„No jasně, brejle!“
Sáhnu na stolek, nejsou tam. Je to otravné, pořád je hledat. Navíc mi nesluší, jsou moc velké a vypadám v nich jako sova. Zašátrám na poličce a sláva – našla jsem je! Jdu do jídelny poslechnout si víc o výletu na Sokolku.
Kapitán se před nás postavil a začal: „Dnes vyrazíme na horu Sokolku. Je sice vysoká, ale ne až tak moc, že bychom na ni potřebovali spoustu vybavení. Jako Everest není. Nasnídejte se a pak se začneme připravovat.“
Vrhnu se ke stolu, ve spěchu jsem si ani nepřečetla, co je k snídani. Mňam, tousty! Mám ráda překvapení a tohle mě obzvlášť potěšilo. Nejlepší je ten rozteklý sýr. Nasnídám se a chci se napít. Někdo z posádky mi nabízí pivo. Slušně odmítnu. Nemám ráda alkohol, protože vím, že je nezdravý. Zvednu se a rychle jdu na místo shromáždění.
Kapitán začal rozdělovat úkoly. Balíme si batohy. My zkušenější se pokoušíme zakotvit, ti míň zkušení alespoň nachystají něco k svačinám. Po chvíli vyrážíme na cestu. Mám ráda ten pocit, když vyjdu s batohem na sluníčko a na čerstvý vzduch. Stejně mám ale nejradši, když dosáhnu cíle. Doufám, že dnes se to taky stane. Takhle cestuju už deset let, cestovat jsem začala, když mi bylo patnáct. Když jsem si vybírala povolání, myslela jsem na tohle. Jako cestovatelka jsem šťastná. Teď sice trochu lituju, že jsem začala cestovat moc brzo a nenašla jsem si ve škole moc kamarádů, ale přátele mám i na lodi.
Když už jsme trochu dál v lese, uslyšíme za sebou rychlý dusot. Všichni se otočíme. Běží za námi divočák. Zareaguju rychle, vyšplhám na tenčí šikmý stromek, takhle mě to učili. Naštěstí jsem vysoká a jde mi to dobře. Všichni jsme byli hodně vylekaní, divočák byl dost naštvaný a zřejmě i hladový. Chvíli už jsme měli strach, že neodejde a zůstane tu s námi. Naštěstí se po nějaké chvíli vzdal.
Když jsme byli na vrcholu hory, byl večer. Bylo to tam tak krásné. Až budu mít nějakou lásku, tak to spolu zopakujeme.
Najednou na mě kapitán zavolal: „Kde jseš? Odcházíme!“
Kapitán začal rozdělovat úkoly. Balíme si batohy. My zkušenější se pokoušíme zakotvit, ti míň zkušení alespoň nachystají něco k svačinám. Po chvíli vyrážíme na cestu. Mám ráda ten pocit, když vyjdu s batohem na sluníčko a na čerstvý vzduch. Stejně mám ale nejradši, když dosáhnu cíle. Doufám, že dnes se to taky stane. Takhle cestuju už deset let, cestovat jsem začala, když mi bylo patnáct. Když jsem si vybírala povolání, myslela jsem na tohle. Jako cestovatelka jsem šťastná. Teď sice trochu lituju, že jsem začala cestovat moc brzo a nenašla jsem si ve škole moc kamarádů, ale přátele mám i na lodi.
Když už jsme trochu dál v lese, uslyšíme za sebou rychlý dusot. Všichni se otočíme. Běží za námi divočák. Zareaguju rychle, vyšplhám na tenčí šikmý stromek, takhle mě to učili. Naštěstí jsem vysoká a jde mi to dobře. Všichni jsme byli hodně vylekaní, divočák byl dost naštvaný a zřejmě i hladový. Chvíli už jsme měli strach, že neodejde a zůstane tu s námi. Naštěstí se po nějaké chvíli vzdal.
Když jsme byli na vrcholu hory, byl večer. Bylo to tam tak krásné. Až budu mít nějakou lásku, tak to spolu zopakujeme.
Najednou na mě kapitán zavolal: „Kde jseš? Odcházíme!“
Zareagovala jsem prudce. „Neřvěte na mě! Nechte mě bejt!“
Ježíš, já se vlastně neměla zasnít… Já měla pokračovat s výpravou. Teď jsem řvala spíš víc já. Otočím se na kapitána a do očí mu řeknu: „Moc se vám omlouvám za to, jak jsem na vás křičela...“
„Ať už se to víckrát neopakuje,“ řekl kapitán.
Když jsme se vrátili, měli jsme vítězný pocit dobře vykonané práce.
