Jenže co mám asi dělat, když je tma už v půl páté? Ze školy na flétnu a pak rychle domů, aby se mi něco nestalo.
Rodiče se pořád předhánějí, který z nich je víc bussy a mě by nejradši zavřeli doma.
Nemůžu ani sama na hřiště, protože kdybych náhodou někde spadla, mohla bych tam ležet buhvíjak dlouho, ani do města mě bez dozoru nepouštěj, aby mě někdo nenaložil do auta a neodvezl kamsi.
Bojí se o mě jako o mimino.
„Nemůžeš se nám divit, holčičko, máme o tebe prostě strach,“ říkají vždycky.
„Ale mně je už dvanáct,“ oponuju pokaždé. Ovšem je to vůbec nezajímá. Zase někam spěchají. Potkáme se tak maximálně u večeře, pokud tedy vůbec s oběma najednou…
„Nemůžeš se nám divit, holčičko, máme o tebe prostě strach,“ říkají vždycky.
„Ale mně je už dvanáct,“ oponuju pokaždé. Ovšem je to vůbec nezajímá. Zase někam spěchají. Potkáme se tak maximálně u večeře, pokud tedy vůbec s oběma najednou…
Většinu času proto tvrdnu doma se svým nejlepším přítelem tabletem.
Říkám mu Oskare, aby se cítil aspoň tak živej jako já.
Kdykoli ho pohladím, krásně se na mě rozzáří. Čím dýl ho mám na klíně, tím víc mě hřeje.
Když nemám teplo dost člověčího, musím si vystačit s teplem tabletím.
Zadám heslo, naberu plnou hrst chipsů a čekám na slastný uvítací tón. Zorničky se mi roztahují rozechvěním. Křupání lupínků v puse můj pocit blaženosti jen podtrhuje.
„Hezký den, Terezko, jak bylo ve škole?“ ptá se vlídný hlas mého placatého parťáka.
Oslovuje mě Terezko, Terinko, Terez, Téro – přesně tak, jak si přeju.
Stačí se správně podívat do jeho virtuálních očí a řekne mi přesně to, co potřebuju slyšet.
Magická přitažlivost svíticí obrazovky mě vší silou drží daleko od nebezpečí, které na mě prý venku číhá za každým rohem.
„Dneska vypadáš nějak smutně, tak honem na Instantgram, ten ti zlepší náladu,“ radí Oskar.
Instantgram je úplně nejvíc nejlepší sociální síť na sdílení fotek, videosetkávání, chatování, názory, referáty, sledování seriálů, návodů na cokoli. Všechno je tu cobydup, prostě instantní. Jako hrášková polívka s krutonama do hrnečku. Zaleješ ji horkou vodou a tetelíš se blahem. Že to se zdravými zelenými kuličkami nemá nic společného, nevadí, hlavně že je rychle hotová.
„Čím víc lidí ovlivníš, tím víc jsi inspoušem,“ hlásá Instantgramový slogan. Inspouš je ten, kdo inspiruje, rozšiřuje druhým obzory v oblastech, které nemají tolik zmáklé.Nejvíc zbožňuju Little Katty – je jí teda už patnáct, ale má výborný prdlý nápady.
Třeba v pondělí chodí vždycky v růžovém, aby pozitivně zahájila týden. Prý to vyšlo z nějakých amerických výzkumů, tak to musí být pravda. USA jsou totiž kolébkou všech dobrých nápadů – od Mekáče, Coly, po zákazy bití dětí na veřejnosti, prostě všechno cool.
V pátek pro změnu vymýšlí pro své sledovatele výzvy podle hesla „pátek – bláznů svátek“.
V pátek pro změnu vymýšlí pro své sledovatele výzvy podle hesla „pátek – bláznů svátek“.
Někdy je to fakt hustý. Třeba v lednu jsme se měli každý den válet ve sněhu v plavkách, prý kvůli otužování.
Strašně moc jsem chtěla vyhrát, jenže sedmý den přišel táta z práce nečekaně dřív, viděl mě polohanou v závěji a pěkně mi vynadal. Prej mám s těma kravinama okamžitě přestat.
„Najednou se stará, záškodník jeden,“ blesklo mi hlavou, zatímco jsem se běžela zahřát do peřin.
