O ranním rituálu ve škole - napsal Jiří Wilson Němec

Tady tato škola je fakt dobrá. Je mnohem lepší, než co sme tam chodili vloni. Je tady široká chodba, co to po ní bezva klouže v papučích. Skoro jako na ledě. Však se odpoledne budeme za školou klouzat, protože mrzne a klouzačka už je hodně uhlazená. Aspoň se zahřejeme, než přijede autobus.

Ale teď nejezdíme ani na ledu ani po chodbě. Ve třídě je ticho jak v hrobě. Akorát krásně voní houba na mazání tabule. Moc rád k ní čuchám, protože nic jiného tak podobně nevoní. Zato Irena smrdí. Irena smrdí vždycky. Aj její brácha Pepa smrdí a Laďa taky smrdí a když tak o tom přemýšlím, smrdí u Feketů všichni. Pan Fekete i s jejich mamou taky. 

Když přijde paní Feketová do obchodu ráno čekat na rohlíky a chleba, tak všichni z krámu utečou ven a i když je třeba chladno nebo prší, sou rači na čerstvém vzduchu. Fakt. Tak strašně oni páchnou. Zavřu oči a cítím starou náčiňovou hadru a chcanky. 

Se divím paní Malínkové, co prodává, že ji nevyhodí. Ale otec mi říkal, že Malínkovi jsou slušní lidi, co se museli ze svého statku v Čechách vystěhovat, když jim ho sebrali, že paní Malíková je ze staré školy a tak si myslím, že Feketku nechává v obchodě smrdět ze slušnosti. 

Ale stejně to pořád přesně nechápu. 

Ona by si ten vyhazov stará Feketka asi určitě nenechala líbit. Ta by řvala! Nikdo, koho znám, neumí tak křičet a sprostě nadávat jako umí ona. Někteří chlapi od nás z Vilémovic taky někdy nadávají všelijaké sprosťárny, ale Feketka je stoprocentně všecky trumfne. 

A potom, ona tam stejně nikdy není sama. Tam se na čekání, až přijede zboží, sleze stejně nejmíň půl jejich rodiny. A nadávali by všichni. A tak asi stačí, že jenom smrdí. Feketovi bydlí hned za našim barákem a nikdo k nim nechodí rád. Leda když musí. Já někdy musím.
Irena chodí, tak jako my, už do šesté třídy. Stejně se dostala až sem zázrakem, protože všichni Feketi vždycky propadli už v první třídě. Pepa v první třídě zůstal tři roky. Já šel do první a on v ní ještě byl, i když už mohl být třeťák. A to sem ho musel někdy doučovat, ale to řeknu až někdy jindy, jak byl Pepa blbec blbej.

My, co jezdíme do školy z Vilémovic do Vlčic autobusem, tak jedeme už ráno v půl šesté, protože nic jiného už později nejede. V Uhelné přesedneme do dělničáku, co jede z Javorníka do Jeseníku a za dva kilometry už sou Vlčice. Tam sme nejdřív chodili do školy pro první stupeň do páté třídy. Teď chodíme do šesté v nové velké škole, co má čtyři třídy a ještě velkou tělocvičnu. A tady je bezva, že nás pustí školník dovnitř hned v šest ráno. A protože se už od půlky října topí a ve třídách je ústřední topení, zalezeme si, Kája, Jana, Irena a já pod okna pod radiátory, co bezva hřejou a tam ještě na parketách zkoušíme spát alespoň do půl osmé. 

Potom začnou ve škole znít různé zvuky, začne se rozléhat všelijaké praskání, vrzání a hlasy a pak už to nemá cenu. Ale ještě dřív mě dneska budí Irena.
Nadávám na Irenu: „Ireno, di si lehnout jinam. Kdo to má furt čuchat!“

Ale ona ani neodpoví. Leží hned za mnou a klidně si páchne dál. To ty její hadry. 

Vysoukal jsem se z pod topení a dívám se skrz skorotmu, kde je ještě volné místo. Ale nikde není. 

Ve třídě sou jen čtyři radiátory. 

Tak to dál nejde, zítra budeme losovat, kdo bude ležet před a za Feketkou. S touto myšlenkou sem se alespoň udělal hlavou čelem vzad na opačnou stranu a znovu pokoušel zamhouřit oči.
I když nespíme, vylezeme obyčejně, až když přijdou do třídy první vlčická děcka. Venku už je světlo a jak mají všichni na zádech vymrzlé aktovky, tak s nima do třídy vtrhne taky venkovní zima a to už je nejvyšší čas sednout do lavice. Já sedím s Kájou. Kája je můj nejlepší kamarád a všude chodíme spolu. A Kája nesmrdí.

První kapitola z Wilsonovy chystané knížky VŠECHNY MÉ LÁSKY.