 |
| Ilustrace: Kateřina Krupičková |
Opilecký ryk z ulice ti otevírá oči. Ráno začíná barvit noční čerň na olovo. Měli by hulákání nad ránem zakázat, bláhovíš. Rozmrzele se na lůžku otáčíš na levý bok, pravé ucho překrýváš malým polštářkem. Nechce se ti vstávat a zavírat okno, kterým sem hluk vplouvá, protože k lůžku ti proudí příjemný chlad, a ten miluješ. Až se za pár hodin vzduch rozpálí, bude nesnesitelné vedro. Chceš si chladivý ranní vánek užít. Víš, že můžeš spát klidně do osmé ráno, tedy ještě celé půl doporučované dávky snů. Za východními kopci pomalu vstává neděle.
Ondra. Včera jsi mu zapálila svíčku, nalila sis červeného a nostalgicky vzpomínala. Chybí ti jeho náruč, jeho jemný barytonově bublavý hlas, jeho návraty z cest. Chybí ti jeho nadšené vyprávění, zážitky které uměl vždycky tak barvitě podat, že se posluchači úplně odvíjel film před očima. Jižní Amerika, Andy a hlavně jeho opeření miláčci a jejich vznešenost v oblacích. Jen z poslední cesty, kdy kvůli omezenému financování z grantů, byl na cestách sám, se vrátil jiný. Úsměv ta tam, spíše zasmušilost, než jiskra v oku a skoupost na slovo. Jakoby jej tam v té daleké zemi cosi uhranulo. Ustavičně ležel v odborných knížkách, potom dokonce studoval přivezené fragmentové zápisky indiánských šamanů. V takovém malém dřevěném toulci ukrýval tajemné bylinky darované mu indiánskými „odborníky.“ Často, za pomoci malých nádobek, s nimi cosi kutil na svém stolku, nad kterým trůnila fotka kondora, na níž dlouhé minuty fascinovaně hleděl. V ty chvíle nereagoval ani na slovo, na mobil, na nic. Ještě, že dostal práci na dalším výzkumu, tentokrát v nedaleké zoologické zahradě u mrchožravých ptáků.
„Crrrrr, crrrrr, crrrrnk.“ Ne, prosím, teď ještě ne. Domovní zvonek tě posadil. V tyto horké dny spáváš nahá. „No jo, dyť už jdu,“ odbýváš další dávku protivného zvuku. Kdo to tak brzo otravuje, v neděli ráno? Při těchto myšlenkách si v rychlosti oblékáš kalhotky a navrch lehký župan. Pantofle necháváš u postele, třetí dávka zvonění tě zrychluje. Kdo a co může chtít? Letmo mrkáš na kukačky v kuchyni, které máš po babičce. Pět třicet tři. Přes svou letitost jdou přesně, jen se nesmí zapomenout vytáhnout těžké šišky závaží pravidelně nahoru. Odemykáš a nedůvěřivě vykukuješ pootevřenými dveřmi ven k brance na ulici u zahrádky před domem. Policajti!! Teď? Uvědomuješ si, že jsi lehce rozhozená.
„Dobré ráno. Co si přejete? Stalo se něco?“ ptáš se a župan si přidržuješ křížem přes pas, protože pásek zůstal ležet někde v ložnici. I tak je ti nepříjemné, že oba muži, jako jeden muž, mají oči zapíchnuté na tvá ňadra. Chvatně přesouváš pravačku blíže krku a uzavíráš příslušníkům neřestné pohledy na své hájemství.
„Dobrý den. Paní Vitásková?“ ptá se ten menší.
„Ano. Lucie Vitásková. Tak, co se děje?“
„Paní Vitásková,“ mluví ten větší a dělá dramatickou pauzu. „Můžeme dál?“ Uvědomuješ si, že tě doslova vytáhli z postele, že nejsi umytá, učesaná, že se ti chce na záchod a zuby si vyčistit a v obýváku na stole zůstal kalíšek se zbytkem svíčky, sklenička, prázdná láhev od vína a hrníček od kafe a taky notebook.
„Tak dobře. Pojďte dál. Mám tu trošku nepořádek, nikoho jsem nečekala. Omluvíte mě na chvilku?“ říkáš a je ti trapně. Hlavně tušíš jobovku. Kdyby šlo o nějakou banalitu, tak už je to vyřízené u branky před domem. Zanecháváš policisty v pokoji a spěcháš se zcivilizovat. I tak se velká ručička na kukačkách viditelně posunula. Už oblečená do slušivé halenky a přiléhavých džínsů vcházíš do místnosti. Uniformovaní pánové si nesedli. Stále postávají a prohlížejí si obrazy na zdech a tituly knihovničky. Polovinu titulů zabírají ptačí publikace.
