(William Shakespeare)
Padesát námořních mil od Komorských ostrovů, stranou plavebních tras i radiových vln, leží umělý atol Sirna. Namísto malebných pláží v sobě skrývá tovární město, v jehož středu jako obří srdce pulsuje největší ropná rafinerie planety. Urbanistický zázrak postavený z betonu, železa a lidské krve. Je zajímavé, že v tomto bohem zapomenutém místě, toužily řady mužů a žen najít svůj nový domov.
V zapadlé uličce páchnoucí mazutem a lidským potem kráčeli dva kamarádi. Jeden v modrém odřeném kabátu a druhý, ten co se vždy smál, i když šlo do tuhého, měl vestu z vydělané jelení kůže s kapsami po stranách. Šli krok sun krok mlčky, vědomi si toho, že slova mohou uniknout a stát se nepřítelem. Zde ano. Kamery, senzory, příslušníci milice a vrčení drobných vrtulek dronů nad hlavou, taková byla realita všedního dne na ostrově Sirna.
Zabočili na hlavní třídu a přidali se k davu. Z levé strany tovární haly, z pravé dlouhá šedá zeď. Labyrint, z jehož stěn dýchal chlad i v parném létě. Studené bludiště s fízly za okny a kolotočem příkazů. Šlapej, dívej se před sebe a hlavně pracuj. Kdo nemaká je podezřelý. Kdo má volné kalhoty, je podezřelý. To si pamatuj!
Běžná výměna pracovních směn vypadala jako pochod mrtvých duší. Ploužili se jako kterýkoliv jiný den a pak to přišlo.
Betonovou stěnu ozářil proud červeného světla.
“Zastavte se! Vyčkejte kontrolu!” Povely se linuly z amplionů.
Nechtěli vzbudit pozornost tím, že něco skrývají, ale toužili skrýt naprosto vše. Svůj pach, drobné vousy, které si razily cestu silnou vrstvou pudru, své mužství.
“Seříznu ti ohryzek zadarmo,” řekl jednou večer Slíďák v průjezdu. Seděl na oprýskané barovce, ledabyle pohupoval nohou ze strany na stranu, jako to dělají kurvy.
“Nezavírej před ním oči, má rychlou ruku a miluje žiletky,” varoval ho před ním Altman.
Někoho opřeli čelem ke zdi. Ozvalo se mručení, ale to bylo vše. Masa se dala do pohybu a nesouhlas zanikl v klapotu bot.
Pustili pár lidí bez kontroly, aby uklidnili situaci.
“Jsme poslední svého druhu,” říkal často Altman. “Měli bychom být v Zoo a předvádět se školním výpravám v kleci, krmeni banány jako opice. Stála by se na nás fronta, jsme přece fešáci.”
Altman věděl, co je humor. Něco ještě vzácnějšího než mužství, které se snažili udržet v tajnosti.
Prošli kolem nehybně voskového fízla s páskou na předloktí. Znak na ní připomínal svastiku. Vše se vrací v cyklech, móda i lidská hloupost. Řekni bláznům, co chtějí slyšet, a budou se blaženě rochnit rypákem v blátě.
Bičík přistál na rameni.
“Ty běž, ostatní se zastaví,” odpočítal příslušník, kožený pendrek uklidil do holínky.
Chtěl zrychlit, ale byl by podezřelý, tak jen apaticky kráčel dál.
U konce betonové zdi se ohlédl.
“Altmane…” hlas mu selhal. Hleděl na kamaráda, zrovna se zlomil v pase jak dostal holí pod kolena. Ještě stačil rozdat pár tvrdých ran na obranu, ale pak přispěchali další zkušení, kterým stačí minuta, než z pořádného chlapa nadělají sekanou.
Popadli ho za ruce a odvlekli pryč. Byl konec.
Ještě si s ním dají práci, a když bude mluvit (a to jistě bude), přijdou si i pro něho.
Nad hlavou blikl reflektor, který osvětloval plakát s nápisem: TO… je naše budoucnost.
Velké písmeno Té bylo pokryté zbytky zaschlé zeleniny, zřejmě rajčat.
Odplivl si. Kdyby to šlo, vyzvracel by duši.
Povolil si sponu na kabátu. “Všechno je na nic, ať mě taky seberou,” říkal si.
Mířil jako bez duše do své ulice k domu s průjezdem. Tam měla ve zvyku vysedávat ta odporná kreatura, ten lidský odpad, seschlé smradlavé lejno, kolem kterého bude muset projít, aby vystoupal schody do chodby v prvním patře, kde se potí okna a nedá se v ní dýchat, až ke dveřím natřeným šedou barvou páchnoucí terpentýnem, které jsou ale poslední hradbou před okolním světem.
