Vysedávali jako každou sobotu s partou v baru. Nic mimořádného. V přítmí prořezávaném laserovými světly popíjeli rafinované koktejly, chatovali , vzájemně si ukazovali zvlášť vtipné repliky, pořizovali rozverná selfíčka. Pokud už spolu mluvili, tak jen samé banality. Snad jen Janča v jejich partě měla až nesnesitelnou potřebu stále se nějak předvádět a prudit.
Znala je všechny dlouho, jak to tak v menších městech bývá .
„Ale co vlastně o sobě opravdu víme?“ napadlo ji.
Vlado, který seděl vedle, nevypadal, že by se nějak zvlášť bavil. Jednou rukou si zamyšleně pohrával se svou sklenkou, druhou si uhlazoval přiléhavou minisukni ve zlatisté barvě.
Hladinka alkoholu opalizovala a sukně se v tom zběsilém barovém osvětlení až magicky třpytila. Teď už vlastně Vladěnka měla prý nedávno našlápnuto stát se dárcem semene, dokonce se holedbal, že zaplaví svět malými Einsteiny, ale zjevně z toho na poslední chvíli sešlo. Teď, na rozdíl od prudce gestikulující Janči, se výhradně věnovala jen svému mobilu. „Ach jo,“ povzdechla si v duchu. „Tahle bytost jménem Jančo. Dost únavné stvoření... Pořád by něco řešila, pořád není s ničím spokojená...“
„Hele, posloucháš mě vůbec? “ do jejího ucha se zaryl její ochraptělý hlas. Skoro to až zabolelo a trhnutím se probrala.
„Jasně, že jo,“ přeladila si obličej do masky pozorného posluchače. „Je to hrozně zajímavý, fakt...!“
Ona bytost teď zrovna rozsévala perly: „Zajímavý, říkáš? To snad ne. Je to děsný, abys věděla. Myslím, že je nutné začít intenzivně prosazovat legislativní změny týkající se 28. pohlaví!“
„No, jasně! Ale jak to chceš udělat?“ snažila se tvářit chápavě.
„Není to legrace,“ vyjela ostře. „Situace ekosexuálů je fakticky tristní. „Dost o tom vím,“ s jakousi podivnou pýchou přehlédla skloněné chatující hlavy.
„Hele, posloucháš mě vůbec? “ do jejího ucha se zaryl její ochraptělý hlas. Skoro to až zabolelo a trhnutím se probrala.
„Jasně, že jo,“ přeladila si obličej do masky pozorného posluchače. „Je to hrozně zajímavý, fakt...!“
Ona bytost teď zrovna rozsévala perly: „Zajímavý, říkáš? To snad ne. Je to děsný, abys věděla. Myslím, že je nutné začít intenzivně prosazovat legislativní změny týkající se 28. pohlaví!“
„No, jasně! Ale jak to chceš udělat?“ snažila se tvářit chápavě.
„Není to legrace,“ vyjela ostře. „Situace ekosexuálů je fakticky tristní. „Dost o tom vím,“ s jakousi podivnou pýchou přehlédla skloněné chatující hlavy.
„Nedávno v parku, když jsem se chtěla polaskat s kvetoucím durmanem, mě dost drsně vyhnala osoba pověřená hlídáním. Prý poškozuju kytky. Takový blboun zabedněný. Chtěla jsem podat žalobu, ale jestlipak víte, že neexistuje paragraf, který by tuhle diskriminaci zamezil?“
Hlas se jí skoro zlomil nad tou strašlivou nespravedlností.
„To je fakt děsný! Ale teď mě na chvilku omluv,“ zakormidlovala rychle k baru a požádala o další drink. Postava v dlouhé bílé tunice by připomínala mladého řeckého jinocha, kdyby se jí pod látkou nerýsovala veliká prsa.
„To je fakt děsný! Ale teď mě na chvilku omluv,“ zakormidlovala rychle k baru a požádala o další drink. Postava v dlouhé bílé tunice by připomínala mladého řeckého jinocha, kdyby se jí pod látkou nerýsovala veliká prsa.
Podala jí vyžádané pití se slovy: „Má to někdo starosti! Co jako má bejt, že se nemohla veřejně miliskovat s nějakejma kytkama? Já si to taky s Azorkem užívám doma v soukromí.“
Pořádně si lokla a snažila se v tom davu objevit Petra.
Pořádně si lokla a snažila se v tom davu objevit Petra.
S ním nikdy nebyla taková nuda.
„ Co je s tebou? Zdáš se mi dneska trochu mimo. Není to náhodou tím, že jsi už nějak dlouho pořád ta samá ženská?“ dloubla jí dost neomaleně do ramena obtloustlá bytůstka naditá do těsných slipů a umolousané košile.
„ Co je s tebou? Zdáš se mi dneska trochu mimo. Není to náhodou tím, že jsi už nějak dlouho pořád ta samá ženská?“ dloubla jí dost neomaleně do ramena obtloustlá bytůstka naditá do těsných slipů a umolousané košile.
