovi. „Copak je to normální se sebou pořád něco měnit?“
„Tak jí nech, to je prostě puberta a hormony, no. Chce se líbit, tak zkouší všechno možný. Já jsem v jejím věku nosil naopak dlouhé háro. A jsem snad dneska nějakej divnej? Nejsem. Tak klid.“
„No, to bych taky chtěla vidět generálního ředitele nadnárodní společnosti s dlouhým hárem,“ zasmála se maminka. V duchu si to představila a uklidnila se, že ty pubertální výkyvy jejich dcery nejspíš skutečně někdy skončí. Na jednu stranu ji i chápala. Elen byla od dětství hodně citlivá. Milovala pohádky a čtení, trávila čas četbou, zatímco ostatní děti lítaly po venku nebo pařily hodiny na tabletu a počítačových hrách. Odměnou jí byly ale brýle, které nesnášela. A teď navíc akné, které nesnášela ještě víc. Chtěla zaujmout, tak na to šla přes vlasy.
Ve škole neměla problémy, chodila ostatně na prestižní soukromou školu, kam se dostanou jen ti nejlepší. Musela ale podávat neustále maximální výkon, protože kolektiv třídy chyby nikomu neodpouštěl. Vzájemně se všichni tajně natáčeli, fotili a pak to sdíleli s dalšími a dalšími kamarády a spolužáky. Elen se bála neúspěchu. Odmala se snažila být nejlepší, což bylo ve třídě nadaných a bohatých dětí náročné.
Všechen svůj volný čas proto trávila studiem a nyní i četbou na internetu. Během brouzdání po stránkách na ni vyskakovaly reklamy na všechno možné, ale jedna ji zaujala. Stránka se jmenovala „Nebuď sám“ a byla to seznamka. Elen nic podobného nikdy nezkusila. I proto ji to možná lákalo. Sice chvíli váhala, ale nakonec se přihlásila. Druhý den ve škole se s tím svěřila spolužačce.
„Ty, Evo, už jsi někdy byla na seznamce?“
„No jasně. Ty ještě ne?“
„Ne, ale včera jsem se na jednu dívala. Jmenuje se „Nebuď sám“, znáš jí?“
„Neznám, ale zkus to. Je to dobrý. Pobavíš se a zvedne ti to náladu. Budeš si připadat sexy a žádaná.“
„Fakt jo? Ale mně by stačilo si jenom s někým psát. Kluci od nás ze třídy jsou takoví pitomci.“
„Dyť jo, jak říkám, zkus to.“
Jenže Eva to řekla při obědě jiné spolužačce, ta další, až se to dostalo ke dvěma klukům. A ty nenapadlo nic jiného, než že si vytvořili fiktivní účet, stáhli z internetu náhodnou fotku pohledného kluka v jejich věku a začali Elen psát milostné vzkazy a dopisy. Elen byla nadšená. Měla dojem, že našla svou spřízněnou duši. Psali si spolu do noci. Elen místo učení začala zkoušet skládat melodie na piano, na které jako malá hrála. Své zvukové nahrávky pak posílala svému milému, zatím neznámému. Cítila se jako ve snu. Byla zamilovaná do někoho, koho zatím v realitě nepotkala. Ale psal jí tak mile, tolik chválil její skladby. Jak by to mohl být špatný člověk? Na fotce vypadal jako pohledný a sympatický kluk. Ten úsměv a upřímné oči. Elen se přestala věnovat učení, už netrávila hodiny úpravou vlasů, ale skládáním hudby a psaním dopisů svému milému s pseudonymem Fík. I to brala jako znamení, protože její oblíbená pohádková bytost z dětství byl Maxipes Fík.
„Fíku, Fíčku, lásko moje, co asi děláš? Tolik se těším, až se setkáme,“ snila Elen a doufala, že co nejdřív zabere její nová mast na akné, aby se svému milému líbila co nejvíc.
Včera jí večer neodpověděl na její novou skladbu ani dopis.
„Asi neměl čas,“ napadlo Elen, „třeba se musel učit na něco důležitého do školy,“ říkala si v duchu pro sebe a utěšovala se tím. Sama přitom úplně zapomněla na velké zkoušení, které jí druhý den čekalo.
