O vánočním stromečku a o Pavlovi - napsal Jiří Wilson Němec

To všecko bylo v září, akorát když sme začali chodit asi týden do školy a byla neděle. Tata říkal, že bude nutné jít do lesa, nejlépe pod Homolu, a označit tam stromek na Vánoce. Homola je kopec, který se správně menuje Strážiště, ale my mu říkáme zásadně Homola

Teď už je prosinec. Mrzne. 

Stromeček ještě vloni vybíral tata společně s nama. Letos mám důvěru a měl sem jej vyhledat s bráchama sám. Já si myslím, že důvěru sem dostal hlavně proto, že se tatovi do té práce, jako do jakékoliv jiné, moc nechtělo.

Mama mi dala kus červeného pruhu jakési hadry a řekla mi, abych vybral stromek, co bude někde hned na kraji v první řadě nad loukou a abych ten hadr přivázal na větev hodně vysoko, abysme ho potom snadno našli, až bude zasněžený. Taky říkala a ukazovala, jak má být rostlý a jak vysoký a že nejlépe smrček. Jako kdyby to nebylo jedno. Jednak pod Homolou nic než smrčky neroste a je taky úplně jedno, jestli se nepodaří řádně postavit do kříže smrk, nebo jedli.
Neumět postavit vánoční stromeček, aby vydržel alespoň do Tří králů, to byla a je každoroční tatova specialita. Myslím si, že to tak bude i letos, protože přes všecky potíže máme kříž pod stromek pořád ten samý, a proto i potíže budou jistě ty samé. 

Však uvidíme. A tak sme teda šli. 

Šel se mnou i Kája a brácha Petr. Nejmladšího Pavla sem schválně nechal u školy. Poslal sem ho za mamou pro rukavice a hned, jak zašel do domu, tak byla naše zdrhačka. Stejně by s ním byla jenom otrava, protože by už v půlce cesty začal zase bečet, ať počkáme, že deme rychle, že to řekne a to mě nestojí za to a to si rači doma vyslechnu kázání. Určitě, když nás nenajde čekat před školou, tak pude k Noskům za Pavlem. Pavel Nosků je jeho kamarád a oni spolu chodí do druhé třídy. Noskovi bydlí hned za kostelem na faře.

Pod Homolou to šlo jako po másle. Cestu sme si mohli zkrátit přes Kálalovo pole, protože když mrzlo, tak nám oranisko bylo šumafuk. No ono nám někdy bylo šumafuk i když nemrzlo a to sme potom vypadali úplně nejstrašněji. 

Někdy mama nechala tepláky na lítačku uschnout na šňůře nad kamnama v kuchyni a potom ty blátové šmouhy jenom vykartáčovala. Jindy muselo komplet všecko do špíny, a když bylo převlíkání dvakrát denně, tak to bylo na zabití, jak často říkala.
Smrčky byly natěsnané moc nahusto, že si navzájem překážely větvama a nebylo moc poznat, kterej je ten pravej krasavec, co má být označený. To je přece úplná jasňačka, že od loňska stromy hodně vyrostly a nevím, proč nám to nedošlo dřív, abysme šli jinam. 

Eště, že byl s nama Kája. Mrštně vlezl do smrkového houští, jako kdyby hledal hřiby a pak na nás řval, že ho má. Našel takovou pěknou malou mítinku, ne větší než naša kuchyň, a tam, uprostřed trůnil hledaný stromek jak malovaný. Žádná větev nebyla kratší, žádná zbytečně nepřečuhovala a navíc byl sám a nebylo pochyb, že jej v týdnu před Ježíškem snadno najdeme. 

Uvázal sem na něj hadr, jak nejvýše šlo dosáhnout a spokojeně sme se prodrali zase na paseku ven z lesa.
Ještě nás to táhlo jít k lesu do Školnice, což byla kdysi taky obydlená osada hned vedle Vilémovic, na jedno bezvadné zgarbiště. Zgarbišť bylo po Němcích v okolí víc. Byly to takové pokladnice všeho, co sme mohli pro nás potřebovat. Hodně se tam válely třeba rozbité hrnce, kýble, hromady všelijakého železa a fůra flašek, co vypadaly jak od vína. 

Rozhodně víc flašek než jich najdeme okolo ohradníků po Feketech. Oni si pořád kupujou jablečné nebo rybízové víno a to pijou jako vodu, když pasou jalovice a jsou potom ještě i líní ty lahve jít vrátit paní Malínkové, a za co by měli koruny zpátky. Ale nejhlavnější pro nás byly rozmontovatelné šroubovací součástky, co dřív patřily do nějakých strojů a možná i do aut. 

Našel sem třeba kola, co vypadala jako volant, anebo taky pedály a ty vypadaly, že jsou na brždění a tak. Daly se z těch zgarbů postavit úplně nové mašiny a auta, což byla, vedle válčení, naše nejhlavnější hra. Ale nějak nám nedošlo, že vlastně když je prosinec, tak přijde rychle tma a ono už bylo určitě pozdě, protože najednou bylo šero a tak sme šli rači dom. 

Už nás trápil hlad a chuť na teplý čaj. Petr taky říkal, že je mu zima. Asi byla, protože měl nudlu u nosa a furt popotahoval a utíral si nos do rukávů, že na nich byly šmouhy jak od slimáka.

Doma sem řekl, jak parádní stromek je označený a mama nebyla vůbec na stromek zvědavá, ale ptala se, kde sme nechali Pavla a že už je skoro tma, tak kde je. Říkal sem, po pravdě, že s nama vůbec nešel a tak nevím, kde je. Mama mně hrozně nadala. 

