Bylo mi sedm let, když jsem poprvé viděla francouzský film Bílá hříva. Pak jsem na něm byla v kině aspoň desetkrát. Fascinovala mě krása koně, jeho nezkrotnost, hrdost a také víra v chlapce, se kterým se skamarádil.
Tak jsem se do filmového koně zamilovala, že jsem o něm začala snít. Představovala jsem si, jak sedím na jeho hřbetě, letím a cítím horký stepní vítr plný sladkohořké vůně pylinky, vlající hříva koně se dotýká mé tváře. Ale ze všeho nejvíce jsem ho chtěla mít jako kamaráda, a proto jsem se rozhodla i já svého koně najít.Ve třídě v jedné lavici se mnou seděla Maržan, dcera pastevce. Byla o tři roky starší než já a školu brala jako nudnou povinnost. Raději pásla s otcem koně a dobytek. Moc se neučila, jednodušší pro ni bylo při testech opisovat ode mě. Učitelka dělala, že to nevidí, protože chtěla, aby Maržan za každou cenu postoupila do vyšší třídy. Opisování nebylo zadarmo, Maržan mi na oplátku nosila kurt (sušený slaný tvaroh) nebo taro s máslem (pražená mletá pšenice s máslem).
Napadlo mě, že ji tentokrát požádám, aby mě naučila jezdit na koni. Po krátkém váhání Maržan souhlasila. Domluvily jsme se, že se setkáme ve stepi za vsí. Celý den jsem viděla jen jeden obraz. Večer jsem nemohla usnout, ale nakonec mě spánek přemohl a já jsem viděla ve snu černobílý film. Stáda divokých bílých koní běží přes písečné duny podél řeky a lidé se snaží chytit jejich vůdce, ale nedaří se jim to. Jen jeden chlapec svou laskavostí a trpělivostí, toho koně, vůdce, přiláká k sobě a skamarádí se s ním. Oba záhy pochopí, že nemohou zůstat mezi lidmi, kteří chtějí všechno ovládat. A tak bílý nezkrotný kůň a chlapec utečou. Vrhnou se do řeky, která je nese k moři, do daleké země, kde kůň a člověk navždy žijí vedle sebe jako přátelé. Takový to byl film, takový byl můj sen.
Ráno už na mě Maržan čekala s koněm. To, co jsem uviděla, vůbec neodpovídalo mým představám. Přede mnou stál ubohý vychrtlý koník, který občas zavrtěl hlavou a ocasem odháněl dotěrný hmyz. Na zadku měl strupy od boláků, žíně na hřívě zacuchané a jedno oko bylo úplně bílé. To má být ten vznešený kůň?! To teda ne, pomyslela jsem si, raději žádný kůň než ten!
„Tak co?“ zeptala se netrpělivě Maržan. „Chceš se učit jezdit nebo ne? Schválně jsem pro tebe vybrala mírného koně, aby ses nelekla.“
Aha, mírného… Spíš ošklivého, aby mě odradila. Kdo by chtěl sedět na takovém koni? Ještě jsem nebyla v sedle a už jsem byla k smrti vyděšená. Ten kůň nemá s Bílou hřívou nic společného. Snažila jsem se něco vymyslet, abych z té šlamastiky vyvázla.
„Tak co, bude to? Nemám tolik času.“
Já jsem dál tupě mlčela, snažila jsem se něco říci, ale nic mě nenapadlo. Nakonec to vyřešila Maržan.
„Aha, bojíš se, ty jedna poseroutko. Že jsem ti vůbec uvěřila! Příště místo koně dostaneš kurt.“ Pohrdavě se na mě podívala a naskočila na koně.
Bylo potupné dívat se na zadek Maržan, trůnící na hřbetě ošklivého koně. Zůstala jsem stát v oblaku prachu, chtělo se mi plakat a záštiplně jsem si pomyslela: chci tě vidět, ty jedna Maržanko, jak mě budeš prosit, abych ti opravila nebo nechala opsat úkoly. Nikdy ti už nepomůžu, poznáš, jaké to je, urážet mě. Já a poseroutka?! Ale na takovém koni jezdí jen takové, jako jsi ty!
Vrátila jsem se domů. Maminka ještě nepřišla, a tak jsem si sedla na lavici u domu a zlobila se na nespravedlivý a zrádný svět.
Mou zlobu najednou přerušilo kňučení. Přede mnou sedělo štěňátko, od čumáčku až po ocásek černé stvoření. Zavrtělo ocáskem, položilo hlavu na zem a pokorně čekalo, co udělám. Bylo štěstím bez sebe, když jsem k němu natáhla ruku a pohladila ho. Radostně vyskočilo, olízlo mi dlaně a obličej a pořád kolem mě poskakovalo.