Chodidla ho pálila, jako by každý krok představoval jeden z těch zpropadeně dlouhých dní strávených v ráji. Osm let a stodvacetjedna dní.
“Altmane…” řekl tiše a nasucho polkl. “Strčili jsme hlavu do oprátky.”
Laciná hesla. Tím to všechno začalo…
Zastav svoje pudy.
Televize, plakáty, podstavce a na nich řečníci, kterým létají sliny od rtů.
Vzdej se pohlaví ve prospěch celku.
Módní výstřelek, který přece nemohl brát nikdo vážně.
Nebuď žena, nebuď muž, staň se opravdovým člověkem.
K smíchu.
Jenže blázni nemají zábrany, jdou vždy dál, než kam dohlédne lidská představivost.
Umělá regulace mužských a ženských hormonů. Tak to vysvětloval Altman.
“Je to jako ladit motor auta. Utáhneš nebo povolíš, dokud nejsi spokojený, že pěkně šlape.
Jenže oni to dělají s lidmi pod záštitou veřejného blaha, přitom v tom není nic jiného, než jak účinně zvýšit produktivitu práce. U mužů je pod kontrolou agrese, u žen výkyvy nálad a hlavně, a to platí pro obě pohlaví, je téměř na minimum potlačen sexuální pud. Sexuální revoluce naruby.”
Altman býval velký zvíře. Recepce, bankety, schůzky a tajné rozhovory, při kterých se hýbe dějinami. Jedné noci, kdy se horkem nedalo spát, se rozpovídal o své minulosti. Tvář měl v tu chvíli mrtvou, plnou vrásek, víčka těžká a napuchlá.
“Byl jsem ředitel farmaceutické sekce pro Střední Evropu a oblast Dálného Východu. Začal to nějaký profesor v Bruselu. Přišel na to, že hnací silou testosteronu je ve skutečnosti nenápadná žláza v krku. Hotový objev století. Stačilo odstranit ten typicky vystouplý ohryzek a to se děly věci. Přestaly růst vousy, vymizel mužský pach, v důsledku poklesla kriminalita.
Než se všichni rozkoukali, byl z toho trend.
Náboženství nového věku.
Muži měli hladší pleť, připadali si mladší, svěžejší, protivil se jim alkohol. Ženy jásaly a samozřejmě se hlásily o své místo na slunci. Toužily svůj feminismus dotáhnout do konce, jako by ztráta ženství, toho křehkého tajemství, byla první cena v loterii. Chtěly konec pouhého plození dětí, služby u sporáku a v ložnici. Jenže díky naprosto rozdílným neurotickým zakončením by přicházela v úvahu pouze náročná operace v podobě odstranění veškerých reprodukčních orgánů. A to byl problém. Už to vypadalo, že vše selže, ale “ bohužel” stal se zázrak. V Japonsku přišli na to, že stejnou službu poskytnou výtažky z durmanu a divoké rýže. Takže se to vyřešilo medikací. Jeden prášek denně a hotovo. Bylo to tak snadné a děsivé zároveň, jako nemoc, která páchne smrtí až za dveře, i když pacient ještě normálně dýchá. Člověk, pomyslný vrchol inteligenční křivky, se naprosto odevzdal kultu medicínského modlářství, v bláznivé touze přepracovat své vlastní já, být něčím novým, krásným a přitom tak nepřirozeným. Celé to připomínalo počínání jednoho doktora, který si také hrál na stvořitele, jmenoval se Mengele. Vězni, kteří přežili tábor smrti, vyprávěli o jeho úsměvu, z kterého tuhla krev v žilách. Také mi zmrzla, když jsem zjistil, že to nikdo nevidí. A tak jsem začal mluvit nahlas, posléze křičet a každý den jsem doufal, že mě někdo vyslyší a pochopí, že ta hra s lidským tělem a duší je jen prachsprostý kšeft s novodobými otroky. Ale stalo se, co už kolikrát. Vyhodili mě z práce, odstavili, umlčeli a prohlásili za blázna. Byl jsem na pokraji sil a nezbylo, než se zastřelit…nebo zmizet.”
Slíďák si rýpal nožem nehty na rukou. Seděl na své oblíbené barovce, odkrajoval zaschlou špínu jako slupky pomeranče.
Jakmile zahlédl cíp modrého kabátu, ožil.