„K tabuli půjde Elen,“ ozvalo se od katedry.
Elen došla k tabuli totálně nepřipravená. Nepřipravená na zkoušení, ale zejména na posměšky svých spolužáků.
„Co je s ní? Je ňáká mimo, ne?“ neslo se třídou.
Učitel nechápal, co se s jindy tak pohotovou a připravenou žákyní stalo. O tématu nevěděla vůbec nic.
Do toho se ze zadní lavice ozval popěvek jako kdyby dětské lidové písničky. Celá třída se začala smát. Ale nebyl to popěvek obyčejný. Byla to skladbička, kterou včera Elen posílala Fíkovi. Svému Fíkovi. Ne nikomu ze třídy.
„K tabuli půjde Elen,“ ozvalo se od katedry.
Elen došla k tabuli totálně nepřipravená. Nepřipravená na zkoušení, ale zejména na posměšky svých spolužáků.
„Co je s ní? Je ňáká mimo, ne?“ neslo se třídou.
Učitel nechápal, co se s jindy tak pohotovou a připravenou žákyní stalo. O tématu nevěděla vůbec nic.
Do toho se ze zadní lavice ozval popěvek jako kdyby dětské lidové písničky. Celá třída se začala smát. Ale nebyl to popěvek obyčejný. Byla to skladbička, kterou včera Elen posílala Fíkovi. Svému Fíkovi. Ne nikomu ze třídy.
V tom jí to došlo.
Fík neexistuje.
Bylo to horší zjištění než pětka, kterou dostala ze zkoušení. A završením toho všeho byla fotka Elen, která se po hodině objevila na facebooku školy. Fotka, kterou před pár dny posílala Fíkovi. V pyžamu ve svém pokoji, kdy si odhaluje ramena a špulí pusu, aby působila sexy.
„Ty jsi skvělá,“ napsal jí tehdy Fík. „Jak si umíš dělat legraci sama ze sebe a přitom jsi tak rozkošná!“ Jenže legrace to teď nebyla. Byla to rána pod pás. Obrovská. První platonická láska a takové zklamání. A ostuda a posměch celé třídy. Co třídy, školy! Všichni se teď mohli smát, jenom Elen se zhroutil svět.
Nedošla už ani na oběd, ale jela rovnou domů. Cestu nevnímala, byla odpojená od okolního dění. Do školy už nikdy nemůže. Kamarády už žádné nemá. Přítele nemá. Co dál? Hukot v její hlavě sílil až k zbláznění. Myšlenky, obrazy, hlasy i slova skákaly jeden za druhým a nešlo je zastavit.
„Ty jsi skvělá,“ napsal jí tehdy Fík. „Jak si umíš dělat legraci sama ze sebe a přitom jsi tak rozkošná!“ Jenže legrace to teď nebyla. Byla to rána pod pás. Obrovská. První platonická láska a takové zklamání. A ostuda a posměch celé třídy. Co třídy, školy! Všichni se teď mohli smát, jenom Elen se zhroutil svět.
Nedošla už ani na oběd, ale jela rovnou domů. Cestu nevnímala, byla odpojená od okolního dění. Do školy už nikdy nemůže. Kamarády už žádné nemá. Přítele nemá. Co dál? Hukot v její hlavě sílil až k zbláznění. Myšlenky, obrazy, hlasy i slova skákaly jeden za druhým a nešlo je zastavit.
Doma nikdo nebyl. Nikdo, komu by se svěřila, nikdo, kdo by ji objal nebo podal svou pomocnou ruku.
Našla ji až maminka po návratu z práce domů ležící na zemi vedle prázdných krabiček od léků. Elen už nechtěla dál žít, nevěděla jak. Představovala si jiný svět.
Takový, který se teď znovu a pozvolna snažila za pomoci lékařů, rodiny a terapie najít. Elen pořád seděla na lavičce a koukala před sebe. Sestřička Klára ji držela za ruku a druhou jí hladila po zápěstí.
A třešeň v parku psychiatrické léčebny kvetla dál a svou vůní a mihotáním okvětních lístků těšila všechny pacienty, návštěvy i personál jako kdyby svět byl stále v pořádku.
