BIOMATKA
Simona Vlčková
Zde je můj ráj, zde nakupuji... Prosklený dveře se na mě usmívaj a už z dálky volaj: „Pojď k nám!“ Jejich tlama se rozevře a já vstupuju do džungle.
Už při prvních krocích mě doprovází ta známá vůně. Ještěže dm už znám. Jsem v klidu. Tady by si totiž netroufli používat nějaký chemický sajrajty. Očima přelítnu regály, který mě vítaj. No, výborně, už to zas překopali. Pane bože, proč to ty městský slečinky musí mít všechno tak nasvícený? Chudáci krávy se kvůli elektrice už ani nemají kde pást.
Ale co, když už jsem tady, aspoň omrknu novinky. Všude samej deodorant, voňavky a kosmetika. To tak. Ještě by mě holky ve vsi pomluvily. Přesto neodolám a aspoň rychle přičichnu k jednomu parfému. Díky zelený etiketě navíc vim, že je přírodní. A taky má certifikát, takže jakýpak copak. To by pochopila i Miluna.
Ježiši! Miluna! Nesmím jí zapomenout vzít ty plíny pro kluka. Doufám, že aspoň ty zůstaly až tam vzadu. Tady jich maj vždycky tolik! A navíc jsou fakt nezávadný, takže nehrozí, žádná vyrážka. Rychle běžím dál, co kdyby náhodou, že jo, a významně přehlídnu police s pánským zbožím. No jo, chlapi musí mít zas něco extra. Všechno černý a člověk to vidí, i když nechce. Aby se náhodou při nákupu nemuseli namáhat.
Prej pánové tvorstva. Pche. Ježiš ale ten parfém tak voněl.
Ale to už stojím před dlouhým zelenkavým rájem. Nad ním visí cedule s nápisem Biopotraviny. To by mě teda zajímalo, zda na focení toho jídla za nápisem použili fakt všechno bio. Ale jsem přece v dm. A ty na udržitelnost fakt dbaj. Takže určitě jo.
Pro co jsem to vlastně šla? Jo! Příkrmy. Aby Sandra zase neřvala celou cestu autobusem domů, protože má hlad. Minule kvůli nám řidič málem naboural. Blbec jeden. Vůbec nebere ohled na matky s malým dítětem a klidně si před jízdou zapálí.DÍTĚ
Až vyrostu, bude ze mě astronautka. Protože astronauti žijou vysoko, vysoko nad zemí a všechno dobře vidí. Moře, vysoké hory, žluté pouště… všechno jako na dlani. Oni i vědí, kde jsou zrovna všichni lidi, víte? A to mě by se teď hrozně hodilo. Já totiž nevidím svou maminku. Takže sedím tady na zemi. Hezky se blejská. Babička Jaruška by řekla, že by se z tý podlahy dalo i žrát. Haha, slovo žrát se nesmí říkat. Ale podlaha je opravdu krásně čisťounká a docela i voní. Ono to tady vždycky voní. Jenom kdyby to tu nebylo tak vysoký. Achjo, proč já nejsem astronaut.
Nezbývá mi nic jinýho než sedět s nohama před sebou a dál čekat, až si mě najdou. Koukám kolem sebe a vidím spoustu barevných lahviček. Jedna vedle druhé. B. A. L. E. A. Bau-a. Hm, to nevím, co je. A že tý Bau-i je tu fakt hodně. Ty lahvičky se mi líbí, na každé je nějaký jiný obrázek ovoce a zeleniny. Ovoce a zeleninu už znám. O tom nám povídala paní učitelka ve školce. Tady je jablko, tady meruňka a taky taková ta chlupatá velká brambora s ježatýma zelenýma vlasama. Zapomněla jsem, jak se tomu říká… něco jako Anna a nos. Ananos nebo tak ňák. Fakt to tu moc hezky voní, ale začíná mi být docela smutno.
