 |
| Ukázka |
Spolu s ním, a taky kvůli němu, se vždycky v tom nevelkém prostoru mačkalo často i deset dalších. Jako vždy, když se tak pospolu jako kamarádi sešli, byl středem pozornosti. Laskavýma tmavýma očima ze svého místa přejížděl jednoho po druhém, a vyprávěl. Z jeho širokých úst se lehce sypala jedna historka za druhou a všichni se už drželi za břicha, jak je od smíchu bolela.
Medvěd. Nikdo mu nikdy neřekl jinak. Dokonce i on sám se tak běžně představoval do telefonu. Ani Květa , která do něj byla dlouho tajně zamilovaná, by tehdy a ani dnes nedokázala rychle vyhrknout, jak se vlastně občansky jmenoval. Dokonce v těch svých nejodvážnějších snech ho oslovovala jenom Méďo, Medvídku, Medvěde...
Medvěd. Nikdo mu nikdy neřekl jinak. Dokonce i on sám se tak běžně představoval do telefonu. Ani Květa , která do něj byla dlouho tajně zamilovaná, by tehdy a ani dnes nedokázala rychle vyhrknout, jak se vlastně občansky jmenoval. Dokonce v těch svých nejodvážnějších snech ho oslovovala jenom Méďo, Medvídku, Medvěde...
Spoustu věcí jí teď sice zahaluje mlha, co si však naprosto přesně až trýznivě pořád dokola vybavuje, je jejich poslední krátký rozhovor. Co to vlastně slavili? To už nevěděla. Jen to, že medvěd prvně působil, jako by to nebyl on. Všichni už se pomalu rozcházeli, když ho zadržela ve dveřích. Kolem nikdo nebyl.
„Vypadáš, jako bys nebyl ve formě! Stalo se něco?“
„No, zatím jsem o tom nikomu neřek. Je to dost čerstvý a... vůbec, nech to raděj bejt,“ máchl prudce mohutnou rukou připomínající tlapu.
„Nenechám!“ vyloudila svůj nejroztomilejší í úsměv. „Vždyť mě znáš... Víš, že se stejně všechno dozvím.“
Jeho vousatá tvář, kterou tolikrát toužila laskat svými prsty, zvážněla.
„Mám raka,“ řekl chraplavě. „Prej jsem přišel pozdě. Jsou tam i meta. Zbejvá mi pár tejdnů. Když budu mít kliku, tak měsíců. ..“ snažil se nasadit bezstarostný tón, ale hlas ho zradil.
„Kurva! To si děláši srandu?“ vylétlo z ní proti její vůli sprosté slovo.
„Vypadáš, jako bys nebyl ve formě! Stalo se něco?“
„No, zatím jsem o tom nikomu neřek. Je to dost čerstvý a... vůbec, nech to raděj bejt,“ máchl prudce mohutnou rukou připomínající tlapu.
„Nenechám!“ vyloudila svůj nejroztomilejší í úsměv. „Vždyť mě znáš... Víš, že se stejně všechno dozvím.“
Jeho vousatá tvář, kterou tolikrát toužila laskat svými prsty, zvážněla.
„Mám raka,“ řekl chraplavě. „Prej jsem přišel pozdě. Jsou tam i meta. Zbejvá mi pár tejdnů. Když budu mít kliku, tak měsíců. ..“ snažil se nasadit bezstarostný tón, ale hlas ho zradil.
„Kurva! To si děláši srandu?“ vylétlo z ní proti její vůli sprosté slovo.
Čekala, že se zasměje, jak to často dělával, a zahlaholí: „To víš že jo! Je to jen fór.“
Místo toho však jako z dálky zaslechla jeho tiché: „Kurva! Nedělám!“
Narovnal se a bleskurychle se k ní otočil zády. Přesto se mu nezdařilo schovat slzy, které se mu vyhrnuly do očí.
Narovnal se a bleskurychle se k ní otočil zády. Přesto se mu nezdařilo schovat slzy, které se mu vyhrnuly do očí.
