Postarší pán - napsal Ondřej Procházka

Nejpodivnější člen naší domácnosti je takový postarší pán. Sleduju už ho léta.
Vlastně ani nevím, kdy se u nás objevil. Bylo to někdy tehdy, co se odstěhoval ten kluk, co s námi býval před tím. Když o tom tak přemýšlím, je mu snad i trochu podobný.
Ale toho mladýho jsem stejně měl asi o něco radši. Byla s ním větší sranda. I když tenhle starej pán se taky snaží, ten věk je na něm přece jen znát. 

Občas mu, jak se říká, docházejí baterky. Je i možný, že ten mladej zas nebyl tak bezva, jak mi zpětně připadá. Asi si to všechno nepamatuju už přesně. Rozhodně to s ním bylo taky občas těžký. 

Často třeba chodil pěkně vožralej. Jednou ho přivezli dokonce policajti, že prý spadl z nějakýho parníku. Přivezli ho s pěkně potlučenejma zádama, spadl na nějakou oj toho parníku, co byla těsně pod hladinou. Policajtům tvrdil, že se chtěl jen vykoupat, a že přece nemůžou zatknout všechny, co se koupou ve Vltavě. Dokonce se jim snažil vysvětlit, že by pak měli věznice plný nejrůznějších rekreantů a i vodního ptactva. Smáli se a ještě ho dovezli domů. Jo, ten kluk byl číslo. 

Ale ten starej taky furt podniká nějaký kraviny. Manželce, řekl bych, vadí asi o trochu míň, než ten mladej. Každopádně je na něj milejší, míň se s ním hádá a vůbec se s ním baví tak nějak trpělivějc a upřímnějc. Vypadá to, že ho má radši. Říká dokonce, že se s ním nasměje ještě víc, než s tím mladým a že je víc v pohodě. Tamten byl jak šílenec, furt někam lítal, sportoval, pil, řehtal se, neposeděl chvíli v klidu. Jako člen domácnosti je ten starší asi fakt lepší, i když po mladym se mi občas stejská.
Každopádně na toho starýho teď čumím a nevím, co si o něm mám myslet. Je to divný, s jakou samozřejmostí se k nám nakvartýroval. Co s ním teď po letech dělat? Nakonec by bylo asi fajn, kdyby už u nás tedy zůstal. Ke kamarádům se teď nedávno podobně nastěhoval takovej starej, protivnej, ufňukanej blb, že je z toho celá rodina na nervy. Přitom před tím s nima bydlel celkem fajn chlapík.
Vůbec, když tak o tom teď přemýšlím, těch případů, kdy takovýhle nezvaný člen domácnosti úplně zničí pohodu, je strašně moc. Ten náš je sice divnej, ale zkusím ho mít rád a i si ho trochu hýčkat, aby ho tu nakonec fakt nakonec nevystřídal nějakej zlej, zapšklej dědek, nebo podobná hrůza. 

Tak místo toho mudrování a lamentování před zrcadlem půjdu dělat něco duchaplnějšího. Třeba si zacvičit. Ta záda z toho parníku cejtím i po těch letech.