“Tě rád vidím, ňákej smráklej, člověče,” zašklebil se. Levé, olivově zelené oko mu ujíždělo na stranu. Několikrát kmitl hlavou a setřásl ho zpátky jako rtuť teploměru.
“Kde máš parťáka?” vycenil zuby nahnědlé od tabáku.
V dálce houkla námořní siréna. Přístav byl blízko. Lákavě voněl naftou, rybami a svobodou. “Slíďáku, ty svině,” zařval, pěst mu vystřelila vzhůru. Cítil, jak mu okamžitě otéká kloub, ale také slyšel něco křupnout. Ten malý akt zlosti a násilí chutnal sladce.
Otočil se, i když věděl, jak je nebezpečné ukazovat Slíďákovi záda.
Za dveřmi bytu z něj spadlo rváčské opojení. Trvalo příliš krátce a šrám utrpěl jen jeden. Potřeboval cítit svou krev; železitou chuť rozbitých rtů, prasklé kosti, cokoliv, co by vytlačilo tu ostrou bolest, která mu pronikala vnitřnostmi. Myslel na to, jak se Altman hroutí k zemi, rozdá pár ran, ale pak na něj dopadnou hole, ztrácí vědomí, dostává kopanec do slabin, tvář má bezvládnou, leží v prachu a za ruce ho táhnou pryč…
Vlhká cimra s pletivem na oknech proti moskytům. Tohle nebyl ráj, o jakém snil. Měly tu být palmy, mořský příboj, domorodkyně s velkými rty a nahými prsy, mezi nimiž se pohupují květy orchidejí. Pouhá idea, kterou si vtiskl do hlavy z ohmataných stránek dobrodružného románu. Jak naivní.
Měl naběhnout Slíďákovi na kudlu, byl by pokoj.
Svlékl si kabát, pracovní mundůr, spodky a osprchoval se vodou páchnoucí po zkažených vejcích. Věděl, že se čerpá z mořského dna, kde vyvěrají sirné prameny. Montoval k nim potrubí.
Poznali se při plavbě z Hamburku. Veselý chlapík krmil racky na dolní palubě.
“Jsem Altman, Němec,” představil se.
“Ty jsi Čech!” dodal později. “Tak to plujeme díky vašemu vynálezu,“ ukázal na vlny, jež se kroutily ve víru za lodním šroubem.
Dva roky a vrátí se, odhadli společně.
Nechal otevřené dveře od koupelny a hodil osušku přes opěradlo jedné ze dvou židlí v kuchyni. Noční hmyz narážel do okenních sítí lákán světlem žárovky. Doma chytal do ruky Lišaje Smrtihlavy. Velká můra v dětských dlaních působila magicky. Hrál si na boha a když se nabažil pohledem na ornament, který připomínal lebku umrlce, daroval jí svobodu. Teď měl pocit, že leží sám v něčích dlaních, ale jejich sevření smrdí sírou a nepovoluje.
Probudil se. Nemohl dýchat. Zpocená, slaná pracka mu drtila rty.
“Nemel sebou, nebo ti vážně podříznu krk.” Pach tabáku a zkažených zubů.
“Pomalu tě pustím, ale nesmíš hulákat,” pronesl Slíďák.
“Přišel ses pomstít?” zeptal se ho, když se zhluboka nadechl.
“Kdybych chtěl, ani bys nemrk a protekl bys stropem do přízemí.” Ustoupil krok od postele, ostří nože v pravé ruce se zalesklo ve svitu měsíce.
“Milice. Jdou dům od domu, proč asi? Měl bys vypadnout.”
Shýbl se pro něco k nohám. Do klína mu přistál plátěný vak. “
Pár lahví s vodou, cukr, suchary a mapa kanalizačního systému. Podle mě jediná cesta ven.”
“Proč to děláš?”
Slíďák se rozpačitě usmál. V horní řadě mu chyběl zub, který mu večer vyrazil.
“Počítám, že máš tak dvě minuty. Vem to zadem, na konci ulice je odvrtanej poklop.”
Dva tiché kroky a byl pryč. Zůstal jen pach.
Někdo venku foukl do píšťalky. Hlasy, řev a dupání šněrovacích bot s tvrdou podrážkou. Popadl batoh od Slíďáka, náramkové hodinky, z věšáku bundu do větru, rychle se obul. Seběhl požárním schodištěm, v prvním patře vytlačil skleněnou tabulku, dopadla na zem a rozbila se. Seskočil do střepů a běžel. Neohlédl se. Zaslechl psy a přidal. Překonal několik zídek z dutých cihel oddělujících prostor vnitřního koridoru bytovek ve tvaru růžice. Z bytů vycházeli zvědavci, probuzení hlukem, srocovali se v hloučcích, kouřili, debatovali. Vrazil přímo do jednoho, co si šel ulevit do stínu.
