O návštěvě - napsal Jiří Wilson Němec

Musím se pochválit.

Mám nejlepší samopal ze všech. Udělal sem si ten rusáckej. Ale ne s tím bubínkovým zásobníkem, ale s tím zahnutým jak rohlík. 

Zkušebně nedopadl dobře, pořád mi to nešlo. Ono mi nešlo udělat ani tady ten. Neměl sem pořád dobré dřevo. Zbyla v šopě po mně jenom hromada zlikvidovaných prken. Tvar sapíku mám podle obrázku z tlusté knížky Směr Praha překreslený na desku a rámovkou pilou sem ho potom začal vyřezávat. 

Dělal sem taky nožem a skoro dycky, při použití sekery, ze všeho nejvíc to odnesl zásobník, protože zářez pilou byl krátký. Skoro sem brečel, když sem potom z toho nepoužitelného zbytku udělal jedním sekem dřevo na topení. Stejně chodím každý den do šopy dělat třísky na podpal do kuchyně, do děcáku a taky do třídy. Tam je těch třísek potřeba nejvíc, protože ve třídě sou veliká kamna a ty žerou hrozně moc dřeva každý den, i když se potom přikládá už jen uhlím. A to musím natahat ze sklepa obyčejně já. Ulomený zásobník tak udělal aspoň nějakou užitečnou práci.

Ale teď můj nový samopal nemá chybu. Použil sem malé hřebíčky a udělal mu ze starého koženého pásku i popruh přes rameno. Vypadá fakt jak opravdický. Houpal se mi přes rameno, když šel se mnou na první střílačku letos v září. Tak sem se jenom pásl po těch závistivejch ksichtech. Někteří kluci měli jenom takové klacky, nebo laťkové tyčky jako pušky anebo uřezanou větev z jasanu, co byla jako pistol. Samopal neměl nikdo, jenom já. A proto sem taky byl ten nejhlavnější velitel partyzánů. Lepší byl už jenom Christo Dumas, co měl pravou německou helmu, co našel v jednom baráku. Ale zase tím pádem mohl hrát jenom Němce a partyzáni byli vždycky ti správnější.

Na vojáky sme hráli ze všeho nejradči. Moc nás nebylo, protože holky si s náma hrát na válku nikdy nechtěly. Kvůli tomu, aby hra měla vůbec cenu, hráli s nama i Pepa, Laďa a Evžen Feketovi, protože venku jejich smrad tolik nevadil. Ze všeho nejvíc sme chodili válčit do prázdných baráků v dědině. Dycky šlo vybírat, kam pudeme, protože jich bylo dost. Některé domy byly už skoro zbořeniska, jiné ale měly ještě zachované skoro všechno, akorát tam třeba byla vytřískaná okna. Ta zařvala stejně často od našich šutrů, protože okna sou bezva terče. Ono to moc nikomu ani nevadilo.

František Dostál

Pamatuju si, že k nám do Vilémovic přijeli jednou, to jsem chodil ještě asi do třetí třídy, vojáci, udělali si tady ležení. Chodili po barácích, co byly prázdné po Němcích, a strašně moc jich vybuchli dynamitem nebo čím. Nejhorší to bylo na Hraničkách. Tam letěly do vzduchu úplně všechny domy. Nikdo tam od války nebydlel, a tak chtěli, aby se tam už asi nekradlo, i když stejně už dávno nebylo skoro co. Na Hraničkách byl taky krásný kostel.
My sme tam schválně šli i s těma vojákama, protože nám řekli, že si můžeme z kostela odnést, co se nám jen zachce, tak ať bereme, dokud je co. 

Uvnitř všecko vonělo úplně stejnou kostelovou vůní, jako v našem kostele u školy. 

Nevím už, kdo co bral. Já sem si zabavil takovou tu krásnou točenou berlu, co měl v ruce jeden dřevěnej svatej. Vypadal jako Mikuláš, protože měl dlouhé dřevěné vousy a vysokánskou dřevěnou malovanou čepici a taky dlouhé roucho, až skoro na zem. 

