Z chatrného spánku mě probrala rána a zvuk tekoucí vody.
Co to, doprčic, je?
Hnala jsem se tedy setmělým pokojem až k malé koupelně. Všude stříkala horká voda, která se už začala hromadit na podlaze místnosti. V šoku jsem začala pátrat po původci spouště. Že by snad záchod? Neee, to bojler hned nad ním. Vzpomněla jsem si na školení. „Tady je taková páčka, vidíte?“ vysvětloval nám tehdy náš školitel BOZP. „Kdyby byl problém, otočíte a voda přestane téct.“ Promáčená skrz na skrz jsem zastavila příval vody. Co nejlépe jsem vysušila podlahu a šla se převléknout do suchého. No fajn, ráno zavoláme opraváře a bude. Opět jsem si lehla do postele ve snaze ještě něco naspat. Po dvou hodinách přemýšlení coby, kdyby jsem skutečně usnula.
Ale co čert nechtěl, vítr venku stále sílil a v jednom ze svých mohutných poryvů se opřel do okna v přízemí. Okno se pootevřelo, magnety v něm se oddělily a to znamenalo jediné: POPLACH! Bylo tři čtvrtě na pět, když mě probralo zběsilé vyzvánění hradního hlásiče. Skvělé. Takže jsem na sebe rychle něco naházela a vydala se na obhlídku, než vyrazí policejní komando a vtrhne do hradu. Hlásič se spustil v archivu. Výborně, to je na druhé straně hradu. Studenými sály jsem se vydala do pokoje s písemnostmi. No samozřejmě, pootevřené okno. Jen co jsem ho zajistila, obvolala jsem všechny hlídky, jednou nohou už na cestě, že se krádež nekoná. Po této události jsem už opravdu oka nezamhouřila.
Myslíte, že tím to skončilo? Ale kdeže. Jak se říká, do třetice všeho zlého a ještě horšího. Krátce po poledni (ano, pořád téhož dne) dorazila banda bujarých turistů. Zhruba osm mladíků v mém věku se dožadovalo vstupu na jedinou prohlídku dne. Taktak se vešli do povoleného poštu návštěvníků. Odložili si tedy bagáž ve skříňkách k tomu určených a těšili se na můj výklad. Prohlídka začínala na parkánovém ochozu kolem hradu. Ten byl uzamčen z obou stran. Unavená po téměř probdělé noci jsem odvykládala část svého textu a vedla skupinku na nádvoří. Dodnes nevím, jak se mi to mohlo stát, ale jeden z mladíků tam zůstal zamčený, zatímco já si vesele vedla prohlídku dál. V předposlední místnosti mě jeden z kumpánů onoho ztraceného turisty upozornil, že mu chybí kamarád. Skvělé! Třicet, vlastně dvacet devět lidí na mě zůstalo civět. V předchozím pokoji nebyl. Dobrá, co teď? Urychleně jsem ukončila prohlídku, vypustila návštěvníky ven a vydala se cestou zpět hledat ztracence. Panika ve mně narůstala. Nikde nebyl. Zůstal snad už na parkánu? Bingo! Byl tam. Vousatý blonďák s dlouhými vlasy a zrcadlovkou na krku na mě nevěřícně zíral, když jsem ho s omluvami pouštěla na nádvoří. Ukázalo se, že se opozdil při focení panoramat. A následných 45 minut běhal sem tam částečně kvůli volání o pomoc a částečně proto, aby se zahřál. Na mé omluvy nebral ohledy, sebral svůj odložený batoh i s mobilem uvnitř a spěchal se svými kumpány do blízké hospody pro grog na zahřátí. Více než od něho jsem to pak ale schytala od své šéfové. Takže můžete vzít jed na to, že se mi nic podobného už nikdy nestalo.
Má celý tento příběh nějaký konec? No to si pište. O půl roku později jsem se totiž z náhlého popudu přihlásila na kurzy historického šermu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, kdo bude mým lektorem. Hádáte správně. Vousatý, blonďatý turista. Přes počáteční rozpaky, dokonce možná až antipatie, jsme se spřátelili a později se do sebe i zamilovali a nyní jsme již dva roky manželé.
Plyne z toho nějaké ponaučení? Ovšem. Všechno zlé je pro něco dobré.
Ale co čert nechtěl, vítr venku stále sílil a v jednom ze svých mohutných poryvů se opřel do okna v přízemí. Okno se pootevřelo, magnety v něm se oddělily a to znamenalo jediné: POPLACH! Bylo tři čtvrtě na pět, když mě probralo zběsilé vyzvánění hradního hlásiče. Skvělé. Takže jsem na sebe rychle něco naházela a vydala se na obhlídku, než vyrazí policejní komando a vtrhne do hradu. Hlásič se spustil v archivu. Výborně, to je na druhé straně hradu. Studenými sály jsem se vydala do pokoje s písemnostmi. No samozřejmě, pootevřené okno. Jen co jsem ho zajistila, obvolala jsem všechny hlídky, jednou nohou už na cestě, že se krádež nekoná. Po této události jsem už opravdu oka nezamhouřila.
Myslíte, že tím to skončilo? Ale kdeže. Jak se říká, do třetice všeho zlého a ještě horšího. Krátce po poledni (ano, pořád téhož dne) dorazila banda bujarých turistů. Zhruba osm mladíků v mém věku se dožadovalo vstupu na jedinou prohlídku dne. Taktak se vešli do povoleného poštu návštěvníků. Odložili si tedy bagáž ve skříňkách k tomu určených a těšili se na můj výklad. Prohlídka začínala na parkánovém ochozu kolem hradu. Ten byl uzamčen z obou stran. Unavená po téměř probdělé noci jsem odvykládala část svého textu a vedla skupinku na nádvoří. Dodnes nevím, jak se mi to mohlo stát, ale jeden z mladíků tam zůstal zamčený, zatímco já si vesele vedla prohlídku dál. V předposlední místnosti mě jeden z kumpánů onoho ztraceného turisty upozornil, že mu chybí kamarád. Skvělé! Třicet, vlastně dvacet devět lidí na mě zůstalo civět. V předchozím pokoji nebyl. Dobrá, co teď? Urychleně jsem ukončila prohlídku, vypustila návštěvníky ven a vydala se cestou zpět hledat ztracence. Panika ve mně narůstala. Nikde nebyl. Zůstal snad už na parkánu? Bingo! Byl tam. Vousatý blonďák s dlouhými vlasy a zrcadlovkou na krku na mě nevěřícně zíral, když jsem ho s omluvami pouštěla na nádvoří. Ukázalo se, že se opozdil při focení panoramat. A následných 45 minut běhal sem tam částečně kvůli volání o pomoc a částečně proto, aby se zahřál. Na mé omluvy nebral ohledy, sebral svůj odložený batoh i s mobilem uvnitř a spěchal se svými kumpány do blízké hospody pro grog na zahřátí. Více než od něho jsem to pak ale schytala od své šéfové. Takže můžete vzít jed na to, že se mi nic podobného už nikdy nestalo.
Má celý tento příběh nějaký konec? No to si pište. O půl roku později jsem se totiž z náhlého popudu přihlásila na kurzy historického šermu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, kdo bude mým lektorem. Hádáte správně. Vousatý, blonďatý turista. Přes počáteční rozpaky, dokonce možná až antipatie, jsme se spřátelili a později se do sebe i zamilovali a nyní jsme již dva roky manželé.
Plyne z toho nějaké ponaučení? Ovšem. Všechno zlé je pro něco dobré.