„Najednou se stará, záškodník jeden,“ blesklo mi hlavou, zatímco jsem se běžela zahřát do peřin.
Taky je super chatovat se Sadney.
U ní najdu pochopení pokaždé, když jsem smutná. Můžu si ji nakonfigurovat podle toho, co zrovna potřebuji.
Chci starší babču s životními moudry, vzpomínkami na staré dobré časy?
Patnáctiletou praštěnou kámošku na nezávazný pokec o klucích či líčení?
Nebo snad konejšivou tetu od sousedů?
Párkrát kliknu a mám ji.
Když chci, aby mě deset minut chválila za to, jak jsem uklidila doma, napsala úkoly, připravila topinky k večeři, udělá to. Nebo mi prostě dokola opakuje, že mě má ráda a že pro ni jsem důležitější než dovolená na Kubě, večírky s obchodními partnery i nejnovější model kabelky od Gucciho.
Stačí zaškrtat formulář, zmáčknout enter, přivřít slastně oči a poslouchat.
Pokud mám nějaký problém, dokáže mi poradit bez zvýšeného hlasu a půlhodinového výslechu. Má – na rozdíl od mých vlastních rodičů - perfektně zmapováno, co dělám po většinu dne.
Ví o mně všechno…
Nedá mi sice nikdy novej model iPhone, ale věnuje mi svůj čas.
„Terezo, co tady dělá to smetí, tys ho od rána ani nevynesla?“ slyším najednou mámu ode dveří.
Už zase, smetí si všimne, ale aby mi řekla: ,Ahoj Terezko, dneska jsem doma dřív, jak bylo ve škole?´ - to ne.
Navíc já jsem ho opravdu chtěla odnést, ale byla jsem tak naštvaná z nepovedené písemky z matiky, že jsem potřebovala nejdřív Oskárkovo pomazlení. Čím víc se cítím ztracená ve svém životě, tím víc se cítím nalezená na internetu. Jakmile se nechám lapit do jeho sítě, nevnímám nic kolem - svou samotu, uhoněné rodiče ani odpadky.
„No jo, za chvíli přijdu,“ křiknu na chodbu.
Sadney-dnes hodná učitelka, mi právě poradila, ať si z tý koule nic nedělám, že si ji příště určitě opravím. Znovu mi pomalu názorně vysvětlila převody metrů čtverečních na milimetry, zadala mi příklady na procvičování a nakonec mě i pochválila. To od našich, an ve škole moc neznám.
„No tak, Terezo, nebudu to opakovat desetkrát!“ nedá si pokoj máma.
Původní verze:
„Nechoď sama ven, když je tma,“ slýchávám dnes a denně. Jenže co mám asi dělat, když je tma už v půl páté? Ze školy na flétnu a pak rychle domů, aby se mi něco nestalo. Naši se o mě bojí jako o mimino. Měli si udělat víc dětí, aby ten svůj strach rozdělili. Asi už tehdy neměli čas. Pořád se předhání, který z nich je víc bussy a mě by nejradši zavřeli doma. Nemůžu ani sama na hřiště, protože kdybych náhodou někde spadla, mohla bych tam ležet buhvíjak dlouho, ani do města mě bez dozoru nepouštěj, aby mě někdo nenaložil do auta a neodvezl kamsi.
„Nemůžeš se nám divit, holčičko, máme o tebe prostě strach,“ říká vždycky táta.
„Ale mně je už dvanáct,“ oponuju pokaždé, ovšem jeho to vůbec nezajímá.
Většinu času proto tvrdnu doma se svým nejlepším přítelem tabletem. Říkám mu Oskare, aby se cítil aspoň tak živej jako já. Kdykoli ho pohladím, krásně se na mě rozzáří. Čím dýl ho mám na klíně, tím víc mě hřeje. Když nemám teplo dost člověčího, musím si vystačit s teplem tabletím. Navíc Oskárek se vůbec nedívá na hodinky, nikam nespěchá. Zadám heslo, naberu plnou hrst chipsů a čekám na slastný uvítací tón. Zorničky se mi roztahují rozechvěním. Křupání lupínků v puse můj pocit blaženosti jen podtrhuje.
