Václav se za monitorem snaží, aby byla jeho prezentace co nejpoutavější, ale já nejsem schopna se vůbec soustředit.
Jediné, na co teď myslím, je moje představení před třídou. Práci jsem sice dělala sama, to ale neznamená, že tématu rozumím.
Začínají se mi potit ruce, lehce si podupávám pravou nohou. Teď se nemůžu schovat za černým závojem a spoléhat na to, že skryje před všemi přítomnými nejistotu v mé tváři.
„Krucinál, Heleno,“ říkám si v duchu. „Zvládla jsi hrát, že jsi pořád smutná a všichni ti to věřili. Co je tak těžkého na tom zahrát před třídou, že víš, o čem mluvíš?“
To mi dodá trochu odvahy.
Začínají se mi potit ruce, lehce si podupávám pravou nohou. Teď se nemůžu schovat za černým závojem a spoléhat na to, že skryje před všemi přítomnými nejistotu v mé tváři.
„Krucinál, Heleno,“ říkám si v duchu. „Zvládla jsi hrát, že jsi pořád smutná a všichni ti to věřili. Co je tak těžkého na tom zahrát před třídou, že víš, o čem mluvíš?“
To mi dodá trochu odvahy.
Vždy jsem svůj přednes před spolužáky bez problému zvládla, ale nikdy se to neobešlo bez prvotní nejistoty. Jedinkrát se mi nestalo, že by mě někdo nachytal nějakou otázkou, na kterou bych neznala odpověď, a vždy jsem byla schopná svou rétorikou zaujmout.
Jakmile si stoupnu před monitor a na plátně se objeví první slide, vžívám se do své sebevědomé role. Odmyslím si pozorné oči spolužáků, kteří spoléhají, že jim téma vysvětlím.
Jakmile si stoupnu před monitor a na plátně se objeví první slide, vžívám se do své sebevědomé role. Odmyslím si pozorné oči spolužáků, kteří spoléhají, že jim téma vysvětlím.
Nemyslím na to, že čekají na sebemenší zaškobrtnutí, aby mi ho mohli na konci prezentace vytknout. Přece jsem se s prezentací nedělala dva dny jen proto, abych potom pohořela.
Každým slovem, které pronesu, se uvolňuji.
Každým slovem, které pronesu, se uvolňuji.
Ani se nenaděju a mám to za sebou. Přes počáteční nejistotu všechno dobře dopadlo.
Nervozita ze mě zase dostala to nejlepší.