Všimnu si plakátu na rohu uličky. Je na něm nějaká paní. Už je mi míň smutno. Hezky se na mě usmívá, ale má vrásky. Je hezká, ale moje maminka je hezčí. Mnohem hezčí! Proč ta paní na plakátu má přes oko kytku? Asi si taky vypíchla oko jako Honzík od sousedů… v déemku se dají koupit i náhradní oči? Maminka vždycky říká, že v déemku se dá sehnat úplně všechno, prej hlavně pro špunty jako jsem já.
„Tady jsi, ty špunte!“ slyším volat maminku. Běží ke mně. No hurá, dneska jí to teda trvalo, než si mě našla. Chytá mě pod pažemi a konečně mě zvedá nahoru, nad regály. Uuuuuu. Letí raketááá. Na chvíli jsem astronautka. Vidím celou prodejnu, moře nízkých regálů.
U vchodu do prodejny zdvořile pozdraví prodavačka „Dobrý den“. Zaskočen smrští regálů a produktů, oslněn zářivkami, zapomenu odpovědět. Vpravo vozíky, naproti cosi, nevím k čemu. Vpravo barevné lahvinky. Samý blbiny, člověk se tím může napatlat od hlavy až k patě. Následuje několik uliček plných produktů. „Na co to asi je?“ Jedna stěna samé světýlko, spousta serepetiček k ničemu. Takový ty blbosti, co si ženský malují na ksicht. Minule, když jsem tu byl, tak někde uprostřed ty zubní pasty měli. Ale dneska tady nejsou. To jsem tak starej, nebo tak hloupej? Že bych to popletl. Támhle paní vypadá na prodavačku. „Prosím Vás, mohu se zeptat? Kde máte pastu na zuby? Minule byla tady, proč to pořád přendáváte?“ Měli je hned o uličku dál. Kdo se v tom mumraji má vyznat. Tři metry dlouhý regál plný zubních past. Proboha, proč tolik? Co si mám jako vybrat? Přitom všechny splní účel stejný. To za mých mladých let nebylo, pro děcka perlička pro dospělý Odol a fertig. Deska hrají obaly všemi barvami, červená, zelená, modrá. Vezmu modrou, stejně na to nevidím. A na tu moji protézu je to stejně jedno. Večer zuby lupnu do skleničky. Otočím se, naproti visí kartáčky. Ten nepotřebuji. A teď kudy ven, popojdu. Otáčím se jako holub na váni a nevím. Regály narvané k prasknutí. Nevědomky vše míjím, ještě, že nic jiného nepotřebuji. Až támhle na konci dlouhé uličky, kde prosvítá denní světlo, je kasa. Taková štreka. Zaplatím. Uff a jsem venku z bludiště.
Nazdar mazlíku, tak co dneska podnikneme?
Sem zvědavej, kam mě vytáhneš dneska. Minule to bahno. To mi vůbec nesvědčilo. Gumy obalený až po ráfky, že se kola nevešly do vidlice. To je pravda, jsem si pěkně mákl. Vůbec to nejelo. S každým šlápnutím jsem cejtil lejtka. Jo šlo to ztuha. Můj karbonovej rám díky tomu obdržel i pár šrámů. Fňuk. Tohle se nedělá. No joo no, ty naděláš. Taky to bahno pak pěkně lítalo, když jsme vyjeli na silnici. Lochtalo mě to na zadku. Rychlej pruh to musí bejt. Si mi umazal zadní světlo a celej podvozek. Ještě, že to pak vylítalo aspoň z toho vzorku. Neboj. Dneska to vezmeme suchou nohou. Nehodlám tě zase leštit hodinu do posledního záhybu jako minule. Ale ta voňavá kosmetika byla fajn. Sice řetězu to bahno ani voda neprospěli, ale co s tebou mám dělat. Kam teda vyrazíme dneska? Vyšlápneme si na nějakou vyhlídku? Jo a pak sjezdík dolů. Alespoň mi doschnou mokrý ložiska ze včerjší očisty. Tak jedeem. Šup, hoď na sebe kraťasy, helmu. Nezapomeň na bidon s vodou.
