Místo breku zjišťuju, že i takhle je louka fajn. Okamžitě trhám šťovík a užívám si jeho kyselou chuť. Pod dlaní mi leze mravenec a lochtá mě, proto zvednu ruku, aby mohl snadněji tam, kam potřebuje.
Pak si lehnu na záda a dám ruce pod hlavu. Zavřu oči a užívám si vůni všech těch květin, které na louce jsou.
Najednou si mojí blonďatou hlavu splete s kytkou nějaká včela. Usoudim to podle bzučení, který se mi ozývá u ucha.
„Včelko, já nejsem pampeliška, já jsem Eliška.“
Rozuměla mi nebo jsem jí nevoněla? To je jedno, hlavně, že odletěla a nebodla mě. Protože pak by umřela.
Najednou vůni louky přeruší něco smrdícího.
„Doufám, že neležim v nějakym bobku.“
Sakra! Ale jak to? Vždyť neprší. Mám mokrý akorát kalhoty. No ještě, že jedu domu na kole, alespoň budu v suchu rychlejc a hlavně nikdo neuvidí, že vypadám jako počůraná. A když jsme u toho, tak proč jako?
Přes mokré kraťasy cítím pořád dopadající mokro. A proto když se zvednu, abych záhadu vyřešila, překvapí mě hlas člověka, stojícího kousek ode mě: „Holčičko, my se ti moc omlouváme. Tak ať se na nás maminka nezlobí.“
Když jsem vstala, podle odéru, který šel z kalhot jsem poznala čůrání.
Pak slyšim: „Arte, poběž!“
Pochopila jsem pravdu. Nějakej mega pes nade mnou zvedl nohu. Je čas p byt na louce zakončit, jedu se domu převléknout.
