9. duben 1920 - napsal Bořivoj Beránek

Prvním předsedou správní rady Laurin & Klement
byl princ Erich Thurn Taxis.

Erich si znovu přečetl dva řádky z dopisu, který mu právě přinesli. Nemohl tomu uvěřit. Pak oznámení pohodil na stůl.
„Děje se něco, Erichu?“ zvedla hlavu Gabriela.
Erich mlčel a díval se do zahrady. Stromy se právě začínaly zelenat. Po dlouhé zimě se v nich probouzel život. Erich tu energii cítil, a najednou věděl, že musí něco udělat.
„Tak co se stalo?“
„Jaro přišlo letos dřív, všimla sis?“
„Ano, asi ano.“ Gabriela se dál dívala na svého muže a bylo jí jasné, že počasí není to, co právě leží jejímu muži na srdci.
„Ode dneška už nejsem rytmistrem v záloze. Ani nadporučíkem, kterým jsem se stal už ve čtrnáctém roce. Degradovali mě na vojína.“
„A to můžou?“ vojenským hodnostem moc nerozuměla, ale tohle překvapilo i jí.
„Vypadá to, že můžou skoro všechno. Republika je přece jejich.“
„Snad teď trochu i naše, ne?“
„Tím si právě už nejsem tak jistý.“
Aniž by se na svou ženu podíval, vyrazil Erich rychlým krokem ke své Laurince zaparkované před vchodem do zámku. Na moment dokonce běžel a běžet svého muže neviděla Gabriela už léta. Když sedl za volant a prudce se rozjel k zámecké bráně, na čtení už neměla ani pomyšlení.

 
Erich se řítil po silnici směrem k Jabkenicím, jako by za sebou chtěl v oblacích prachu nechat nejen Loučeň, ale i celý svůj dosavadní život. Automobil vedl v ideální stopě tak, aby se vyhnul větším dírám, ale na malé kameny v cestě nedbal. 

Laurinka úpěla v nejvyšších obrátkách, které mohla na rovince uprostřed Jiřských lesů dosáhnout. Erich nepomyslel na to, že v téměř stokilové rychlosti stačí drobná chyba a jízda na hranici možností automobilu i prašné vozovky pro něho může skončit tragicky. 

Stromy lemující silnici se slévaly do rozmazaného pruhu, který Erich vnímal jen periferně. Na riziko ztráty kontroly nad vozem nedbal. Za volantem si věřil už od dob, kdy ho Podsedníček učil, jak z automobilu vyždímat maximum. Náramně se u toho tehdy bavili. 

Tentokrát se ale Erich nesmál. Rty měl stažené a z jeho obličeje čišela zuřivost. Zuřivost a bezmoc, kterou ze sebe potřeboval dostat, aniž by si to v tu chvíli uvědomoval. Na konci rovinky dobrzdil na poslední chvíli a zatáčku projel smykem, za jehož provedení by se nemusel stydět ani zkušený závodník. 

Erich ale v tu chvíli přeci jen pochopil, že v téhle jízdě na samém limitu svých schopností si koleduje o život. A to by byl opravdu zbytečný důsledek křivd, kterých se na něm a jeho rodině nově vzniklý stát právě dopouštěl. Stát, který si nevybral, jehož vznik nepodporoval, ale přesto v něm byl připravený žít a jednou zemřít. Ale ne takhle a ne teď.
Zastavil na krajnici a vystoupil z vozu. Lehl si do trávy a začal pozorovat bílá oblaka nad ním. Pluly po nebi, o nic se nestaraly a některé z těch drobějších se náhle zmenšovali, až se rozplynuly docela. 

Erich začal cítit, že podobně mizí i jeho hořkost a vztek. Takhle nějak se dívají lidé do nebe už stovky, tisíce roků a další stovky a tisíce let budou, prolétlo mu hlavou. Ta pomíjivost života a s ním i starostí a nespravedlností, které ho trápí, ho zasáhla plnou silou. Vzpomněl si na svého otce Alexandra, který s bohorovným klidem přijímal nové pořádky, jenž vznik Československa přinesl. 

Na konec války se tolik těšili, ale takhle si novou dobu věru nepředstavovali. Přesto otec příliš neřešil odebrání šlechtických titulů ani pozemkovou reformu, která je zbavila většiny půdy. Hospodářský úpadek jeho panství za války ho také moc nezajímal. Mnohokrát se proto na svého otce Erich zlobil, ale teď mu jeho povahu i trochu záviděl. Přesto věděl, že on takový nikdy nebude. Že musí jednat.

Vstal, nastoupil do svého automobilu a svižnou, ale přesto klidnou jízdou se vrátil na Loučeň. Gabriele se velmi ulevilo, když spatřila Ericha ve dveřích. Přistoupil k ní a objal ji.
„Gabi, rozhodl jsem se, že požádám o rakouské občanství. A rád bych se s vámi přestěhoval do Rakouska, co si o tom myslíš?“