ZLODĚJI
Aneta Beranová
Až vyrostu, bude ze mě astronautka. Protože astronauti žijou vysoko, vysoko nad zemí a všechno dobře vidí. Moře, vysoké hory, žluté pouště… všechno jako na dlani. Oni i vědí, kde jsou zrovna všichni lidi, víte? A to mě by se teď hrozně hodilo. Já totiž nevidím svou maminku. Takže sedím tady na zemi. Hezky se blejská. Babička Jaruška by řekla, že by se z tý podlahy dalo i žrát. Haha, slovo žrát se nesmí říkat. Ale podlaha je opravdu krásně čisťounká a docela i voní. Ono to tady vždycky voní. Jenom kdyby to tu nebylo tak vysoký. Achjo, proč já nejsem astronaut.
Nezbývá mi nic jinýho než sedět s nohama před sebou a dál čekat, až si mě najdou. Koukám kolem sebe a vidím spoustu barevných lahviček. Jedna vedle druhé. B. A. L. E. A. Bau-a. Hm, to nevím, co je. A že tý Bau-i je tu fakt hodně. Ty lahvičky se mi líbí, na každé je nějaký jiný obrázek ovoce a zeleniny. Ovoce a zeleninu už znám. O tom nám povídala paní učitelka ve školce. Tady je jablko, tady meruňka a taky taková ta chlupatá velká brambora s ježatýma zelenýma vlasama. Zapomněla jsem, jak se tomu říká… něco jako Anna a nos. Ananos nebo tak ňák. Fakt to tu moc hezky voní, ale začíná mi být docela smutno.
Všimnu si plakátu na rohu uličky. Je na něm nějaká paní. Už je mi míň smutno. Hezky se na mě usmívá, ale má vrásky. Je hezká, ale moje maminka je hezčí. Mnohem hezčí! Proč ta paní na plakátu má přes oko kytku? Asi si taky vypíchla oko jako Honzík od sousedů… v déemku se dají koupit i náhradní oči? Maminka vždycky říká, že v déemku se dá sehnat úplně všechno, prej hlavně pro špunty jako jsem já.
„Tady jsi, ty špunte!“ slyším volat maminku. Běží ke mně. No hurá, dneska jí to teda trvalo, než si mě našla. Chytá mě pod pažemi a konečně mě zvedá nahoru, nad regály. Uuuuuu. Letí raketááá. Na chvíli jsem astronautka. Vidím celou prodejnu, moře nízkých regálů.
STAŘÍK
Lucie Hofmanová
U vchodu do prodejny zdvořile pozdraví prodavačka „Dobrý den“. Zaskočen smrští regálů a produktů, oslněn zářivkami, zapomenu odpovědět. Vpravo vozíky, naproti cosi, nevím k čemu. Vpravo barevné lahvinky. Samý blbiny, člověk se tím může napatlat od hlavy až k patě. Následuje několik uliček plných produktů. „Na co to asi je?“ Jedna stěna samé světýlko, spousta serepetiček k ničemu. Takový ty blbosti, co si ženský malují na ksicht. Minule, když jsem tu byl, tak někde uprostřed ty zubní pasty měli. Ale dneska tady nejsou. To jsem tak starej, nebo tak hloupej? Že bych to popletl. Támhle paní vypadá na prodavačku. „Prosím Vás, mohu se zeptat? Kde máte pastu na zuby? Minule byla tady, proč to pořád přendáváte?“ Měli je hned o uličku dál. Kdo se v tom mumraji má vyznat. Tři metry dlouhý regál plný zubních past. Proboha, proč tolik? Co si mám jako vybrat? Přitom všechny splní účel stejný. To za mých mladých let nebylo, pro děcka perlička pro dospělý Odol a fertig. Deska hrají obaly všemi barvami, červená, zelená, modrá. Vezmu modrou, stejně na to nevidím. A na tu moji protézu je to stejně jedno. Večer zuby lupnu do skleničky. Otočím se, naproti visí kartáčky. Ten nepotřebuji. A teď kudy ven, popojdu. Otáčím se jako holub na váni a nevím. Regály narvané k prasknutí. Nevědomky vše míjím, ještě, že nic jiného nepotřebuji. Až támhle na konci dlouhé uličky, kde prosvítá denní světlo, je kasa. Taková štreka. Zaplatím. Uff a jsem venku z bludiště.
