Do Base Campu jsme přišli spořádaně. Já, můj guide Tenzin a Jehuda, který se k nám přidal v Léhu, hlavním městě Ladakhu.
Tenzin pospíchal, aby to měl co nejdřív za sebou. Jehuda vyrazil hodně na lehko a spoléhal na to, že potřebné vybavení doplní někde po cestě. A já se zatvrzele vláčel s velkým báglem plným “nezbytných” věcí. Base Camp leží ve výšce asi 5000m a na vrcholek Stok Kangri je to ještě docela daleko a vysoko. Bývá zvykem vyrazit odtud kolem půlnoci a zdolat těch zbývajících 1100 výškových metrů na sněhovém podkladu, který je ztvrdlý nočním mrazem.
V táboře jsem se seznámil se Singhem, chlapíkem ze Singapuru, který tu měl pro sebe celý “realizační tým”: guida i nosiče. Singh byl fajn a jeho vůdce byl taky prima chlapík, takže když mi nabídli, abych na vrcholek šel s předstihem s nimi, bez váhání jsem přijal.
Vyrazili jsme o půl jedenácté večer. Konečně!! Snídaně se ve mě sice ještě hádala s večeří, ale to čekání bylo k nevydržení. Začátek výstupu byl pro mě ale docela nešťastný. Po pár desítkách minut se mi začaly rozepínat sněhové návleky a při snaze to napravit mi z batohu vypadla láhev s vodou. Dopadla na kámen, praskla a začala z ní téct voda. Musel jsem oželet pár desítek pracně nastoupaných metrů a vrátit se do tábora pro náhradní láhev. Tak tedy start číslo dvě. Cesta vedla svahem prudce nahoru, ale teď ve tmě to nebylo tolik vidět. O to se šlo lépe. Hvězdy a mraky se nad hlavou rychle střídaly a s pomocí čelovky nebyl problém sledovat cestu. O kus výš svítila světla Singha a jeho doprovodu a vzdálenost mezi námi se rychle zkracovala.
Když jsem udýchaný skupinku dohnal, myslel jsem, že je smůla za mnou. Mýlil jsem se. Po pár dalších minutách se mi na levém oku shrnula čočka, která tam trpělivě držela už asi 30 hodin. Chvíli jsem mrkal, mnul si oko a pak čočka vypadla na zem. No super! Naštěstí mám v batohu jednu náhradní. V životě jsem si ale nenasazoval čočku v tak pitomých podmínkách. Kolem tma, pár dní nemyté ruce a pochopitelně žádné zrcadlo. I tak se mi ji kupodivu podařilo během minuty nasadit, uf, uf…
Byli jsme v prvním malém sedle, cesta se stočila víc doleva a stoupala už mírněji vzhůru úbočím. Singh šel hodně pomalu, ale musím říct, že mi to v tu chvíli vyhovovalo. Věděl jsem, že i když se zadýchám nebo budu unavený a zralý na přestávku, Singh jí bude potřebovat dřív. Zní to asi blbě a nekolegiálně, ale psychika je při tomhle důležitá a každá pomůcka, jak se držet mentálně v pohodě, je dobrá. Pomáhá to zaplašit otázky, jak dlouho asi vydržím tepovou frekvenci, kterou v sobě cítím. Připadá mi to jako při maratonu, ale ten trvá podstatně kratší dobu. Jak dlouho asi bude ještě ten výstup trvat?
Chvílemi mi bylo Singha líto. Když jsme stoupali přes sněhová pole, hodně mu to klouzalo. Částečně kvůli botám, částečně protože se k tomu neuměl úplně správně postavit. V každém případě ho to stálo hodně energie. Občas jsme na chvilku zastavili. Singh beze slov ukázal na své rukavici několik prstů a to znamenalo: potřebuju tolik minut pauzu. Byl jsem za ni vždycky rád. Mohl jsem se pořádně vydýchat a protáhnout. Oproti Singhovi jsem neměl nosiče a ten batoh s pár kily navíc jsem zatraceně cítil.
Postupně jsme se dostali k ledovci. Šli jsme chvíli po rovině, pak do prudšího kopce, ale pořád bez maček. Střídal se led a kamenná pole. Singh vypadal vyčerpaně, ale statečně pokračoval dál. Mě se šlo pořád docela dobře, hodně díky tomu, že tempo bylo pomalé.
