Skoro každý den mě luxují a to já mám rád. Příjemně mi to češe můj vlas a já pak celý pěkně zářím a mé žlutooranžové tóny prosvětlují celou místnost.
Ty tam jsou doby, kdy se na mě povalovala miminka, přebalovaly se plíny nebo jedly kukuřičné křupky pro batolata. Teď už se na mě jenom cvičí, vleže kouká na telku, hraje Xbox nebo nějaké společenské hry. Ne že bych nezažil i něco choulostivějšího, ale přeci jen jsem džentlmen a raději pomlčím.
Jsem rád, že už poslední dobou vídám jen samé usměvavé výjevy z rodinného života. Pláč už skoro neslýchám. Bylo ale období, které bych nikomu nepřál. Pravda, už jsou to skoro tři roky, ale na něco se nezapomíná. Stalo se to tehdy naprosto nečekaně. Ten den jsem slyšel pláč už ráno z kuchyně. Pak znovu odpoledne z haly, ale to, co jsem zažil v podvečer, asi jen tak každý nezažije. Pan domu na mě usadil své tři děti i svou paní. Oznámil jim, že se zamiloval a odchází od nich. Paní že už má jenom rád, ale novou slečnu miluje. Děti hystericky plakaly, objímaly ho a prosily, že to není možné, že se to nesmí stát. „My už budeme hodné, nikdy nebudeme zlobit, jenom, tatínku, neodcházej,“ prosily děti. Plakali všichni, já sám jsem byl úplně promočený, jen pan neuronil ani slzu. Už se prý rozhodl a své rozhodnutí nezmění.
Nejsem žádná bábovka, za těch pěkných pár let jsem viděl i spoustu dojemných filmů nebo dokonce válečných dokumentů. Když jste ale součástí reality a nemůžete s tím nic dělat, tak je to něco jiného. To dostane i huňatého chlupáče jako jsem já. Byl jsem němým svědkem, kterému se chtělo křičet. Ležel jsem nehnutě, přestože jsem měl chuť odletět nebo se aspoň na chvíli vypařit. Cítil jsem chvění dětských tělíček, kapky slz, které se do mě vpíjely, i prsty mladé paní, která se snažila něčeho držet a já jí byl nejblíž. Na tyhle okamžiky nerad vzpomínám.
S odstupem času ale musím přiznat, že už jsou teď všichni zase veselí a šťastní. Dokonce na mě teď sedává vícečlenná rodina než dřív a dětského smíchu zažívám každý den přehršel. Pana bez slz už jsem sice neviděl, ale jenom doufám, že po mně nebude natolik toužit, aby si mě nakonec ještě nechtěl odnést za tou mladou slečnou do nového domu. Protože tady, tady je mi dobře…