Nazdar mazlíku, tak co dneska podnikneme?
Sem zvědavej, kam mě vytáhneš dneska. Minule to bahno. To mi vůbec nesvědčilo. Gumy obalený až po ráfky, že se kola nevešly do vidlice. To je pravda, jsem si pěkně mákl. Vůbec to nejelo. S každým šlápnutím jsem cejtil lejtka. Jo šlo to ztuha. Můj karbonovej rám díky tomu obdržel i pár šrámů. Fňuk. Tohle se nedělá. No joo no, ty naděláš. Taky to bahno pak pěkně lítalo, když jsme vyjeli na silnici. Lochtalo mě to na zadku. Rychlej pruh to musí bejt. Si mi umazal zadní světlo a celej podvozek. Ještě, že to pak vylítalo aspoň z toho vzorku. Neboj. Dneska to vezmeme suchou nohou. Nehodlám tě zase leštit hodinu do posledního záhybu jako minule. Ale ta voňavá kosmetika byla fajn. Sice řetězu to bahno ani voda neprospěli, ale co s tebou mám dělat. Kam teda vyrazíme dneska? Vyšlápneme si na nějakou vyhlídku? Jo a pak sjezdík dolů. Alespoň mi doschnou mokrý ložiska ze včerjší očisty. Tak jedeem. Šup, hoď na sebe kraťasy, helmu. Nezapomeň na bidon s vodou.
UKLÍZEČKA
Monika Řezáčová
Prodejna očima uklízečky „Čau Máňo!“ zdraví mě Pavla od pokladny. Je přesně 20.00 a holky zavírají krám. „Tak co, kolik bylo dneska zákošů?“ ptám se. „Co myslíš? Neděle v obchoďáku, takže narváno,“ mává na mě Šárka už převlečená v civilu. „Prosím tě, měli jsme tu před chvílí incident s jedním chlapečkem. Vzadu u dekorativky se mu povedl vylejt na podlahu nějakej sladkej sajrajt a děsně to tam všude lepí. Tak tím prosim tě začni.“ Ok, pomyslím si a jdu si pro kýbl, hadr a koště. Než si napustím horkou vodu se saponátem, holky mezi tím zmizej. A je to tu jen moje. Tak nejdřív to sladké neštěstí. Vypadá to tam, jak kdyby se tu poblil jednorožec. Zatímco se na mě vesele usmívá paní s červenýma nehtama kdesi pod eiffelofkou, já drhnu podlahu. Pfff… Teď bude třeba přejít k panelu na tisk fotek hned vedle. Jo jo, tady si hlavně chlapi občas uslintnou nad snímky svých auťáků nebo polosvlečenejch milenek. Pomalu se přesouvám s koštětem mezi regály. Vločky na podlaze? Aha, bio vegan eko sekce. Smrad jak z nizozemskýho bordelu? Takže to už jsem u voňavek. Tak ještě oblast zubních past a šamponů, tam bývají taky poklady. A na závěr největší výzva. Cesta vedoucí ke zlatému grálu týhle cimry, kasa. Dostat ze země všechny ťápance je fakt někdy pro zlost. A teď v zimě obzvlášť. Aaaa hotovo. Tak jo, zítra si to zopakujem, brouku, mrknu laškovně do ztichlé prodejny a s pobrukováním odcházím domů.
ZLODĚJI
Isabela Šilhová
Ty vole, to si posral.
Hele, že by to byly ty dveře vedle? Jak jsem to měl asi poznat, v tý tmě?
To je nějaká drogérie. Tady najdem tak maxilmálně tlačítkovou Nokii pod pokladnou.
Nemel a hledej, něž to začne houkat. Něco tu určitě bude.
Fando, dobrý je tu ňákej chlast.
Nemenuj, debile, co když tu maj kamery.
Fuj, je to kyselý jak citrón, kurva, co to je? Citronová šťáva, dm Bio. Je toho tu plnej chlaďák. Tady vedle jse nějaký vobilí, nevíš, na co to je, Fando? Na to bysme potřebovali náklaďák! Pět polic, různý druhy, to je pecka, ne, Fando?