Dostali jsme se do místa, kde bylo třeba nasadit mačky. Konečně. Bylo zřejmé, že tím začíná výstup po ledovci směrem k hřebenu, odkud vede poslední etapa, po hřebenu vzhůru až na vrchol.
Zatím byl ale před námi led, strmé stoupání a ještě dlouhá cesta. Pustili jsme se do toho. Singhovi výstup v mačkách přidělal další problémy. Už předtím bylo vidět že jde na hraně svých možností. Vystoupal ještě asi 100 nebo 150 m a byl konec. Nemohl ani moc mluvit, bylo jasné, že musí dolů. Problém byl, že nosič i guide byli jeho. A i když se mi všichni hrozně omlouvali, skončilo to tak, že oni začali sestupovat a já zůstal ve 2 hodiny ráno ve výšce asi 5600m sám.
Byl to opravdu zvláštní pocit. Něco jako když jste na prahu snu a probuzení, kdy se vám zdá o nějaké absurdní nebo fatální situaci a vy začínáte tušit, že se byste se z toho mohli probudit. Chvíli jsem tam nad tím přemýšlel a pak jsem usoudil, že se mi to tentokrát nezdá. Spolu s tím se dostavilo lehounké pobavení v tom smyslu, že mě se přece tyhle věci stávají. Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem tam tak stál. Pozoroval jsem ostré obrysy hřebene, který přecházel do temně modré barvy oblohy se spoustou hvězd. Koukal na vzdálenější bílé plochy himálajského pásma hor, které se táhlo až k obzoru. Dole pode mnou pluly mraky a pod nimi, o dva a půl kilometru níže, tekl Indus. Probral mě až pocit chladu.
To, že jsme vyrazili s časovým předstihem znamenalo, že všichni ostatní jsou daleko a hluboko pod námi. Vlastně teď už pode mnou. Samozřejmě mě napadlo, že bych možná měl taky sestoupit. Lákadlo snadného a důstojného ústupu. Ale nechtělo se mi to vzdát. Problémem byla tma, to že jsem sám a že neznám cestu po hřebeni. Ale věděl jsem, že tady nemůžu jen tak stát a čekat, až bude světlo nebo až mě někdo dojde. Začínala mi být zima.
Stoupal jsem vzhůru ledovcem. Tak rychle, abych se zahřál, ale zároveň dost pomalu na to, aby mě dohnala nějaká jiná skupinka, která bude znát cestu. Srdce se po deseti až dvaceti krocích stoupání spolehlivě rozbušilo a rozvádělo příjemné teplo po těle. Vždycky jsem na chvíli zastavil, užíval si tu nádheru okolo a pohnul se, až když mi začala být znovu zima. Trvalo to dlouho, jak jsem tak šněroval ledovcem zleva doprava a jen pomalu stoupal výš. Pak začala obloha blednout a hvězdy se postupně ztrácely. V tu chvíli mi došlo, že kouzlo končí a přišlo mi to líto. Dole pode mnou se objevily první čelovky lezců.
Světla rychle přibývalo. Najednou, kousek nalevo, jen o pár desítek metrů níž, jsem uviděl dvě postavy. Byli to Tenzin a Jehuda. O dvacet minut později jsme se potkali.
Společně lezeme na hřeben a pak po něm směrem k vrcholu. Radost ze setkání, pokud byla nějaká, je rychle smazaná narůstající obtížností výstupu. Svoje sehrává výška kolem 6000m, ale taky terén. Kombinuje se sníh se skálou, na které se s mačkami stoupá hodně špatně. Potácíme se po hřebenu, jde to pomalu.
V táboře jsem se seznámil se Singhem, chlapíkem ze Singapuru, který tu měl pro sebe celý “realizační tým”: guida i nosiče. Singh byl fajn a jeho vůdce byl taky prima chlapík, takže když mi nabídli, abych na vrcholek šel s předstihem s nimi, bez váhání jsem přijal.