“Co to sakra…!”
“Promiň,” omluvil se rychle, prosmýkl se kolem jeho obnažených boků, přeběhl dvůr všem na očích, toužil už být konečně pryč, ale zároveň doufal, že nevběhne hlídce rovnou do náručí. Slepá ulice končila vysokou zdí jako všechno tady. Dvě uniformy postupovaly podél domu se psem u nohou a svítily do oken. Vyběhl příliš energicky, zabrzdil, ale bylo pozdě, zmerčili ho. Píšťalky se dotkly rtů a zahrály na poplach.
“Pusť psa,” volal jeden, zároveň sáhl k opasku pro paralyzační pistoli.
Střílela účinně na dvacet kroků. Pes ucítil volnost a rozběhl se. Slina mu vlála od tlamy. Poslední svého druhu a skončí s prokousnutým hrdlem, na dlažbu poteče teplá sladká krev…“Jaká noblesa, jaká péče,” řekl by Altman dřív, než by na uniformy vystrčil nahej zadek.
Smrad splašků zesílil. Kanál byl blízko, vlastně stačilo udělat rychlý krok a natáhnout ruku. Madlo plné písku prokluzovalo mezi prsty. Prohnul se v zádech, napjal všechny svaly, až ho pod hrudníkem nepříjemně píchlo. Panty se skřípnutím povolily.
Něco hvízdlo vzduchem. Instinktivně nastavil Slíďákův vak a nějakým zázrakem odrazil náboj z pistole, který se zastavil až o stěnu domu. Pár dobráků v průjezdu úlekem nadskočilo. Odklopil víko a letmo prohlédl mlhovinou výparů. Kovové stupínky se leskly vlhkem a mizely ve tmě. Zaregistroval funění psa. Byl čtyři metry od něj a chystal se ke skoku. Docházel mu čas. Teď nebo nikdy.
Na křižovatce, půlkou těla namočený v páchnoucí břečce, si lokl z láhve, načež poslal vzdušné díky Slíďákovi. Vyndal mapu z igelitového pouzdra a škrtl zapalovačem. Kolena a lokty si zranil do krve, jak letěl smradlavou skruží. Cestou se mlátil o kovové výstupky a všudypřítomný beton kolem. Rozhlédl se potrubím. Jestli plánek nelže, bude po dvou odbočkách v přístavu. Na každé zahne vlevo. Plamen osvítil výstražný symbol na stěně. Znamenal nebezpečí výbuchu. Kruhový otvor ve stropu a železný žebřík mířil vzhůru. Několik metrů nad ním budou uzavírací ventily. Zhasl oheň. Stačil by nepatrný únik plynu a sbírali by ho do pytle po kouskách. Pár metrů před ním zapištěla krysa. Uklidil plánek a vyrazil.
“Zkejsnem tu tak měsíc, možná dva, sakra,” odplivl si námořník. Černá slina dopadla doprostřed louže, která se plnila čůrkem vytékajícím z odpadní roury. “Vzalo to kapku jinej vítr. Na kontinentu je jim horko,” odpověděl jednoruký.
Než si zapálil balenou cigaretu, po délce ji olízl. Vše dělal pravou rukou, pod levým ramenem se houpal zauzlený rukáv.
“Prej se drží už jen Libanon,” vyfoukl kouř.
“Jo, jo…vzali roha za pět dvanáct,” potvrdil námořník, znalecky mlaskl. Tabák byl prvotřídní, malajský s příměsí betelu, brněla z něj příjemně dáseň. Rozhlédl se, jestli nejsou poblíž uši a pokračoval…“Ty pocem…slyšel jsem je okýnkem kajuty. Už maj novej plán. Mudrovali, že to prve udělali moc složitý. Teď prý budou stačit čipy do mozku. Počkají tady, než se to uklidní, pěkně stranou a pak to rozjedou.”
“Člověče, to snad ani nechci vědět,“ odtáhl se jednoruký. “Dneska slyšíš a zejtra seš krmení pro ryby. Tyhle světový komploty se vozej po zádech chudáků. Dej mi s tím pokoj!” zahodil znechuceně cigaretu a odešel směrem k houpajícím se lodím na vlnách.
Námořník s nacpanou tváří osaměl, chvíli si jen tak žvýkal, než poslal poslední pozdrav v podobě tuhé černé sliny na zem a šel si také po svých.