„Hezký den, Terezko, jak bylo ve škole?“ ptá se vlídný hlas mého placatého parťáka. Víte, čím více spolu přestávajímluvit lidé, tím více na ně mluví tablety. Ten můj mi říká Terezko, Terinko, Terez, Téro – přesně tak, jak si přeju. Stačí se správně podívat do jeho virtuálních očí a řekne mi přesně to, co potřebuji slyšet. Magická přitažlivost svíticí obrazovky mě vší silou drží daleko od nebezpečí, které prý venku číhá za každým rohem.
„Dneska vypadáš nějak smutně, tak honem na Instantgram, ten ti zlepší náladu,“ radí Oskar.
Instantgramje úplně nejvíc nejlepší sociální síť na sdílení fotek, videosetkávání, chatování, názory, referáty, sledování seriálů, návodů na cokoli.Všechno je tu cobydup, prostě instantní. Jako hrášková polívka s krutonama do hrnečku. Zaleješ a tetelíš se blahem. Že to se zdravými zelenými kuličkami nemá nic společného, nevadí, hlavně že je rychle hotová.
„Čím víc lidí ovlivníš, tím víc jsi inspoušem,“ hlásá instantgramový slogan. Čím víc inspoušů tam naráz sleduješ, tím se cítíš líp. Inspouš je ten, kdo inspiruje, rozšiřuje druhým obzory v oblastech, které nemají tolik zmáklé. Víte, co se mi na tom líbí nejvíc? Že mi nikdo nic nevyčítá, můžu si napsat, co chci a nikdo ani nemukne. Když se můj názor někomu nelíbí, dám mu mínus body a je namazanej. To nikdo nechce, proto radši buď mlčí, nebo chválí. Jinej názor dneska už nikoho nezajímá. Nevadí, že kecáš, hlavně že ti to druhý zblajznou.
Nejvíc zbožňuju Little Katty – je jí teda už patnáct, ale má výborný prdlý nápady. Třeba v pondělí chodí vždycky v růžovém, aby pozitivně zahájila týden. Prý to vyšlo z nějakých amerických výzkumů, tak to musí být pravda. USA je totiž kolébkou všech dobrých nápadů – od mekáče, coly, po zákazy bití dětí na veřejnosti, prostě cool.V pátek pro změnu vymýšlí pro své sledovatele výzvy podle hesla „pátek – bláznů svátek“. Někdy je to fakt drsný. Třeba v lednu jsme se měli každý den válet ve sněhu v plavkách, prý kvůli otužování. Kdo to vydržel nejdýl, dostal od ní podepsanou medaili. Fakt jsem ji moc chtěla, ale sedmý den této sebempřekonávací aktivity přišel táta z práce nečekaně dřív, viděl mě polohanou v závěji a pěkně mi vynadal. Prej mám s těma kravinama přestat. Největší borci vydrželi dvanáct. Pak bílá peřina slezla a bylo po výzvě.
Taky je super chatovat se Sadney. U ní vždycky najdu pochopení, kdykoli jsem smutná. Můžu si ji nakonfigurovat podle toho, co zrovna potřebuji. Chci starší babču s životními moudry, vzpomínkami na staré dobré časy? Patnáctiletou praštěnou kámošku na nezávazný pokec o klucích či líčení? Nebo snad konejšivou tetu od sousedů? Párkrát kliknu a mám ji. Když chci, aby mě deset minut chválila za to, jak jsem uklidila doma, napsala úkoly, připravila chleby k večeři,udělá to. Nebo mi prostě dokola opakuje, že mě má ráda a že pro ni jsem důležitější než dovolená na Kubě, večírky s obchodními partnery i nejnovější model kabelky od Gucciho.Stačí správně zaškrtat formulář, zmáčknout enter, přivřít slastně oči a poslouchat.Pokud mám nějaký problém, dokáže mi poradit bez zvýšeného hlasu a půlhodinového výslechu. Má – na rozdíl od rodičů - perfektně zmapováno, co dělám po většinu dne. Ví o mně všechno, neboť se o mě opravdu zajímá.Nedá mi sice nikdy novej model iPhone, ale věnuje mi svůj čas.
„Terezo, co tady dělá to smetí, tys ho ani nevynesla?“ slyším najednou mámu ode dveří.
