Anežka a Venda jsou dvojčata, a jak to u dětí bývá, vzniknou u nich často hádky a rozepře. Jednou si uražený Venda postěžoval na Anežku a zeptal se mě: „Povíš mi, babi, proč je Anežka tak zlobivá?“
To byla těžká otázka. Modrá očka Anežky na mě netrpělivě zírala. Dostala jsem se do úzkých. Naštěstí jsem si vzpomněla na maminčino vyprávění o tom, že anděl strážný ještě v matčině lůně naučí dítě všem moudrostem života, a dokonce určí i jeho budoucnost. Před samotným narozením ho ale zmáčkne prstem nad horním rtem a všechny znalosti zmizí, aby člověk zkoušel projít svou cestu životem sám.„Tak začni, babi," pobízela mě dvojčata.
„Myslím, že Anežčin andělíček strážníček neodvedl před jejím narozením dobrou práci."
Anežka našpulila pusu a zkřížila ruce nad bříškem. Bylo vidět, že se jí začátek nelíbí.
„Neurážej se hned a poslouchej," uklidňovala jsem ji. „Bylo to asi takto," pokračovala jsem.
„Pomoc, pomoc, andělíčku, můj strážníčku, pomoc!“ křičela Anežka.
„Co se děje, dítě?“ ozval se anděl.
„Jsem Anežka, copak jsi zapomněl, jak se jmenuji?!"
„Ne, Anežko, nezapomněl. Tak povídej, co tě trápí?"
„Váša mě kope, bolí to a ty mně nechráníš, co jsi to za anděla?"
„Promiň, Anežko, tak často mě voláš, že nestíhám nic jiného než poslouchat tvé stížnosti. Zkusím promluvit s Vášovým andělem, snad pomůže."
„Ahoj, bratře, prosím tě, uklidni svého chráněnce," prosí Anežčin anděl, „ať přestane trápit Anežku, jinak se zblázním. Malá řve a řve, jako trouba z Jericha. Už několik měsíců si nemůžu ani zdřímnout. Bože milosrdný, čím jsem se provinil, že jsi mi poslal takovou chráněnku!"
„Poslouchej, kamaráde,“ odpovídá mu Vášův anděl, „kluk roste a jak mu bylo předurčeno, musí být silný, aby mohl, až vyroste, chránit svoji rodinu a možná i celý svět. Podívej se na něho: vidíš, je celkem neškodný, prostě jen potřebuje více místa. A holce vysvětli, že žena má být pokorná a trpělivá, to je zákon."
Anežka to, bohužel, všechno slyšela a rozzlobila se ještě víc.
„Tak vy tak! Nikdy se nevzdám, nikdy nebudu pokorná. Proč by měl kluk mít více místa než holka? A koho bude chránit, když já nepřežiju?! Budu křičet, dokud mě maminka tam venku neuslyší. A Vášu kopnu tak, že poletí!"
„Ježíšmarjá, ta holka opravdu řve jako tisíce trub. Pozor! Ona opravdu kopla Vašíka. Dělej, bratře, zmáčkni prstem Anežčin horní ret, aby zapomněla všechno, co se od nás dozvěděla a hlavně, aby zapomněla na tu svou netrpělivost a nedostatek pokory.“
Anežka křičela tak, že se jí anděl bál. Jen lehce se dotknul určeného místa a pod nosem Anežky vznikl sotva znatelný důlek. Anežka kopala a kopala svého bratra, až vyletěl ven. Hned bylo víc místa. Chtěla se protáhnout, ale neviditelná síla ji tlačila vpřed.
„Pomoc, pomoc!" křičela Anežka, ale nebylo jí rozumět, protože místo slov bylo slyšet jen pronikavé Ááááááá… Od té doby Anežka často vzpomíná na trápení, co prožila v maminčině bříšku. Ona přece nemůže za to, že její anděl neodvedl svoji práci poctivě! Anežce se pořád zdá, že musí o své místo bojovat a chce, aby si jí všichni všímali, proto tak vyvádí. Ale časem se to změní,“ skončila jsem své vyprávění.
„Ještě, že můj anděl byl zodpovědný," radoval se Váša.
Anežka se zamračila a řekla: „Proč já mám vždycky smůlu! Všichni mají šikovné anděly a já…" rozplakala se. Po chvíli vyhrkla: „Čemu se směješ, Vendo?! Tvůj andělíček také neodvedl svou práci poctivě."
„A proč, já přece tolik nezlobím, jako ty?" ohradil se Venda.
„Zato pořád brečíš jako holka! Ty, ochránce děvčat, sám od nich dostáváš nakládačky. A ještě pořád fňukáš pro sebemenší bolístku."
Ve Vendových očích se zaleskly slzy, musela jsem zachránit situaci.
„Ale no tak děti, nehádejte se. Raději vám přečtu povídku o medvídku Lojzíkovi."
K tomu ale už nedošlo, protože Venda se zeptal: „Babi, a máš nějakou povídku o mně?"
„Ne, nemám."
Anežka si utřela slzy a hned škodolibě dodala: „Já ti o Vendovi povím tolik, že to bude na celou knihu."
Tehdy jsem pochopila, že i malé dítě chce o sobě vědět co nejvíce. Vždyť je to člověk.
