„Br… Br… Brno…“ čte z okýnka nablýskané audiny jeho syn Petr, prvňák.
„Neboj, Péťo, brrr… je to tady teď, ale my jim to tu zvelebíme, my jim ukážeme, zač je toho Praha,“ usmál se a podíval se letmo na manželku tiše plačící na sedadle spolujezdce.
„No tak, Nelo, uvidíš, že se ti tu bude taky líbit.“ Pohladil ji po tváři. Ucukla. Mlčela. Nerada opouštěla Smíchov, kde bydlela od narození, kde měla kamarádky, práci, výhled na Vyšehrad, kavárny a všechno, co potřebovala ke spokojenému životu. Její muž její patetickou nostalgii nechápal. Celý život chtěl dokázat, co nikdo před ním. Teď měl jedinečnou příležitost. Už se viděl na stránkách učebnic dějepisu jako ten, kdo přesunul metropoli ze středu Čech na jižní Moravu. Netrápilo ho, že ho lidé varovali, označovali za zrádce, kolaboranta. Na to se dějiny ptát nebudou.
Od doby, co se z Prahy se začal stávat Babylon, kde každý mluvil jinou řečí, nikdo nikomu nerozuměl a každý se s každým hádal, začal spřádat své plány… Šikmoocí si poměřovali délku svých selfietyčí s negramotnými čokoládovými přistěhovalci, častušky se přeřvávaly se arabskými rytmy Blízkého východu… Zloba Pražanů bobtnala přímo úměrně s rostoucím počtem vetřelců. Tu naši písničku českou jste si mohli poslechnout jen doma tajně za zavřenými okny.
Situace rok od roku houstla. Byty přidělované dle genderových, národnostních, náboženských a bůhvíjakých dalších vyvážených kvót vyháněly Pražany z metropole. Robert vycítil svou šanci. Musí se obklopit správnými lidmi, zblbnout davy, vetřít se do politiky, nejlépe na Hrad a pak vše půjde jako po drátkách. Měl pravdu.
Za pár let se stal pravou rukou prezidenta, která ho nikdy neopouští. Vedl veškerá jednání, pronášel v jeho zastoupení novoroční projevy, aby se hradní pán příliš nevyčerpával.
„Vážení spoluobčané, pan prezident vám děkuje za důvěru, kterou jste jeho vizím dali! A jak praví české přísloví, moudřejší ustoupí, tak se toho držme a přesuňme naše hlavní město tam, kam nikdo nechce!“
Med uměli občanům kolem pusy mazat na počkání a než se ulepení poddaní stačili v dostatečném počtu ozvat, existoval neprůstřelný zákon a lidem oči pro pláč.
…
„Ještě aby nám tak místo šalin začaly jezdit tramvaje,“ rozčilovali se brněnští patrioti, aniž by tušili, jak jsou blízko pravdě.
Ze starého Brna se plíživě začala stávat béčková odnož nové Prahy. Nad Špilberkem vlála unavená standarta, premiér – osoba téměř bez pravomocí, ovšem s úzkými vazbami na důležitá místa - obsadil se svou rozvětvenou rodinou vilu Tugendhat, ostatní prominenti z Prahy pak další usedlosti v centru Brna.
„Celou dobu jste chtěli žít v hlavním městě, tak můžete být rádi, že jsme vám ho vytvořili,“ slýchali od namyšlených přistěhovalců starousedlíci. Ti se pod pohrůžkou nedobrovolného odsunu raději za štědrou úplatu dobrovolně přesunuli do králíkáren na okraj.
„Za ten váš slavnej orloj by se nemuseli stydět v žádném hambatém filmu. Prej projektil, ten v tom vidí maximálně ten, kdo si to přečte na cedulce. A ještě k tomu máte poledne o hodinu dřív. To tady nestrpíme. U nás se zvoní pěkně ve dvanáct. Švédy už mást nepotřebujeme, ty jste tu neměli od třicetiletý války,“ pokračovali ve výčtu plánovaných změn nezvaní hosté, kteří se rozpínali stejně plíživě, jako kdysi Němci, Rusáci a jim spříznění…
„Budete nás muset poslouchat, protože je nás víc a nejlíp víme, co je pro nás všechny nejlepší,“ nedala si pokoj pražská sekce. Co navrhla, to si odhlasovala, protože měla prostě početní převahu. Z ulic se pod taktovkou Roberta Vedrala vytratily šaliny, Špilas, Monte Bu, Prýgl, Žabiny, zoncna, a to všechno kvůli cajzlům, kteří nevěděli, kde ještě zaseknout drápek.
„Uvidíte, že co nevidět se smíchovská tradice mistrů sládků konečně přenese od Vltavy ke Svratce a místo hnusnýho Starobrna se tu začne vařit pořádně hořká Novopraha!“ dodal v dalším svém vizionářském projevu sjednoceným občanům.
Zalykal se pocitem nabyté moci den ode dne víc a víc. Nevadilo mu, že díky své zaslepené touze po přepsání dějin přišel o manželku, syna, mnohé přátele. Možná se mu i ulevilo. Nemusel už řešit věčné výčitky své ženy, že takhle si to nepředstavovala a stesky syna po kamarádech ze staré Prahy. On je doma tady v Brně, tedy vlastně v Novopraze. Od Nového roku metropoli přejmenují. Hlavní město přece nemůže být Br...
Vedralův sen se pomalu začínal naplňovat. Je ještě brzo, aby se o něm psalo v učebnicích, ale stránky bulvárních plátků a internetových diskusí už plnil vrchovatě.