Další úlovek byly jakési prapory nebo co. Byly lesklé, s třásněma, krásně barevné zlatě a fialově, a když sme si je dali potom přes ramena, stali se z nás hned mušketýři. A taky kříže, co drželi ti dřevění svatí a největší úlovek měl zase Christo, protože měl několik mečů, co vypadaly úplně jak pravé, akorát byly taky ze dřeva. Komu chtěl, tak je pučil, sám si nechal ten nejlepší a už začala šermovačka. Všichni se chtěli pořád mečovat a když sme s tama šli domů, už bylo po všem a kostel byl srovnaný se zemí. Během šermování, se ty krásné meče všecky polámaly a Christo neměl nic. Ani já neměl tu berlu, co mi posloužila při ukrutné bitce jako kopí a taky se polámala. Ani z toho kostela nezbylo vůbec nic. Když to bouchlo, tak kusy z něho lítaly až skoro k nám a my byli na rozkaz od vojenského velitele hodně daleko zalehnutí v trávě za mezí s dalšíma vojákama. Jenom dřevěný kříž, co stál před kostelem u cesty, tak tam stojí, ale už stojí nakřivo a jak pojedou na Hraničky na louky v létě sklízet seno, tak ho určitě nějaký traktor s vlečkou zachytí a bude hotovo.

A potom na nás kdosi žaloval, asi nás na Hraničkách viděl někdo od Hauků. 

Haukovi, to byli jediní Němci, co ve Vilémovicích zůstali i po válce a paní Hauková se starala o Vilemovický kostel. Nejspíš jí bylo líto toho na Hraničkách. Asi tam od nich, čert ví, kdo byl, a potom naši doma už věděli, kdo byl v tom kostele a kdo tam asi kradl. 

Co na tom, že měl být zbouraný, a přišel strašlivý nářez eště to samé odpoledne. Bylo to děsně nespravedlivé a vůbec sem to nechápal a ani teď nevím, proč bylo nutné tenkrát být bit, když by stejně všecko vyletělo tak jako tak do luftu, což se nakonec stalo. 

A ty vojáky, co to udělali, nikdo za to nezmlátil. Možná že dostali i pochvalu, protože hned jak to bouchlo, tak byli veselí jak hrom.

A já teda měl ten nejlepší ruskej samopal, co byl kdy vyřezaný a zrovna sme jen tak z nudy začali po sobě zuřivě střílet přímo před školou na dvoře. Do naší picačky tam přijelo auto, co nikdo z nás v životě nikdy ještě neviděl. Bylo bílé, veliké, vepředu nad kapotou mělo v kruhu hvězdu. Ale to nebyla taková hvězda, co jich byla plná knížka Směr Praha, ta červená, pěticípá. Tahle měla jenom tři špice, celá se stříbrně blyštěla a moc se mi líbila. 

Stáli sme kolem auta, kluci měli kolem krku ty klacky na sisalových špagátech, Christo německou helmu, co mu byla až po nos, a tak ji pořád musel na hlavě posunovat, aby vůbec něco viděl, a já se sapíkem a taky na hlavě s vojenskou čepkou lodičkou. Čuměli sme v teplákovém houfu na to auto a ještě víc potom na toho pána a paní, co z něj vystoupili. 

Nikdo u nás ve Vilémovicích nechodil tak oblečený, jako byli oni. 

A oni na nás taky čuměli a divně se usmívali, ale když ta paní promluvila, hned bylo poznat, že to jsou praví Němci. Nikdo jim nerozuměl. Naši ale umí německy, to vím, protože když si chtějí doma říct něco, co nemáme slyšet, tak začnou po německu a nemusí nás vyhazovat z místnosti anebo jít sami někam pryč. Mají to chytře vymyšlené. 

