Pracovala jako datová analytička. Každé ráno ji vyzvedl speciální autobus a odvezl do hlídaného areálu, jednoho z mnoha po celé zemi, kde monitorované zaměstnávaly firmy se zvláštní státní licencí.
Získaly tak nespornou konkurenční výhodu, přístup ke kvalifikované pracovní síle za výrazně nižší mzdu než bylo obvyklé. Na monitorované se totiž vztahovala pracovní povinnost v rozsahu šesti dní v týdnu bez nároku na dovolenou a svátky. Ze zákona měli vyšší daně, nižší garantovanou mzdu a omezená práva ve vztahu k zaměstnavateli. Tímto způsobem kompenzovali společnosti náklady spojené s jejich ochranou, jak to bylo nazýváno.
Areál byl jediné místo, kde se mohla volně pohybovat, protože byl prošpikovaný bezpečnostními kamerami, čidly a soustavně monitorovaný armádou dronů. Jedině tady si mohla nakoupit potraviny a zboží z omezené nabídky, byť za dvojnásobné ceny než venku.
Po skončení pracovní doby ji odvezli znovu domů, pokud se to místo mohlo vůbec nazývat domovem. Společně s ostatními monitorovanými bydlela v domech postavených pro tyto účely za městem. Dveře do domu a bytu ovládala elektronická čidla a mohla je otevřít jen dvakrát denně. Ráno, když odcházela do práce, a večer, když se z ní vracela. Po zbytek dne byly zablokované. Byty byly malé a uvnitř nebyly žádné další dveře. Okna v domech nebylo možné otevřít a po setmění je automaticky zastínily elektronické žaluzie. Elektřina i voda byly na příděl po dobu jedné hodiny před odchodem do práce a dvou hodin po návratu. Internet měla k dispozici půl hodiny denně a veškerou její činnost na něm sledovali. Telefon, ani jiné komunikační zařízení vlastnit nesměla.
Jediný den v týdnu, kdy měla občas možnost jít ven, byla neděle. Pokud nasbírala dostatek sociálních kreditů, mohla se zapojit do programu, který za určitých podmínek umožňoval monitorovaným pohyb v hlídaném sportovním středisku. I tam je svážel autobus.
Zpočátku si myslela, že takový režim nevydrží, že podlehne zdravotnímu nátlaku jako spousta jiných. Nesoudila je. Nebylo snadné vzdorovat v situaci, která se tvářila, že je tu na věčné časy. I ona občas propadala malomyslnosti a přemýšlela, zda její odpor má vůbec nějaký smysl. Těžili z něj jiní a ona, stejně jako ostatní monitorovaní, zatím prohrávala. Nakonec ale vždy vytrvala. Možná to byly vzpomínky na její předky, kteří prošli spoustou útrap a restrikcí, uložené v její DNA. Možná to byly vzpomínky její duše, která už toho zažila spoustu. Možná to byla síla její vůle, která ji vedla dál.
Byla přesvědčená, že ať situace vypadá jakkoliv marně a beznadějně, svoboda si nakonec cestu najde. Je totiž jako voda. Ten, kdo zná jen led a mráz, netuší, že to není jediná životní forma, ve které voda existuje. Myslí si, že tak je to odněkud dáno a není možné to změnit. Přitom stačí jen trochu tepla, aby voda roztála, a vznikne řeka, která si už najde svoji cestu.
Věděla, že s lidmi je to stejné. Když jsou zamrzlí ve strachu a obavách, stačí někdy jen hřejivé slovo, podaná ruka a začnou roztávat. Začne se v nich probouzet život. Znovu zjistí, že mají svobodnou duši. Že svůj život tvoří každý sám. Ne ti druzí.
Byla si jistá, že svobodu nespoutáš. Svoboda je jako bájný pták Fénix. Shoří, ale znovu povstane z popela.
Areál byl jediné místo, kde se mohla volně pohybovat, protože byl prošpikovaný bezpečnostními kamerami, čidly a soustavně monitorovaný armádou dronů. Jedině tady si mohla nakoupit potraviny a zboží z omezené nabídky, byť za dvojnásobné ceny než venku.
Po skončení pracovní doby ji odvezli znovu domů, pokud se to místo mohlo vůbec nazývat domovem. Společně s ostatními monitorovanými bydlela v domech postavených pro tyto účely za městem. Dveře do domu a bytu ovládala elektronická čidla a mohla je otevřít jen dvakrát denně. Ráno, když odcházela do práce, a večer, když se z ní vracela. Po zbytek dne byly zablokované. Byty byly malé a uvnitř nebyly žádné další dveře. Okna v domech nebylo možné otevřít a po setmění je automaticky zastínily elektronické žaluzie. Elektřina i voda byly na příděl po dobu jedné hodiny před odchodem do práce a dvou hodin po návratu. Internet měla k dispozici půl hodiny denně a veškerou její činnost na něm sledovali. Telefon, ani jiné komunikační zařízení vlastnit nesměla.
Jediný den v týdnu, kdy měla občas možnost jít ven, byla neděle. Pokud nasbírala dostatek sociálních kreditů, mohla se zapojit do programu, který za určitých podmínek umožňoval monitorovaným pohyb v hlídaném sportovním středisku. I tam je svážel autobus.
Zpočátku si myslela, že takový režim nevydrží, že podlehne zdravotnímu nátlaku jako spousta jiných. Nesoudila je. Nebylo snadné vzdorovat v situaci, která se tvářila, že je tu na věčné časy. I ona občas propadala malomyslnosti a přemýšlela, zda její odpor má vůbec nějaký smysl. Těžili z něj jiní a ona, stejně jako ostatní monitorovaní, zatím prohrávala. Nakonec ale vždy vytrvala. Možná to byly vzpomínky na její předky, kteří prošli spoustou útrap a restrikcí, uložené v její DNA. Možná to byly vzpomínky její duše, která už toho zažila spoustu. Možná to byla síla její vůle, která ji vedla dál.
Byla přesvědčená, že ať situace vypadá jakkoliv marně a beznadějně, svoboda si nakonec cestu najde. Je totiž jako voda. Ten, kdo zná jen led a mráz, netuší, že to není jediná životní forma, ve které voda existuje. Myslí si, že tak je to odněkud dáno a není možné to změnit. Přitom stačí jen trochu tepla, aby voda roztála, a vznikne řeka, která si už najde svoji cestu.
Věděla, že s lidmi je to stejné. Když jsou zamrzlí ve strachu a obavách, stačí někdy jen hřejivé slovo, podaná ruka a začnou roztávat. Začne se v nich probouzet život. Znovu zjistí, že mají svobodnou duši. Že svůj život tvoří každý sám. Ne ti druzí.
Byla si jistá, že svobodu nespoutáš. Svoboda je jako bájný pták Fénix. Shoří, ale znovu povstane z popela.