„Uznej, není to rajcovní? Kdybys měla chuť, můžeš zajít ke mně a budeme spolu krmit hady. Živejma myšima. Nevěřila bys, jaký je to vzrůšo,“ olízla si mlsně rty.
Otřásla se, ale přinutila se k úsměvu.
Otřásla se, ale přinutila se k úsměvu.
„Dík za pozvání. Teď si ale musím něco zařídit...!“
A pak se to stalo. Konečně zahlédla Petra! S lehkých zamrazením si ale povšimla, že se chystá k odchodu. Rychle zamířila přímo k němu. Nemohla ho dostat z hlavy. Už delší dobu se prezentoval jako kluk. Vysoký, svalnatý, s hustou čupřinou vlnitých hnědých vlasů, hlubokým hlasem a rukama vybavenýma dlouhými, silnými prsty. Na ty byla obvykle při milování zvlášť vysazená, Dohonila ho u dveří. Noc se teprve rozjížděla, spát se jí zdaleka nechtělo.
A pak se to stalo. Konečně zahlédla Petra! S lehkých zamrazením si ale povšimla, že se chystá k odchodu. Rychle zamířila přímo k němu. Nemohla ho dostat z hlavy. Už delší dobu se prezentoval jako kluk. Vysoký, svalnatý, s hustou čupřinou vlnitých hnědých vlasů, hlubokým hlasem a rukama vybavenýma dlouhými, silnými prsty. Na ty byla obvykle při milování zvlášť vysazená, Dohonila ho u dveří. Noc se teprve rozjížděla, spát se jí zdaleka nechtělo.
„Hele, Petře, jak jsi teď na tom? Nedáme spolu sex?
„Zlato,“ reagoval objekt jejího zájmu. „Nacházím se právě ve stádiu přerodu. Plovoucí pohlaví, víš? Nějak se znovu hledám. Tak mi zatím onikej a aspoň pro pár příštích měsíců mě úplně ze svých spádů vynechej, jo? Mohlo bych to totiž pokládat za sexuální obtěžování, a nerado bych tě za to žalovalo.“
„Ale Péťo, vždyť jsi ještě včera....“
„Petrušo! Jsem Petrušo! A onkej mi, prosím! “ Zarazil ji ostře a jeho dlouhý a pro ni tak sexy prst se varovně zdvihl. „Mám aktuálně hodně veliký problém s rody. Nevím, jestli jsi už někdy zažila tuhle neurčitou přerodovou fázi, ale vážně tím moje psychika trpí. Potřebuju čas!“
„Tak jo, Petrušo. Nechám si zajít chuť. Dalo bys mi ale vědět, až zase budeš tím, čím jsi bylo?“
„Hm, to není tak jisté! Samo ještě vůbec netuším, jestli se v budoucnu pro nějaké konkrétní pohlaví rozhodnu. Víš, zjistilo jsem, že jsem se úplně necítilo ani v roli ženy, ani muže. Mám pocit, že střední rod je pro mne tím pravým, a vzrušuje mne představa mít sex samo se sebou.“
„Tak jo,“ prohlásila rezignovaně. „Velká škoda. Dost se mi to totiž s tebou líbilo. Teď si nedokážu představit, že to budu muset pro příští období měnit.“
„Zlato,“ reagoval objekt jejího zájmu. „Nacházím se právě ve stádiu přerodu. Plovoucí pohlaví, víš? Nějak se znovu hledám. Tak mi zatím onikej a aspoň pro pár příštích měsíců mě úplně ze svých spádů vynechej, jo? Mohlo bych to totiž pokládat za sexuální obtěžování, a nerado bych tě za to žalovalo.“
„Ale Péťo, vždyť jsi ještě včera....“
„Petrušo! Jsem Petrušo! A onkej mi, prosím! “ Zarazil ji ostře a jeho dlouhý a pro ni tak sexy prst se varovně zdvihl. „Mám aktuálně hodně veliký problém s rody. Nevím, jestli jsi už někdy zažila tuhle neurčitou přerodovou fázi, ale vážně tím moje psychika trpí. Potřebuju čas!“
„Tak jo, Petrušo. Nechám si zajít chuť. Dalo bys mi ale vědět, až zase budeš tím, čím jsi bylo?“
„Hm, to není tak jisté! Samo ještě vůbec netuším, jestli se v budoucnu pro nějaké konkrétní pohlaví rozhodnu. Víš, zjistilo jsem, že jsem se úplně necítilo ani v roli ženy, ani muže. Mám pocit, že střední rod je pro mne tím pravým, a vzrušuje mne představa mít sex samo se sebou.“
„Tak jo,“ prohlásila rezignovaně. „Velká škoda. Dost se mi to totiž s tebou líbilo. Teď si nedokážu představit, že to budu muset pro příští období měnit.“
Petrušo se na ni dlouze zahledělo. „Co to říkáš? To chceš naznačit, že se upínáš jen na jedno pohlaví? Dokonce jenom na jednoho chlapa? To snad ne! Víš, tohle raděj ani nikomu nahlas nevykládej, mohli by tě považovat za úchyla.“
„Úchyla?“, hrozně se vyděsila. „Jak tě to napadlo, proboha?“
„Jo, přesně tak! Když to chceš vědět, tak na rovinu. Milování s tebou nestálo za nic. Pořád jen to samý! Nic, čím bys vyjádřila a projevila všechny ty svobodné bytosti, které se v tobě ukrývají. Nebo snad v tobě žádná není?“, ironicky skončilo Petrušo.