Místo čaje sem se honem obul a fofrem utíkal k Noskům, protože bylo jisté, že sou dva Pavlové spolu, když sme mu předtím utekli. Ale u Nosků nebyl ani teď a ani před tím. Jejich Pavel se na krok nehnul odpoledne z domu, protože je nachlazený a paní Nosková by ho nikam v té zimě nepustila, šak kdoví jestli nemá horečku. 

Tak sem utíkal ještě ke Kálalům, i když sem věděl, že tam od nás nikdo nechodí. Kálalovi byli taky kulaci z Čech, co měli dřív velký statek a taky jako Noskovi měli dvě děcka, Milušku a Venouška. Dřív byli statkáři a teď dělali zase na statku, akorát, že státním, a tak si myslím, že sou vlastně pořád statkáři. 

Ale oni, to jako děcka, si s náma nesměly moc hrát a vůbec, Kálalovi byli takoví - no jiní. Ne moc do party. Třeba Miluška, která byla jen o rok mladší než já a Jana nebo Kája. Nepočítám Irenu, protože ta sice s náma chodila do třídy, ale už byla starší, že taky propadla, ale Miluška si s náma nikdy nehrála, třeba na skovkou, nebo na doktora a tak.
No, a u Kálalů taky nebyl a nebyl ani u Dumasů. 

Fakt už sem byl vyplašený a zdrhal ještě cestou dolů a šel k Feketům. To jenom pro můj klid, tam by brácha určitě nešel sám od sebe, no ale co kdyby. Pak sem to vzal na opačnou stranu cestou dolů k obchodu, jestli není u Malínků. 

To už je přes půl Vilémovic a to už je štreka a celý vystrašený sem ani nevěděl, jak moc už mám jazyk na vestě. Jenom se ze mě kouřilo jak z koní ze statku, co se o ně staral pan Fekete, a taky pan Kálal. 

U Dobrovských určitě nebyl, protože jejich Kája byl přece s nama. 

Celý uřícený sem přišel dom s myšlenkou, že třeba mezitím už je Pavel doma, ale nebyl. Nebyl ani čas na nářez, protože mama i tata už byli oblečení a vzali s sebou eště Noskovi a taky šel Šomik od Alexandry, co bydlí hned naproti škole a venku se přidal eště Helmut Hauke a šli ho, vyzbrojení baterkama, hledat do tmy.
Ze strachu, co bude se mnou, až ho najdou, protože vina byla určitě moje, sem šel dolů do třídy. Tam bylo ještě z dopoledního topení teplo. Kamna už byla ale vyhaslá a tak sem chtěl připravit podpal na druhý den, aby se mohlo jenom škrtnout a je to. 

Všecko mám dobře nacvičené a už se nestávalo, že sem všecko nachystal, ale pak shořel jenom papír, zapraskalo pár třísek, udělalo to trošku kouře a mohlo se chystat všecko znovu. Tak teď už ne. Šel sem teda do třídy, že nejdřív přinesu ze sklepa dva kyble s uhlím a až potom půjdu pro dřevo. 

Ve třídě nebylo potřeba svítit, protože kamna byla hned kousek od dveří a navíc tam bylo světla z chodby dost. Vzal sem ty kyble a ani rači neměl strach jít do sklepa jako jindy, protože hlava byla plná toho, co se bude dneska ještě dít a to tak, že hlavně se mnou. Dal sem uhlí za dveře a teprve potom otočil vypínačem, abych vybral popel a připravil ten zátop a podíval se, kolik chybí v dřevěné bedně za kamnama třísek a polínek na zítřejší topení. A v té bedně spal Pavel.
Tož to mě spadl kámen ze srdce, že nezůstal někde v lese, ale věděl sem, že pro mě to teď bude horší, než kdyby se mu něco stalo. 

Ani nevím, jak dlouhé bylo čekání. Potom všichni přišli strašně vážní a mama bečela. 

Hned přestala, jak viděla, že je Pavel doma a jak se to vysvětlilo, že šel, když nás neviděl před školou, se nám skovat. Myslel si, že ho budeme hledat a on si vlezl do té bedny za kamna a tam, když sme furt nešli, tak usnul.
A všichni si u nás hned dávali rum proti zimě a na štěstí. Ten měla mama nachystaný, že bude dělat vaječný koňak na vánoce. Šel sem ho koupit znovu, ten mají v obchodě furt. A jak všichni rádi pili ten rum, tak mě tata zapomněl seřezat a já sem mu to rači nepřipomínal a byl rád, že je Pavel doma, že je stromek označený a že asi pudu pro rum eště dneska znovu a to nebude ten, co má být do toho airkoňaku a taky že to tak bylo. 

Paní Malínková, kerá nám otevře obchod, kdy chceme, třeba i v noci, ani nebyla zvědavá, co se slaví, že kupuju rum a hned litr. U nás ve Vilémovicích se prd utají a co se stane u školy, ví v obchodě, nebo na statku, každý skoro hned taky, přestože tam bydlí jenom šedesát tři obyvatel, roztažených na dva kilometry. 

A tata potom vytahl kytaru a začalo se zpívat Na Okoř je cesta a Hájku háječku a Tydlidáta a to už sem věděl, že mám vyhráno.



Třetí kapitola z Wilsonovy chystané knížky VŠECHNY MÉ LÁSKY.