NOVOPRAHA - původní
„
Na západ migruje každej jouda, my opanujeme východ!“ rozkázal Robert Vedral, vrchní velitel přesunu, při nakládání dalšího kamionu. Spolu s prvními deseti tisíci svých nohsledů se vydal na cestu po krásně průjezdné Dé jedničce směr město zaslíbené.
„Br… Br… Brno…“ čte z okýnka nablýskané audiny jeho syn Petr, prvňák.
„Neboj, Péťo, brrr… je to tady teď, ale my jim to tu zvelebíme, my jim ukážeme, zač je toho Praha,“ usmál se a podíval se na manželku tiše plačící na sedadle spolujezdce.
„No tak, Nelo, uvidíš, že se ti tu bude taky líbit.“ Pohladil ji po tváři. Ucukla. Mlčela. Nerada opouštěla Smíchov, kde bydlela od narození, kde měla kamarádky, práci, výhled na Vyšehrad, kavárny a všechno, co potřebovala ke spokojenému životu. Její muž její patetickou nostalgii nechápal. Chtěl dokázat, co nikdo před ním. Už se viděl na stránkách učebnic dějepisu jako ten, kdo přesunul metropoli ze středu Čech na jižní Moravu. Netrápilo ho, že ho lidé varovali, označovali za zrádce, kolaboranta. Na to se dějiny ptát nebudou.
Z Prahy se začal stávat Babylon, kde každý mluvil jinou řečí, nikdo nikomu nerozuměl a každý se s každým hádal… Šikmoocí si poměřovali délku svých selfie tyčí s negramotnými čokoládovými přistěhovalci, častušky se přeřvávaly se arabskými rytmy Blízkého východu… Zloba Pražanů bobtnala přímo úměrně s rostoucím počtem vetřelců. Tu naši písničku českou jste si mohli poslechnout jen doma tajně za zavřenými okny.
Situace rok od roku houstla. Byty přidělované dle genderových, národnostních, náboženských a bůhvíjakých dalších vyvážených kvót vyháněly Pražany z metropole. Robert vycítil svou šanci. Musí se obklopit správnými lidmi, zblbnout davy, vetřít se do politiky, nejlépe na Hrad a pak to půjde jako po drátkách.
„Vážení spoluobčané, pan prezident, Vám děkuje za důvěru, kterou jste jeho vizím dali!“ pronesl po více než 10 letech coby nejvyšší poradce stařičké hlavy státu. „A jak praví české přísloví, moudřejší ustoupí, tak se toho držme a přesuňme naše hlavní město tam, kam nikdo nechce!“
Od toho dne se samozvaní našeptavači u prezidenta a jeho pravé ruky, která ho nikdy neopouští, střídali jak nálady největší hysterky. Každý nejlépe věděl, jak přesun provést. Med kolem pusy občanům uměli mazat na počkání a než se ulepení poddaní stačili v dostatečném počtu ozvat, existoval neprůstřelný zákon a lidem oči pro pláč.
„Ještě aby nám tak místo šalin začaly jezdit tramvaje,“ rozčilovali se brněnští patrioti, aniž by tušili, jak jsou blízko pravdě.
Ze starého Brna se plíživě začala stávat béčková odnož nové Prahy. Nad Špilberkem vlála unavená standarta, premiér – osoba téměř bez pravomocí, ovšem s úzkými vazbami na důležitá místa - obsadil se svou rozvětvenou rodinou vilu Tugendhat, ostatní prominenti z Prahy pak další usedlosti v centru Brna.
„Celou dobu jste chtěli žít v hlavním městě, tak můžete být rádi, že jsme vám ho vytvořili,“ slýchali od namyšlených přistěhovalců starousedlíci. Ti se pod pohrůžkou nedobrovolného odsunu raději za úplatu dobrovolně přesunuli do králíkáren na okraj. Někteří marně plakali na Petrově, ať tohle Bůh nedopouští. Neslyšel je a dopustil.
„Za ten váš slavnej orloj by se nemuseli stydět v žádném hambatém filmu. Prej projektil, ten v tom vidí maximálně ten, kdo si to přečte na cedulce. A ještě k tomu máte poledne o hodinu dřív. To tady nestrpíme. U nás se zvoní pěkně ve dvanáct. Švédy už mást nepotřebujete, ty jste tu neměli od třicetiletý války,“ pokračovali ve výčtu plánovaných změn nezvaní hosté, kteří se rozpínali bez pozvání, jako kdysi Němci, Rusáci a mnozí další…
„Prostě je nás víc a nejlíp víme, co je pro nás všechny nejlepší, tak nás budete muset poslouchat,“ nedala si pokoj pražská sekce. Co navrhla, to si odhlasovala, protože měla početní převahu. Z ulic se pod taktovkou Roberta Vedrala vytratily šaliny, Špilas, Monte Bu, Prýgl, Žabiny, zoncna, a to všechno kvůli cajzlům, kteří nevěděli, kde ještě zaseknout drápek.
„Uvidíte, že co nevidět se smíchovská tradice konečně přenese od Vltavy ke Svratce a místo Starobrna se tu začne vařit Novopraha!“
Ve své zaslepené touze po přepsání dějin poztrácel manželku, syna i mnoho přátel, získal však ve svých očích mnohem víc. Moc.
Na to, aby se o něm psalo v učebnicích, bylo sice ještě brzo, ale už se blýskalo na lepší časy. Orgány činné v trestním řízení psaly každým dnem další řádky detektivního románu na pokračování, kde měl být Robert Vedral hlavní postavou. On sám o tom v tu chvíli neměl ani ponětí.