Kdyby ji praštil palicí přes hlavu, necítila by se hůř. Došla jí slova, jen vylekaně přikyvovala.
„Snad se mi teď ještě nevyznáš, že jsi se zamilovala!“ pokračoval rozzlobeně v její likvidaci Petrušo. „Do jediného muže! A nedej příroda, snad dokonce do mě?!!“
Až do morku kostí se jí zaříznul chlad a odpor, který v těch větách zazněl.
„Úchyla?“, hrozně se vyděsila. „Jak tě to napadlo, proboha?“
„Jo, přesně tak! Když to chceš vědět, tak na rovinu. Milování s tebou nestálo za nic. Pořád jen to samý! Nic, čím bys vyjádřila a projevila všechny ty svobodné bytosti, které se v tobě ukrývají. Nebo snad v tobě žádná není?“, ironicky skončilo Petrušo.
Kdyby ji praštil palicí přes hlavu, necítila by se hůř. Došla jí slova, jen vylekaně přikyvovala.
„Snad se mi teď ještě nevyznáš, že jsi se zamilovala!“ pokračoval rozzlobeně v její likvidaci Petrušo. „Do jediného muže! A nedej příroda, snad dokonce do mě?!!“
Až do morku kostí se jí zaříznul chlad a odpor, který v těch větách zazněl.
„Ne, to ne! Co si to o mně myslíš? Zamilovaná? Ani náhodou, jen jsi mě fyzicky přitahovalo. Zapomeň, že jsme spolu něco měli. Já zapomenu taky. Měj se,“ přinutila se k odpovědi a co nejrychleji zamířila k východu.
Ale ta slova jí duněla v hlavě a nedala jí usnout. Ze všeho nejvíc ji ale drtilo, že Petrušo , aniž by tušilo, obnažilo to nejcitlivější místečko, která až dosud pečlivě před světem a v podstatě i sama před sebou schovávala.
Ale ta slova jí duněla v hlavě a nedala jí usnout. Ze všeho nejvíc ji ale drtilo, že Petrušo , aniž by tušilo, obnažilo to nejcitlivější místečko, která až dosud pečlivě před světem a v podstatě i sama před sebou schovávala.
Narodila se jako dívka.
Od malička ji rodič číslo jedna, dřív se tomu prý říkávalo matka, vedl k tomu, aby se zcela samostatně rozhodovala, s čím si chce hrát, jak chce být oslovována, jak se chce česat a oblékat. Totéž pokračovalo ve školce, ve škole.
Záchůdky si také volila podle okamžité nálady. Jedna, dva, princ, princezna, jedna dva, drak, dračice... Tak se rozpočítávali, kam kdo z nich půjde čůrat. Bývala to pro ni i ostatní děti pořádná legrace. Rodič číslo jedna se mezitím stal z ženy mužem, pak znovu ženou. A teď je opět mužem. Vídají se už spolu málo.
Rodiče číslo dvě nikdy nepoznala, ani se o něm „jednička“ nezmiňovala. Ji to ale nijak v dětství netrápilo. Prostě tak to bylo, a bylo to v pořádku.
Jenomže teď, když ji Petrušo svými slovy tak krutě zasáhlo, to utajované místečko se probralo a vloudilo se do jejího vědomí.
„Vždyť já jsem nikdy, doopravdy nikdy, nezatoužila být klukem, a ani ničím jiným. Byla jsem prostě holka! Když jsem si vybírala hračky, skoro vždycky to byl kočárek s panenkou. Nejlíp mi bylo v zářivě barevných šatičkách. Zbožňovala jsem růžovou...“
Z toho jasného uvědomění si hrůzné pravdy se jí sevřel žaludek a zatmělo před očima. Začínala ji třeštit hlava. Hlásila se migréna. Možná za chvíli omdlí...
V trýznivém sebezpytování ale pokračovala: „Je to jasný! Já vlastně doopravdy nikdy nechtěla nic jiného, než mít rodinu. Mít děti a pečovat o ně. Pak jsem k nim ještě přidala muže. Chlapa. Vysokého, statného, s hlubokým sametovým hlasem a rukama s dlouhými, silnými prsty. A ten sen se neměnil ... Ach, bože...“
Klesla na postel a zavrtala se pod deku.
„Ach, Petrušo! Vždyť já jsem celou dobu fakt zamilovaná. Do tebe. Máš pravdu. Jsem úchyl. Co budu dělat? Jak to vezme můj rodič? Kamarádi? Co tomu řeknou lidi...?“
Otočila se na břicho, rukama si přikryla bolestí třeštící hlavu a zoufale se rozbrečela.