Vyrazili jsme o půl jedenácté večer. Konečně!! Snídaně se ve mě sice ještě hádala s večeří, ale to čekání bylo k nevydržení. Začátek výstupu byl pro mě ale docela nešťastný. Po pár desítkách minut se mi začaly rozepínat sněhové návleky a při snaze to napravit mi z batohu vypadla láhev s vodou. Dopadla na kámen, praskla a začala z ní téct voda. Musel jsem oželet pár desítek pracně nastoupaných metrů a vrátit se do tábora pro náhradní láhev. Tak tedy start číslo dvě. Cesta vedla svahem prudce nahoru, ale teď ve tmě to nebylo tolik vidět. O to se šlo lépe. Hvězdy a mraky se nad hlavou rychle střídaly a s pomocí čelovky nebyl problém sledovat cestu. O kus výš svítila světla Singha a jeho doprovodu a vzdálenost mezi námi se rychle zkracovala.
Když jsem udýchaný skupinku dohnal, myslel jsem, že je smůla za mnou. Mýlil jsem se. Po pár dalších minutách se mi na levém oku shrnula čočka, která tam trpělivě držela už asi 30 hodin. Chvíli jsem mrkal, mnul si oko a pak čočka vypadla na zem. No super! Naštěstí mám v batohu jednu náhradní. V životě jsem si ale nenasazoval čočku v tak pitomých podmínkách. Kolem tma, pár dní nemyté ruce a pochopitelně žádné zrcadlo. I tak se mi ji kupodivu podařilo během minuty nasadit, uf, uf…
Byli jsme v prvním malém sedle, cesta se stočila víc doleva a stoupala už mírněji vzhůru úbočím. Singh šel hodně pomalu, ale musím říct, že mi to v tu chvíli vyhovovalo. Věděl jsem, že i když se zadýchám nebo budu unavený a zralý na přestávku, Singh jí bude potřebovat dřív. Zní to asi blbě a nekolegiálně, ale psychika je při tomhle důležitá a každá pomůcka, jak se držet mentálně v pohodě, je dobrá. Pomáhá to zaplašit otázky, jak dlouho asi vydržím tepovou frekvenci, kterou v sobě cítím. Připadá mi to jako při maratonu, ale ten trvá podstatně kratší dobu. Jak dlouho asi bude ještě ten výstup trvat?
Chvílemi mi bylo Singha líto. Když jsme stoupali přes sněhová pole, hodně mu to klouzalo. Částečně kvůli botám, částečně protože se k tomu neuměl úplně správně postavit. V každém případě ho to stálo hodně energie. Občas jsme na chvilku zastavili. Singh beze slov ukázal na své rukavici několik prstů a to znamenalo: potřebuju tolik minut pauzu. Byl jsem za ni vždycky rád. Mohl jsem se pořádně vydýchat a protáhnout. Oproti Singhovi jsem neměl nosiče a ten batoh s pár kily navíc jsem zatraceně cítil.
Postupně jsme se dostali k ledovci. Šli jsme chvíli po rovině, pak do prudšího kopce, ale pořád bez maček. Střídal se led a kamenná pole. Singh vypadal vyčerpaně, ale statečně pokračoval dál. Mě se šlo pořád docela dobře, hodně díky tomu, že tempo bylo pomalé.
Dostali jsme se do místa, kde bylo třeba nasadit mačky. Konečně. Bylo zřejmé, že tím začíná výstup po ledovci směrem k hřebenu, odkud vede poslední etapa, po hřebenu vzhůru až na vrchol.
Zatím byl ale před námi led, strmé stoupání a ještě dlouhá cesta. Pustili jsme se do toho. Singhovi výstup v mačkách přidělal další problémy. Už předtím bylo vidět že jde na hraně svých možností. Vystoupal ještě asi 100 nebo 150 m a byl konec. Nemohl ani moc mluvit, bylo jasné, že musí dolů. Problém byl, že nosič i guide byli jeho. A i když se mi všichni hrozně omlouvali, skončilo to tak, že oni začali sestupovat a já zůstal ve 2 hodiny ráno ve výšce asi 5600m sám.