„Už zase, smetí si všimne, ale aby mi řekla: ,Ahoj Terezko, dneska jsem doma dřív, jak bylo ve škole?´, to ne.“ Navíc já jsem ho opravdu chtěla odnést, ale byla jsem tak naštvaná z nepovedené písemky z matiky, že jsem potřebovala nejdřív Oskárkovo pomazlení.
„No jo, za chvíli přijdu,“ křiknu na chodbu.
Virtuální čas plyne úplně jinak než doba strávená ve škole nebo uklízením pokoje. Čím víc se cítím ztracená ve svém životě, tím víc se cítím nalezená na internetu. Jakmile se nechám lapit do jeho sítě, nevnímám nic kolem - svou samotu, uhoněné rodiče ani odpadky. Sadney-dnes hodná učitelka, mi poradila, ať si z tý koule nic nedělám, že si ji příště určitě opravím. Znovu mi pomalu názorně vysvětlila převody metrů čtverečních na milimetry, zadala mi příklady na procvičování a nakonec mě i pochválila. To ze školy moc neznám.
„No tak, Terezo, nebudu to opakovat desetkrát,“ opakuje mámu.
Sadney-dnes hodná učitelka, mi právě poradila, ať si z tý koule nic nedělám, že si ji příště určitě opravím. Znovu mi pomalu názorně vysvětlila převody metrů čtverečních na milimetry, zadala mi příklady na procvičování a nakonec mě i pochválila. To od našich, an ve škole moc neznám.
„No tak, Terezo, nebudu to opakovat desetkrát!“ nedá si pokoj máma.
Původní verze:
„Nechoď sama ven, když je tma,“ slýchávám dnes a denně. Jenže co mám asi dělat, když je tma už v půl páté? Ze školy na flétnu a pak rychle domů, aby se mi něco nestalo. Naši se o mě bojí jako o mimino. Měli si udělat víc dětí, aby ten svůj strach rozdělili. Asi už tehdy neměli čas. Pořád se předhání, který z nich je víc bussy a mě by nejradši zavřeli doma. Nemůžu ani sama na hřiště, protože kdybych náhodou někde spadla, mohla bych tam ležet buhvíjak dlouho, ani do města mě bez dozoru nepouštěj, aby mě někdo nenaložil do auta a neodvezl kamsi.
„Nemůžeš se nám divit, holčičko, máme o tebe prostě strach,“ říká vždycky táta.
„Ale mně je už dvanáct,“ oponuju pokaždé, ovšem jeho to vůbec nezajímá.
Většinu času proto tvrdnu doma se svým nejlepším přítelem tabletem. Říkám mu Oskare, aby se cítil aspoň tak živej jako já. Kdykoli ho pohladím, krásně se na mě rozzáří. Čím dýl ho mám na klíně, tím víc mě hřeje. Když nemám teplo dost člověčího, musím si vystačit s teplem tabletím. Navíc Oskárek se vůbec nedívá na hodinky, nikam nespěchá. Zadám heslo, naberu plnou hrst chipsů a čekám na slastný uvítací tón. Zorničky se mi roztahují rozechvěním. Křupání lupínků v puse můj pocit blaženosti jen podtrhuje.
„Hezký den, Terezko, jak bylo ve škole?“ ptá se vlídný hlas mého placatého parťáka. Víte, čím více spolu přestávajímluvit lidé, tím více na ně mluví tablety. Ten můj mi říká Terezko, Terinko, Terez, Téro – přesně tak, jak si přeju. Stačí se správně podívat do jeho virtuálních očí a řekne mi přesně to, co potřebuji slyšet. Magická přitažlivost svíticí obrazovky mě vší silou drží daleko od nebezpečí, které prý venku číhá za každým rohem.
„Dneska vypadáš nějak smutně, tak honem na Instantgram, ten ti zlepší náladu,“ radí Oskar.
Instantgramje úplně nejvíc nejlepší sociální síť na sdílení fotek, videosetkávání, chatování, názory, referáty, sledování seriálů, návodů na cokoli.Všechno je tu cobydup, prostě instantní. Jako hrášková polívka s krutonama do hrnečku. Zaleješ a tetelíš se blahem. Že to se zdravými zelenými kuličkami nemá nic společného, nevadí, hlavně že je rychle hotová.