Nenápadný svědek ve stoce čekal, až bude čistý vzduch, aby se mohl dát do práce. Zapřel se v zádech a kopl. Dutý zvuk odnesl vítr na moře. Znovu zvedl kolena až k hrudníku a udeřil co největší silou. Jeden svár povolil. Po pár minutách praskl druhý. A třetí, potom čtvrtý, v tu chvíli už se rezavá mříž kroutila ven. Přidal na intenzitě, přestože ho brněla chodidla. Ztrácel dech a do očí stékal štiplavý pot. Ozvalo se prasknutí, to poslední, které potřeboval, aby se dokázal protáhnout. Svoboda dostala konkrétní obrysy. Navíc se musel zasmát, z hovoru těch dvou pochopil, že poměry ve světě se změnily. Čeká ho nový život. Oddychoval, z přístavu se nesla směsice hlasů a cinkání pracovních strojů.
Altmane, jsem volný.
Hleděl na moře a nechal se kolébat prostotou bytí. Už jen sebrat poslední střípek štěstí, který mu osud připravil. V přístavu je mumraj. S pytlem přes rameno nebude nijak nápadný, prostě námořník. Vkrade se na loď a ukryje v podpalubí. V nějakém tmavém koutu strojovny přečká pár dní, klidně o hladu. Africké břehy nejsou daleko. Cesta do dalšího přístavu zabere pět, maximálně šest dní. A pak hurá živote. Nadechne se z plných plic a vrátí se domů…tváří mu přeběhl stín.
Vybavil si Altmana tenkrát na zádi, když házel rackům kousky chleba a napodoboval jejich chechtání.
“Konečně pořádná sranda,” volal přitom, plácal se do stehen, vyhazoval kousky pečiva do výšky…”Pojďte si pro nášup,” povzbuzoval opeřené akrobaty.
Jenže Altman se stal minulostí.
Stočil pohled k rouře, k pravidelnému toku kanalizační říčky.
Příslušníci s pendreky u pasu přešli ulicí z jednoho konce na druhý, zkontrolovali železný poklop a nevzrušeně pokračovali v obhlídce. Neslyšeli syčení tři metry pod povrchem, ani necítili plyn, protože nestoupal, nýbrž klesal do stoky a větvil se prostorem chodeb. Plazil se stejně jako muž, který předtím urazil ventily a teď se snažil dostat co nejdál, nos a ústa omotaná plátěným hadrem. Snažil se vydržet co nejvíc. Oči měl protkané krvavými žilkami. Ruce se třásly, konečky prstů brněly. Věděl, že brzy omdlí, přesto ještě přinutil malátné tělo urazit několik dalších metrů.
Hlavou vířila bolest a vzpomínky.
Šlapej a dívej se před sebe. A hlavně pracuj. Kdo nemaká, je podezřelý. Kdo má volné kalhoty, je podezřelý.
Jsme poslední svého druhu, měli by nás předvádět v Zoo jako opice. Teď prý budou stačit čipy do mozku. Počkají tady, než se to uklidní, pěkně stranou a pak to rozjedou.
Byl čas. Vytáhl zapalovač.
Škrtl.
Právě v tom okamžiku se skláněl v místním nemocničním pavilonu nad stolem bílý plášť a mumlal něco o malé neškodné operaci. Altman ležel a v krvi mu kolovalo silné narkotikum. Ale i tak sebou škubl, vymrštil se a chytil překvapeného lapiducha za límec. Nevídanou silou ho přitáhl ke rtům, natolik blízko, aby si byl jistý, že zvládne svůj poslední vzdor, plivl mu do tváře a odhodil od sebe jako psa. Doktor klopýtl o stolek s nástroji, s řinkotem ho strhl sebou k podlaze, obličej mu sevřel vztek, chtěl rychle vstát, ale zem se zachvěla a přinutila ho klesnout zpět. Následně zahřmělo jako při bouři, přidalo se dunění, celé to připomnělo hluk, který provází zemětřesení, ale nebyl to výbuch podmořské sopky, ani se nestřetly desky zemské kůry hluboko v útrobách planety, to jen v kanalizaci vzplál plyn, který trhal a ničil, pálil a škvařil a sílil, až se převtělil v peklo, které pohltilo vše živé i neživé.
Co zbylo, byl jen popel klesající ke dnu a pár olejových skvrn houpajících se na vlnách, jako pomník. Pomíjivá připomínka něčeho velmi lidského - špatných a dobrých mravů.