„Tak se posaďte, přece,“ vybízíš nečekanou návštěvu a sama usedáš do ušáku naproti pohovce.
„Paní Vitásková, váš manžel…?“
„Není doma. To přece musíte vědět, že je už rok nezvěstný. Zrovna včera to byl právě rok, co zmizel.“ slyšíš se říkat.
„Samozřejmě, že tohle víme, paní Vitásková, ale stalo se něco a možná je to posun. Před rokem byl naposledy spatřen v ZOO. Ve voliéře. Zrovna studoval orlosupy nebo snad kormorány královské, to je jedno, ale voliéru neopustil. Přesto v ní po něm zbyly jen ten blok, taška se svačinou, mobil, peněženka, doklady a nějaké drobnosti.“
„Jo, klíček od auta taky,“ doplňuje kolegu ten druhý policajt.
„Tohle všechno já přece vím,“ říkáš uniformám. „Umíte si vůbec představit mou nejistotu, strach co se vlastně stalo. Žije, nežije? Jestli žije, tak kde a jak? Co se vůbec v té veliké ptačí kleci tenkrát stalo? S tím já, pánové, žiju dnes a každý den. A tak, co je nového? Jaký posun v pátrání?“ Bráníš se slzám a někde uvnitř se ti z přikrčení chystá k výskoku již takřka umlčená naděje.
„Paní Vitásková, máte snubní prsten? Ten, který jste měla s manželem? Prý je docela neobvyklý…,“ říká ten vyšší policista a říká to tak, že je jasné, že prstýnek chce vidět. Nevidíš důvod, proč jim jej neukázat. Zároveň si uvědomuješ, že jak tě ráno vyhnali z postele, zůstal prstýnek ležet na nočním stolku. Nerada s ním leháváš.
„Tady je,“ vracíš se z ložnice, prstýnek v dlani a pokládáš jej na stolek před oči policajtů.
„Hm…Takový jsem ještě neviděl,“ pokyvuje hlavou menší z návštěvníků. „Ten ozdobný ornament, to je Čína, že?“ chce se blýsknout znalostí.
„Kdepak. Těsně vedle. Máyové, Střední Amerika,“ uzemňuješ ho.
„Aha. A ten pás čárek a teček, který se táhne středem?“ Ptá se a pomalu krouží prstýnkem v ruce. //-./.-/…-/--../-../-.--//…/.--./---/.-../..-//.-../…-//.-//---/…-//
„Morseovka. To nás napadlo s Ondrou před svatbou. Tenkrát jsme chtěli mít prstýnky naprosto odlišné od všech našich kamarádů a přátel. Taky se s tím zlatník piplal skoro dva měsíce.“
„A co se tam píše?“ zvídá pro změnu ten vyšší.
„Já myslela, že morseovku má policie v malíčku,“ mírně pobaveně si oba prohlížíš, ale vypadají, že tyhle znaky vidí snad poprvé v životě.
„Na obou prstenech, které jsou jinak identické, až na rozměr, což je jasné, že, je mimo ty mayské ornamenty nápis: NAVŽDY SPOLU LV A OV. To jsou iniciály Lucie a Ondřej Vitáskovi.“
„Manžel jej nosil?“
„To víte, že nosil. Možná víc kvůli těm mayským ornamentům, než kvůli mně. On, jak byl posedlý těmi supy a kondory, tak to jakous takous souvislost má, víte? Ti indiáni a ti obrovští ptáci. Taky to byl on, kdo podobu prstýnků prosadil. Mě se ale líbily, tak proč ne, že?“
„A tenkrát, před rokem, když manžel zmizel, měl ho?“
„No já tam v ten moment, kdy se ztratil, nebyla, ale předpokládám, že jej na prstě měl. Ten jej nesundával, na rozdíl ode mě, nikdy. A poslyšte, proč je to tak důležité?“ Ptáš se ostražitě.
„Protože se ten manželův prstýnek objevil, proto,“ jakoby nic oznámil menší z nich.
Uvědomuješ si, že skoro lapáš po dechu a jako na povel se ti rozbušilo srdce. Úplně tě mlátí do hrudi.
„Kde?! Kde se objevil?“
„To je právě to divné,“ říká pro změnu zase ten větší a mlčí.
