Uprchlík na hranicích
Martin Paruch
Už fakt nemůžu. Prostě se svalím na zem a nevstanu. Bude to úleva. Přitom kdysi bych tenhle pochod zvládl hravě. Dokázal jsem chodit bez odpočinku celý hodiny. Teď mě bolí každý krok. Hodně bolí. Nevím, kolik jich ještě zvládnu. Nevím. Nevím vlastně nic. Jen to, že chci být odtud pryč. Pryč z téhle nesmyslné a nekonečné fronty k bráně.
Pustí mě vůbec dál? Jako kdyby nestačilo, že jsem musel odejít z vesnice. Tam už se asi nikdy nepodívám. Chybí mi už teď. Pochůzky lesem a houby. Hrozně rád jsem je sbíral. Dusil na pánvi a přitom popíjel vodku. Byla to nádhera. Tam, kam se dostanu, budou tam vůbec nějaké lesy?
Panika v krytu
O.D.
O.D.
„Bože můj, bože můj,“ slzy se mísí se studeným potem, něčí ruka mě tahá zpátky.
„Zešílím tady!“ řvu. „Nech mě, pusť mě, zblázním se!“
Lapám po vzduchu, potřebuju zotvírat okna, ale žádný tu nejsou. Jenom zdi. A někde nad sebou tuším dveře. Těmi mě sem dostrkali, když se rozezněla poplašná siréna.
Třesu se, přestávám ovládat ruce i nohy a sesouvám se na zem. Hlavu mám lehkou, srdce mi buší.
„Doktora, potřebuju doktora!“
„Ššš...ššš… no tak, bude to dobrý… ššš… ššš... Pojďte se mnou dýchat… tááák pomalu… nádech... teď výdech…“
S vypětím sil vnímám slova člověka vedle sebe, slyším ho ale jen na půl, myslet nedokážu. Nejhorší ze všeho je, že nemůžu dýchat. Zemřu tady. I kdybych se dostala z krytu, bude to na nosítkách pod plachtou. Zadusím se, a jestli se nezadusím, tak zešílím.
Kolikrát jsem se v noci probouzela a lapala ve tmě po vzduchu. Jaká to byla úleva, vzbudit se a zjistit, že to byl sen, že žiju. Teď je to ale fakt. Klepu se na zemi, vzlykám jak dítě a člověk, kterého nevidím, mě jemně hladí po zádech a tiše zpívá. Najednou začínám pod jeho rukama měknout, dech se mi prohlubuje, ledová kůže pomalu teplá… venku dozněla siréna.
Za chvíli vyletím nahoru… nadechnout se.
Petra Zelenková
„Shoď civil a jeď do Kyjeva. Chraň ty, který to potřebujou a zabíjej ty, co si to zaslouží! Potřebujeme každýho!“ slyšim po přijmutí hovoru. Dívám se na hrajícího si syna. Sleduju manželku, jak se svym sedmiměsíčnim pupkem něco chystá v kuchyni a začínají mi téct slzy.
„Co když už je neuvidim? Co když se za nima nevrátim?“ šílená představa! V tom jako scény ve filmu přeskočí i moje myšlenky: „Já, který neumí ani klepnout vánočního kapra mám zabíjet?! Mám jet někam a koukat na to, jak to za jednoho idiota odnáší lidi, jako je moje rodina?!“
V tu chvíli v televizi běží záběr, kde ukazují, jak se boří dům civilistů, ze kterýho vychází mladá, ubrečená žena s miminkem v náručí. a plochu města, na které leží mrtví včetně dětí. Nejradši bych vodbouch toho, co tuhle válku rozpoutal!
Šílené představy mě rozklepou ještě víc a já si uvědomim, že na tohle nemám.
Jarka Dominová
Bože, tatínku, vyprávěl jsi o válce. Byl jsi dítě, někde na samotě, bez bot a s partyzány. Rádi jsme tě poslouchali… Staříček byl dokonce v první světové, jeho černé hodinky jsou nezapomenutelné… A teď tu stojím já. Modlím se za sebe, za deti, vnoučata… Moc moc se bojím, válka je strašná…