Říkal jsem Ti, nemenuj. Uka? Dm BIO HA-FER FLOC-KEN? To neber, kašli na to, to je jen za 54,90, to je hovno kšeft a těžký je to jako kráva. Hele, šminky, Fando! Různý značky. To je dobrý, to vypadá draze a je to z hubičku. TREND IT UP? Ty vole, to má v koupelně moje stará. Ukaž bágl, nahrnem to tam, to se šikne. Super, kam dáme zbytek, máme to plný.
Co ty jejich tašky? Vem ňáký u kasy.
Hele, Fando, ty jsou zelený, ty budou ekologický.
Nemenuj, ti říkám. Co tohle? To fakt dobře voní. Balea. Deodorant? Hmmm, fakt hustý. Ten regál vedle je toho plnej a naproti mají sprcháče a krémy, stejná značka. Je na tom všechno nějakou cizí řečí. To bude kvalitka, je to dovoz. To tu taky nenecháme.
Ty jo, Fando, tady mají i ty krémy pro starý ženský, na vrásky. Po tom bude poptávka. Se o to porvou. Máš ještě místo?
Víc toho neurveme, tak to ještě rychle zkouknem a padáme. Vrátíme se příště.
Viděls ty plíny? Ty jsou teď taky drahý. A ty hadry a věci na úklid? Tady mají snad všechno! A možná to půjde líp, než ty iPhony. Stejně maj nějaký zasraný čísla, ještě by nás s nima chytli.
Čum vole, tady maj i rukavice. Ty si beru hned!
Ty debile, ty sis je nevzal z auta? Tak padáme.
Hele, že by to byly ty dveře vedle? Jak jsem to měl asi poznat, v tý tmě?
To je nějaká drogérie. Tady najdem tak maxilmálně tlačítkovou Nokii pod pokladnou.
Nemel a hledej, něž to začne houkat. Něco tu určitě bude.
Fando, dobrý je tu ňákej chlast.
Nemenuj, debile, co když tu maj kamery.
Fuj, je to kyselý jak citrón, kurva, co to je? Citronová šťáva, dm Bio. Je toho tu plnej chlaďák. Tady vedle jse nějaký vobilí, nevíš, na co to je, Fando? Na to bysme potřebovali náklaďák! Pět polic, různý druhy, to je pecka, ne, Fando?
Říkal jsem Ti, nemenuj. Uka? Dm BIO HA-FER FLOC-KEN? To neber, kašli na to, to je jen za 54,90, to je hovno kšeft a těžký je to jako kráva. Hele, šminky, Fando! Různý značky. To je dobrý, to vypadá draze a je to z hubičku. TREND IT UP? Ty vole, to má v koupelně moje stará. Ukaž bágl, nahrnem to tam, to se šikne. Super, kam dáme zbytek, máme to plný.
Co ty jejich tašky? Vem ňáký u kasy.
Hele, Fando, ty jsou zelený, ty budou ekologický.
Nemenuj, ti říkám. Co tohle? To fakt dobře voní. Balea. Deodorant? Hmmm, fakt hustý. Ten regál vedle je toho plnej a naproti mají sprcháče a krémy, stejná značka. Je na tom všechno nějakou cizí řečí. To bude kvalitka, je to dovoz. To tu taky nenecháme.
Ty jo, Fando, tady mají i ty krémy pro starý ženský, na vrásky. Po tom bude poptávka. Se o to porvou. Máš ještě místo?
Víc toho neurveme, tak to ještě rychle zkouknem a padáme. Vrátíme se příště.
Viděls ty plíny? Ty jsou teď taky drahý. A ty hadry a věci na úklid? Tady mají snad všechno! A možná to půjde líp, než ty iPhony. Stejně maj nějaký zasraný čísla, ještě by nás s nima chytli.
Čum vole, tady maj i rukavice. Ty si beru hned!
Ty debile, ty sis je nevzal z auta? Tak padáme.