Tak sem udělal čelem vzad a šel domů zavolat tatu, nebo mamu. Přišel ven jenom tata. Mama určitě doma honem uklízela, protože po mě a po bráších vždycky bylo co uklízet. A tak alespoň v kuchyni ať je čisto. Obývák stejně nemáme a návštěvy sou u nás hlavně v kuchyni, taky proto, že tam je nejvíc teplo. My totiž bydlíme v prvním patře, protože dole je školní třída, kde tata učí, a druhá třída, ze které je udělané kino, ale o něm budu mluvit až někdy jindy.

Otec s těma Němcama venku chvilku mluvil, máchal rukama, ukazoval hned sem a hned zase tam a potom, když se z okna vyklonila mama a dala mu znamení, že už jako může, tak jim něco řekl a oni šli s ním k nám domů. 

My sme ještě chvilku očumovali to auto, co vypadalo fakt parádně i vevnitř, kde bylo místa skoro jako v tom IKARUSU, co dvakrát denně do Vilémovic jezdí. 

Pak nás to přestalo bavit a šli sme zahájit další válku do baráku, co v něm ještě vloni bydlel Papadopulos, ale teď, když se odstěhoval asi zpátky do Řecka, už je dům prázdný. Je pro naše válčení úplně nejlepší, teda když pominu bývalou hospodu, ale tam byla naše válka včera a někdo říkal, že změna je život a tak sme šli žít jinam.
Po příchodu domů nastaly potichu výčitky, že sme špinaví jak dobytek, co a kde sme dělali a podobně, na což mám už nacvičené odpovědi. Mně se stejně válčí dost blbě, když musím hlídat mladší bráchy, protože já chodím do šesté, Petr chodí do třetí a Pavel dokonce teprve do druhé. Ten s nama válčí vždycky jenom chvilku a pak ho to přestane bavit a já potom při střílení skopčáků musím ještě hlídat bráchu, což se mnohdy ukázalo jako válečnická chyba. 

On někdy začal tak bečet, že nás, partyzány, hned Němcům prozradil. Nikdo neví, jak sem strašně vždycky zuřil, protože v tyto chvíle mi ani nový samopal nebyl vůbec nanic.

Ale podle auta venku bylo vidět, že návštěva u nás pořád ještě je. 

Mama se za nás asi styděla, protože nás honem hnala do našeho pokoje. Fofrem převléknout, umýt a teprve potom sme mohli přijít do kuchyně. Myslel sem, že dostaneme na svačinu chleba se sádlem posypaný šnitlikem nebo s marmeládou, protože tak to bylo nejčastějc. Ten pán s tou paní se na nás smáli, tata jim něco říkal, asi o nás. Pavla ta paní pohladila po vlasech a potom nám dali každému čokoládu, takovou, co sem ještě nikdy neviděl, a ještě bonbóny a žvýkačky. Akorát sme se napili vody se šťávou a šli zase ven. 

Ani nevím, kdy potom ta návštěva odjela. Prý se stavovala mimo hřbitov a kostel ještě právě u Hauků. A už asi u nikoho, protože nikdo další už u nás německy neumí. U nás, ve Vilémovicích, se mluví česky, polsky, cigánsky, slovensky, řecky, akorát u Hauků německy a Pišta nemluví vůbec, protože je hluchoněmý jak poleno. 

Potom doma mama říkala, že to byli lidi, co ve Vilémovicích bydleli do konce války, když se Nové Vilémovice eště menovaly Neu Wilmsdorf, a že byli nuceni jít do odsunu, což já nevím přesně, co to bylo, to odsunutí, protože já vím, že skoro všichni, co tady ve Vilémovicích bydleli, tak byli vystěhováni, protože fandili Hitlerovi a že tady byli dřív doma. 

Teď už sme zde doma my, a i kdyby něco, tak mám úplně nejlepší samopal, i když sem zásobník už musel k němu přitlouct přes pásku plechu hřebíkama, protože se zase ulomil.

Druhá kapitola z Wilsonovy chystané knížky VŠECHNY MÉ LÁSKY.