Ukrajina očima ruských vojáků - napsaly Lucie Vacková a Veronika Štětková

Z Facebooku Miloně Mlhy

Zadání: Zkuste popsat, co se podle vás děje v hlavě ruských vojáků na Ukrajině.

Zajatec
Lucie Vacková

Na ten jeho pohled už nikdy nezapomenu. Prásk!
Byla to vteřina. Nikdy mě nenapadlo, že to udělám. Že dokážu zabít člověka. 

Je to tak snadný, zamířit, stisknou spoušť. A je to. Ale nemoh jsem v tu chvíli nic jinýho dělat, jinak by zabil on mě. 

A já ještě nechci umřít. Proto jsem se jim taky vzdal. 

Teď tu sedím ve špinavý cele a říkám jim, že jsem to nevěděl. Nevědel jsem, že jdu zabíjet.  Doma mi řekli, že to bude jen cvičení. Fakt mi to řekli a já jim věřil. 

Nechtěl jsem tuhle válku. Teď nevím, co mě čeká. Ukrajinci mi nevěří. Možná mě zabijou. Asi mě budou mučit. 

 Všechno mi sebrali, ale tu fotku nenašli. Lovím ji z podšívky a zmačkanou ji srovnám. Je na ní můj malý syn Voloďa. Budou mu čtyři roky. Zítra má narozeniny. Poprvé bez táty.

Tankisti
Věronika Štětková

V zadní části mého korábu hrají kluci karty a vůbec je nezajímá, co se děje venku. 

„Vezmu večer na pokoj Ninu, má dobrý kozy, co myslíš?“ prohodí Igor.
Zpražím ho pohledem: „Musíš bejt připravenej, cvičit, umět se rozhodnout, soustředit se!“ peru to do všech bez soucitu. 

Obrazy před tankem působí jak gameska ve čtyřicátym levelu - máš svý domy, auta, civilisty, co jak bezmocný loutky tancujou městem vstříc osudu.
Na konci ulice přibrzdim. Z baráku vyběhnul za psem nějakej malej kluk ve špinavym tričku. 

Do hajzlu, jen to zachrastilo, teď abych umyl spodek proudem vody. 

Kluk stojí, čumí a po tvářích se mu kutálejí slzy.
Taky jsem měl psa, dal mi ho děda Saša, byla to velká chlupatá obluda, co mi spala u nohou. Měl jsem ho rád.
Snad nebudeš bulet, kluci přeci nepláčou! Malej se svalí na zem vedle vořecha.
Už, aby byl večer!