Aby získal znovu ztracenou rovnováhu, prudce odkopnul boty, které z lenivosti nechala ležet v předsíni, mechanicky sehnul hlavu, jak byl zvyklý, když procházel dveřmi... a najedou zmizel.
Byl pryč.
To bylo naposledy, kdy ho viděla.
To bylo naposledy, kdy ho viděla.
Šlo to pak hodně rychle. Poslední dny prý strávil u nějakých příbuzných v dalekém městě.
Na pohřbu nebyla ani nikdo z kamarádů. Parte neposlali.
Květa se zadívala dlouze na boty, které od jeho poslední návštěvy zůstávaly tam, kam je medvěd odkopnul. Pořád se ještě válely, jedna přes druhou, v koutě předsíně.
„Proč jsem mu vlastně nikdy neřekla, že ho mám ráda? Proto, že se o něj zajímalo dost holek, a připadal mi vybíravej?“ honilo se jí hlavou. „Byla jsem prostě pitomá! Nikdy jsem si moc nevěřila. Přitom třeba stál právě o mě. Teď se mi zdá, že jo. Byl to opravdový medvěd. Velký drsňák a hromotluk, ale uvnitř... Nevím! Možná. Snad taky čekal na nějaký signál z mé strany... Kdo to už ví? Ale aspoň jsem to mohla zkusit.“
Květa se zadívala dlouze na boty, které od jeho poslední návštěvy zůstávaly tam, kam je medvěd odkopnul. Pořád se ještě válely, jedna přes druhou, v koutě předsíně.
„Proč jsem mu vlastně nikdy neřekla, že ho mám ráda? Proto, že se o něj zajímalo dost holek, a připadal mi vybíravej?“ honilo se jí hlavou. „Byla jsem prostě pitomá! Nikdy jsem si moc nevěřila. Přitom třeba stál právě o mě. Teď se mi zdá, že jo. Byl to opravdový medvěd. Velký drsňák a hromotluk, ale uvnitř... Nevím! Možná. Snad taky čekal na nějaký signál z mé strany... Kdo to už ví? Ale aspoň jsem to mohla zkusit.“
Pomalu vstala ze židle. Z té, na které tak rád vždycky sedával on.
Položila do dřezu prázdný hrnek od kafe a vysypala popelník Znovu se zadívala se dlouze na boty, znovu si v myšlenkách přehrála poslední scénu z jejich setkání. Utrápeně vzdychla a sáhla po další cigaretě. Hluboce vdechla kouř, a...
Na stole se rozdrnčel mobil.
Na stole se rozdrnčel mobil.
„Čus, Květuš. Ještě pořád smutníš? No jo, medvěd nám všem pořád schází, viď? Jenže, co naděláme? Život mu nevrátíme. Domluvili jsme se, že uděláme pořádnou párty. Úplně bláznivou. Medvěd, jak ho známe, by byl určitě první, kdo by to tam pořádně rozjel. Jdeš do toho s náma?“
Chviličku mlčela. Pak jí najednou prolétlo hlavou: „K čertu se starými vzpomínkami! Život jde dál!“ Připadalo jí, jakoby jí ta slova vnuknul sám medvěd.
„A víš že jo? To je fakt hodně skvělej nápad! Počítejte se mnou, určitě přijdu... A jo, taky si myslím, že tam medvěd bude s náma,“ vyhrkla do telefonu a zavěsila.
Chviličku mlčela. Pak jí najednou prolétlo hlavou: „K čertu se starými vzpomínkami! Život jde dál!“ Připadalo jí, jakoby jí ta slova vnuknul sám medvěd.
„A víš že jo? To je fakt hodně skvělej nápad! Počítejte se mnou, určitě přijdu... A jo, taky si myslím, že tam medvěd bude s náma,“ vyhrkla do telefonu a zavěsila.
Rázně típla cigáro a přesunula se do předsíně.
Vzpomínka pořád bolela, ale už nějak míň.
Podívala se znovu na ty nešťastné boty a pak je bez sebemenšího zaváhání zvedla a uklidila do botníku.
