„Babi, nemůžu usnout, můžu k tobě do postele?“
„Jasně, pojď ke mně, můj skřivánku. Jen se dodívám na zprávy.“Zrovna v ten okamžik se na obrazovce loučí otec s dcerou, oba dva pláčou.
„Babi, a proč ten pán s holčičkou pláčou?“
„Tatínek pláče proto, že neví, jestli po válce ještě uvidí svou dceru.“
„A co je to válka?“
„Zlá věc, dítě moje. Hodně tátů se po válce nevrátí domů a děti s maminkami zůstanou sami.“
„A můj táta se vrátí, že, babi?“
„Jasně, že vrátí, vždyť je pracovně ve Vídni. Neplakej, děťátko, válka je daleko.“
„Stejně mi je strašně smutno po tátovi. Můžeš si se mnou zazpívat píseň, co mně tatínek zpívá před spaním?“
„Jakou?“
„Ach synku, synku.“
„Ach synku, synku, doma-li jsi, tatíček se ptal, oral-li jsi. Oral jsem, oral, ale málo..." zpívali jsme s vnučkou v klidném pokoji; z ulice jsem jen občas dolehl bezstarostný smích Pražanů.
Když jsme dozpívali, vnuččina malá ručička pevně tiskla mou vrásčitou dlaň, i když už usnula. Já jsem dlouho myslela na děti, které se tísní v krytech a stanicích metra, kde se zastavily vlaky, kde se život vtísnil do ohraničených prostorů, kde strach sužuje duši jejich matek. A tam nad nimi, v ulicích Charkova, Kyjeva, Mariupolu, bojují jejich tátové.
Nevím, co zpívali před válkou svým holčičkám ukrajinští tátové. Ale chce se mi věřit, že přijde den, kdy obejmou své dcery a ženy a zazpívají si s nimi na dobrou noc jednu z těch melodických a něžných ukrajinských písní.
