Kámen - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Ležel u zaprášené cesty kdesi na bohem zapomenutém místě. Chlapce zaujal jeho zvláštní tvar, připomínal mu zkamenělé srdce. Chvíli byl v pokušení si ho nechat, byl to jen obyčejný kámen. Pak si ale připomněl, že cokoliv zde najde, musí odevzdat majiteli. Pán, kterému pozemek patřil, si kámen i chlapce pozorně prohlížel. Nabídl mu práci a kámen položil na svůj pracovní stůl.
Roky ubíhaly. 

Chlapec dospěl a celou dobu pro pána poctivě pracoval. Ten zestárl, firmu předal synům a z domu již vycházel zřídka. 

Kámen nyní ležel na stolku u jeho postele. 

Když nastal pánův čas, nechal si zavolat chlapce, jak mu stále říkal, a dal mu kámen se slovy: „Jste si podobní. Nenápadní, uvnitř pevní, se skrytou dosud neobjevenou krásou. Od té doby, kdy jsi mi ho přinesl, ho mám každý den na očích, aby mi připomínal, že krása se nachází v obyčejných věcech. Teď je tvůj. Nedávej ho nikomu jinému, než tomu, kdo má stejně zářivé upřímné srdce jako ty. Jen ten ocení jeho skutečnou krásu.“ 

Starý muž se usmál, všechny roky v jeho mysli zmizely a on byl zase v plné síle. S tím úsměvem vydechl naposledy.
Chlapec, který už nebyl chlapcem, ale mužem, kámen uložil do zásuvky vedle Bible. 

Sám věřící nebyl, ale ta kniha byla mostem mezi ním a jeho matkou, které patřila. Zemřela dávno a jemu po ní zůstala jen ta kniha. Každý večer ji láskyplně pohladil a zašeptal: „Dobrou noc, mami.“

Teď k ní uložil kámen ve tvaru srdce. I ten každý večer pohladil, aby popřál dobrou noc muži, díky kterému se stal tím, kým byl. 

Kámen byl nespokojený. Byl zvyklý na všechen ten ruch, který panoval kolem jeho bývalého pána. Měl pocit, že i on v něm má své důležité místo. Teď zavřený v zásuvce si připadal nicotný a opomíjený. Ani upřímné přání dobré noci mu nedokázalo navrátit pocit vlastní hodnoty. Cítil se šedivý a nezajímavý. V duchu záviděl všem těm kamenům, které prošly pánovou kanceláří a vydávaly se na cestu do celého světa. Představoval si, jaký dobrodružný život asi prožívají, zatímco on, obyčejný kámen, leží osamělý v zásuvce.
Jednou se něco změnilo. 

Mladý muž, kterému teď patřil, ho pečlivě zabalil do hedvábného papíru a vložil do krabičky. Už nebylo ani pravidelné večerní pohlazení a kámen měl pocit, že je nadobro zapomenutý. Nebyl. Ocitl se na novém místě, které neznal. Nezacházeli s ním hezky, bolelo ho to. Nakonec ho obrali i o to jediné, co ještě měl, o jeho svobodu, a spoutali ho kovem. Pak ho znovu zavřeli do krabičky a kámen se propadl do ještě hlubšího pocitu nespravedlnosti a osamělosti.
Byl překvapený, když opět uviděl muže, u kterého spal v zásuvce. Opatrně ho vyndal z krabičky, položil si ho na dlaň, zašeptal: „Děkuji, pane,“ a téměř nábožně ho uložil zpět. 

Kámen, který si už zvykl na své nové tělo, začínal být zvědavý. Nevěděl sice, co se děje, ale cítil, že je to něco důležitého.
Bylo. Druhý den ho muž navlékl na prst krásné černovlasé dívce a zeptal se jí: „Vezmeš si mě?“
Dívka jen vydechla: „Ach bože, ten je krásný,“ a rozplakala se. 

Skrze slzy a úsměv pak jen šťastně přikývla. Mladý muž ji pevně objal, pohladil po vlasech a políbil. Věděl, že ona je ta pravá, že její duše a srdce jsou stejně zářivé jako diamant v jejím prstenu.
Kámen teprve v té chvíli pochopil, že celý svůj život byl tím diamantem skrytým za všedností obyčejného kamene. 

Pochopil, že to věděl chlapec i muž, který ho na konci svého života chlapci daroval. 

Uvědomil si, že jediný, kdo neznal svou hodnotu a cenu, byl on sám.