„Čím víc lidí ovlivníš, tím víc jsi inspoušem,“ hlásá instantgramový slogan. Čím víc inspoušů tam naráz sleduješ, tím se cítíš líp. Inspouš je ten, kdo inspiruje, rozšiřuje druhým obzory v oblastech, které nemají tolik zmáklé. Víte, co se mi na tom líbí nejvíc? Že mi nikdo nic nevyčítá, můžu si napsat, co chci a nikdo ani nemukne. Když se můj názor někomu nelíbí, dám mu mínus body a je namazanej. To nikdo nechce, proto radši buď mlčí, nebo chválí. Jinej názor dneska už nikoho nezajímá. Nevadí, že kecáš, hlavně že ti to druhý zblajznou.
Nejvíc zbožňuju Little Katty – je jí teda už patnáct, ale má výborný prdlý nápady. Třeba v pondělí chodí vždycky v růžovém, aby pozitivně zahájila týden. Prý to vyšlo z nějakých amerických výzkumů, tak to musí být pravda. USA je totiž kolébkou všech dobrých nápadů – od mekáče, coly, po zákazy bití dětí na veřejnosti, prostě cool.V pátek pro změnu vymýšlí pro své sledovatele výzvy podle hesla „pátek – bláznů svátek“. Někdy je to fakt drsný. Třeba v lednu jsme se měli každý den válet ve sněhu v plavkách, prý kvůli otužování. Kdo to vydržel nejdýl, dostal od ní podepsanou medaili. Fakt jsem ji moc chtěla, ale sedmý den této sebempřekonávací aktivity přišel táta z práce nečekaně dřív, viděl mě polohanou v závěji a pěkně mi vynadal. Prej mám s těma kravinama přestat. Největší borci vydrželi dvanáct. Pak bílá peřina slezla a bylo po výzvě.
Taky je super chatovat se Sadney. U ní vždycky najdu pochopení, kdykoli jsem smutná. Můžu si ji nakonfigurovat podle toho, co zrovna potřebuji. Chci starší babču s životními moudry, vzpomínkami na staré dobré časy? Patnáctiletou praštěnou kámošku na nezávazný pokec o klucích či líčení? Nebo snad konejšivou tetu od sousedů? Párkrát kliknu a mám ji. Když chci, aby mě deset minut chválila za to, jak jsem uklidila doma, napsala úkoly, připravila chleby k večeři,udělá to. Nebo mi prostě dokola opakuje, že mě má ráda a že pro ni jsem důležitější než dovolená na Kubě, večírky s obchodními partnery i nejnovější model kabelky od Gucciho.Stačí správně zaškrtat formulář, zmáčknout enter, přivřít slastně oči a poslouchat.Pokud mám nějaký problém, dokáže mi poradit bez zvýšeného hlasu a půlhodinového výslechu. Má – na rozdíl od rodičů - perfektně zmapováno, co dělám po většinu dne. Ví o mně všechno, neboť se o mě opravdu zajímá.Nedá mi sice nikdy novej model iPhone, ale věnuje mi svůj čas.
„Terezo, co tady dělá to smetí, tys ho ani nevynesla?“ slyším najednou mámu ode dveří.
„Už zase, smetí si všimne, ale aby mi řekla: ,Ahoj Terezko, dneska jsem doma dřív, jak bylo ve škole?´, to ne.“ Navíc já jsem ho opravdu chtěla odnést, ale byla jsem tak naštvaná z nepovedené písemky z matiky, že jsem potřebovala nejdřív Oskárkovo pomazlení.
„No jo, za chvíli přijdu,“ křiknu na chodbu.
Virtuální čas plyne úplně jinak než doba strávená ve škole nebo uklízením pokoje. Čím víc se cítím ztracená ve svém životě, tím víc se cítím nalezená na internetu. Jakmile se nechám lapit do jeho sítě, nevnímám nic kolem - svou samotu, uhoněné rodiče ani odpadky. Sadney-dnes hodná učitelka, mi poradila, ať si z tý koule nic nedělám, že si ji příště určitě opravím. Znovu mi pomalu názorně vysvětlila převody metrů čtverečních na milimetry, zadala mi příklady na procvičování a nakonec mě i pochválila. To ze školy moc neznám.
„No tak, Terezo, nebudu to opakovat desetkrát,“ opakuje mámu.