Byl to opravdu zvláštní pocit. Něco jako když jste na prahu snu a probuzení, kdy se vám zdá o nějaké absurdní nebo fatální situaci a vy začínáte tušit, že se byste se z toho mohli probudit. Chvíli jsem tam nad tím přemýšlel a pak jsem usoudil, že se mi to tentokrát nezdá. Spolu s tím se dostavilo lehounké pobavení v tom smyslu, že mě se přece tyhle věci stávají. Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem tam tak stál. Pozoroval jsem ostré obrysy hřebene, který přecházel do temně modré barvy oblohy se spoustou hvězd. Koukal na vzdálenější bílé plochy himálajského pásma hor, které se táhlo až k obzoru. Dole pode mnou pluly mraky a pod nimi, o dva a půl kilometru níže, tekl Indus. Probral mě až pocit chladu.
To, že jsme vyrazili s časovým předstihem znamenalo, že všichni ostatní jsou daleko a hluboko pod námi. Vlastně teď už pode mnou. Samozřejmě mě napadlo, že bych možná měl taky sestoupit. Lákadlo snadného a důstojného ústupu. Ale nechtělo se mi to vzdát. Problémem byla tma, to že jsem sám a že neznám cestu po hřebeni. Ale věděl jsem, že tady nemůžu jen tak stát a čekat, až bude světlo nebo až mě někdo dojde. Začínala mi být zima.
Stoupal jsem vzhůru ledovcem. Tak rychle, abych se zahřál, ale zároveň dost pomalu na to, aby mě dohnala nějaká jiná skupinka, která bude znát cestu. Srdce se po deseti až dvaceti krocích stoupání spolehlivě rozbušilo a rozvádělo příjemné teplo po těle. Vždycky jsem na chvíli zastavil, užíval si tu nádheru okolo a pohnul se, až když mi začala být znovu zima. Trvalo to dlouho, jak jsem tak šněroval ledovcem zleva doprava a jen pomalu stoupal výš. Pak začala obloha blednout a hvězdy se postupně ztrácely. V tu chvíli mi došlo, že kouzlo končí a přišlo mi to líto. Dole pode mnou se objevily první čelovky lezců.
Světla rychle přibývalo. Najednou, kousek nalevo, jen o pár desítek metrů níž, jsem uviděl dvě postavy. Byli to Tenzin a Jehuda. O dvacet minut později jsme se potkali.
Společně lezeme na hřeben a pak po něm směrem k vrcholu. Radost ze setkání, pokud byla nějaká, je rychle smazaná narůstající obtížností výstupu. Svoje sehrává výška kolem 6000m, ale taky terén. Kombinuje se sníh se skálou, na které se s mačkami stoupá hodně špatně. Potácíme se po hřebenu, jde to pomalu.
Pak konečně místo, od kterého je jasné, že stoupáme na vrcholovou pyramidu vystupující nad hřeben. Není to daleko, ale zase pekelně do kopce a pořád po mixovaném terénu. Každých pět až deset kroků vyžaduje spoustu úsilí a hlavně nádechů. Vzduch je řídký a nezbývá než dýchat, dýchat, dýchat! Slunce stoupá nad obzor. Suneme se pomalu vzhůru, ale jako by to nemělo konec. Chvíli skála, chvíli sníh. Děsně únavný. Až konečně poslední výšvih. Po sněhu, jako když lezete někomu na střechu. Tenzin už je nahoře, my s Jehudou jdeme posledních 20 kroků společně.
Vrchol!!! Jsme tady, 6140m vysoko. Je asi půl osmé ráno a vrcholek máme jen pro sebe. Vytahuju z báglu modlitební vlaječky, k nemalému Tenzinově úžasu a radosti. Jsme šťastní a objímáme se. Na obzoru je vidět Kailás a na západě masiv K2.
Zadání:
Popište okamžiku nečekaného osamění uprostřed nočních velehor.
Čekání
„Nečekal jsem, že opravdu půjdou. Sakra! Zůstal jsem tu sám. Je mi zima. Navíc jsem hladový a nemám jistotu, jestli se kamarádi vrátí. Možná se jim tu štreku zpátky už chtít nebude a obejmou svoje holky, dají si něco dobrýho. A co já tady?“ Dal bych si cigáro, což mě znervózňuje ještě víc. Začínám usínat i ve stoje. Probírají mě blížící se hlasy a vhání do mě naději. Jsou to oni, pokračujeme vzhůru.
(Petra Zelenková)
(Petra Zelenková)