„Tak v čem je problém? Řeknete mi to, nebo…?“
„Víte, co, paní Vitásková, bude lepší, když pojedete s námi. Ono bude lepší vidět vše na vlastní oči,“ vysoký policajt to říká jako nabídku, ale fakticky je zřejmé, že se jedná o příkaz. Je dílem okamžiku, kdy zavíráš otevřená okna, fofrem bereš kabelku, boty, lehké letní sáčko s nervózním očekáváním zamykáš dům a sedáš do Oktávie CHRÁNIT A POMÁHAT. Policejní auto ještě stále ztichlou ulicí vyráží do ZOO.
U voliéry čekají kolegové policistů v civilu, také ošetřovatelka velkých ptáků, někdejší Ondrův kolega z přírodovědecké fakulty a jakýsi novinář. Pozornost všech je zaměřena na jednoho z kondorů královských. Obrovský pták s rozpětím křídel přes tři metry, krásně barevný. Černá, bílá, žlutá, oranžová, modrá. Skoro jako nějaký papoušek.
„Paní Vitásková, dobré ráno,“ vítá tě kriminalista v civilu. „Jsem kapitán Hudeček. Vyšetřoval jsem zmizení vašeho manžela. Snad si na mě vzpomenete…“
Jasně, že si ho pamatuješ. Chlapák, metr devadesát, veselé oči, věk plus mínus pětačtyřicet.
„Dobrý den. Ano, vím, kdo jste,“ odpovídáš a pokračuješ. „Tak proč jste mě vytáhli z postele? Našli jste náš, tedy manželův snubní prstýnek někde ve voliéře? To by přece nic neznamenalo. Nebo ano?“ zvedáš obočí k Eifelovce.
„Tak máte samozřejmě pravdu. Pokud bychom jej objevili někde zašlapaný, zarostlý v terénu. Ale on se zde objevil kondor, samec, který zde ještě včera nebyl, nikdo jej odnikud nepřivezl. Prostě nečekaný přírůstek. Největší z těch, co žijí ve voliéře.“
„No dobře, ale jakou souvislost to má s mým manželem a jeho snubním prstenem?“ Dožaduješ se konečně vysvětlení.
„Tuhle,“ řekl Hudeček a ukázal na nového kondora. „Koukněte mu na nohy,“ dodává.
Mohutný samec kondora královského s tím svým podivně pokrouceným patvarem mezi očima se na Lucii zvědavě dívá a zdá se, že ožil a že má radost. Bodejť by ne. Na levé noze, nad pařátem je kroužek. Není to běžný kroužek, jakým se ptáci značí. Je to žlutý kov, je to prsten. Nerozřezaný, nedotčený, přesto nasazený tak, že je vyloučeno, aby…
„Jak, jak se tam dostal?“ ptáš se a zíráš na Ondrův snubní prsten usazený na ptačí noze.
„No právě,“ praví vyšetřovatel, „to nikdo neví a hlavně nechápe. Ten prsten není poškozený, už jej prozkoumali, nejde sundat a rozhodně jej nikdo nemohl na tu nohu nasadit. Na to, vidíte?“ ukazuje ti rozměry kondořích prstů, na to prostě není odpověď. Nebo ano?“
Neodpovídáš. Hledíš do těch kondořích očí a prostupuje tě poznání, které nehodláš vyslovit nahlas. Máš pocit, že i ten policajt si ten nesmysl vnitřně připouští, ale svou práci má natolik rád, že tohle nahlas nikdy nevysloví.
„Budete jej chtít?“
„Koho? Toho kondora?“
„Ne, pochopitelně. Ten prsten!“
„Tak to by musel nejdřív kondor přijít o nohu, nebo by se musel prstýnek rozříznout a dojde k jeho znehodnocení.“
„Máte pravdu.“
„Co kdybych si vzala toho ptáka i s tím prstenem? Stejně se zde objevil jaksi navíc, že jo? ZOO chybět nebude a já se o něj nějak postarám.“
Ani nečekáš, že by s takovým řešením někdo souhlasil, a tak jsi překvapená, když všichni zainteresovaní kývou, že ano. Víš, že tě čeká spousta práce se zabezpečením bydlení pro toho obrovského ptáka. Když jej po pár dnech přivezli, hned u branky před domem si kondor zaťukal zobákem na prsten.
Úplně samozřejmě jej vítáš: „Já vím. Navždy spolu. Ahoj, Ondro!“