„Pojď sem, ty černé trdlo. Čí ty jsi?“
Žádná odpověď, jen radostné pobíhání. Ta otázka byla zbytečná, štěně stejně nemohlo odpovědět.
„Tak budeš můj a budeš se jmenovat Černoušek. Doufám, že jsi kluk, feny nemám ráda.“ Černoušek mi jako důkaz počůral nohy a ukázal při tom, že je opravdu chlapeček. „Ty potvoro, co to děláš?!“ pokárala jsem ho, ale nemohla jsem se na něho zlobit, byl tak roztomilý.
Ve vsi bylo hodně psů. Jedni měli pány, kteří je drželi na řetězech, a tito psi byli zlí. Druzí byli volní, ale ty lidé většinou neměli rádi a zaháněli je klacky nebo kameny. Černý pejsek měl teď mě. Bude bez řetězu, bude volný. Kamarádi musí být volní!
Časem jsem se díky Černouškovi skamarádila s novými přistěhovalci Šurikem a Vovkou, a jelikož byli zarputilými rybáři, brali nás s Černouškem i na chytání ryb. Černoušek velice rád skákal po rybách, které sebou mrskaly na háčku, a jednou spadl do vody. Zkoprněli jsme hrůzou, že se utopí, protože nikdo z nás plavat neuměl. Ale Černoušek, k našemu překvapení, začal v klidu hrabat nožičkama a doplaval ke břehu. Od té doby jsme i my plavali jako on, tím osobitým psím stylem.
Můj nový a věrný kamarád Černoušek teď byl všude se mnou. Chodil se mnou pro vodu do tři kilometry vzdálené studny, protože voda v řece nebyla pitná. Majitelé domů, kteří bydleli na břehu, házeli všechny odpadky z domácnosti na břeh nebo přímo do řeky. Dodnes nemohu pochopit, jak se mohou lidé takto chovat k vodě tam, kde je jí nedostatek. Voda ve studni nebyla o moc lepší, měla slanou příchuť a byla kalná. Tvrdá půda ji pouštěla ze svých hlubin nahoru pomalu, jako by byla vyčerpaná únavou z těžké práce. Od rána až do odpoledne jsme po troškách čerpali vodu ze studny.
Nudné hodiny nám zpříjemňoval Černoušek tím, že všem podával packu, skákal přes provaz a hrál si s námi na honěnou. Byl tak přátelský, že si ho oblíbily nejen děti, ale i dospělí. Každý ho něčím přikrmoval, takže se někdy měl líp než já. Nebyl to bělohřívý kůň, ale byl můj, byl pro mě jediný na světě.
V létě, po těžké práci na políčkách, kde se pěstovala zelenina, jsme za teplých večerů lehávali na ploché střeše domu a dívali se na nebe plné hvězd. Nevím, jestli on, Černoušek, tak jako já cítil a vnímal kouzlo zářících hvězd, ale vždy se ke mně přitulil a dával najevo, že je mu stejně dobře jako mně. Já jsem mu vyprávěla, že tam někde, na malé planetce, žije Malý princ, že má růži a lišku a teď že se na nás určitě dívá. Nakonec naše střecha, celá Země a my s ní pluli dál a dál. Nad námi kroužily hvězdy a my, naplnění tou krásou, šťastně usínali. To první léto nám s Černouškem bylo moc dobře, nic jsme nepotřebovali, jen sami sebe. Černoušek byl rád, že má mě a já zase, že mám jeho.
Od července až do září bylo období hojnosti. Můj Černoušek skákal radostí, když se k jeho tlapkám kutálely žluté melouny, a i když mu pronikavá vůně způsobovala, že kýchal, utíkal a znovu se vracel. Práce nám šla od ruky, když jsme sledovali toho zábavného pejska.
Chladný a deštivý podzim jsme neměli rádi. Kdo by se chtěl čvachtat v rozbředlém blátě.
Zato zima, to byla paráda! Čistá a chladná! Namaluje vám na skla oken fantastické vzory podivných rostlin, ozdobí větve stromů třpytivými ledovými hvězdičkami a z nebe na vás pošle vločky sněhu. Vše kolem bylo jako v pohádce, navíc jsem měla kamaráda. Věrného, veselého a dobrého.
Na zmrzlé řece postavili pro obyvatele vsi borovici, kterou dovezli ze západní hranice oblasti. Ozdobili ji různobarevnými žárovkami a svítící hvězdou na špičce. Kolem stromu odhrnuli sníh, aby lidé mohli jezdit na bruslích připevněných k válenkám. Černoušek se snažil vmísit mezi nás, ale tlapky mu klouzaly, padal na břicho a snažil se znovu a znovu postavit na nohy. Všichni se mu smáli. To ne, mému Černouškovi se nikdo smát nebude! řekla jsem si. U souseda jsem si půjčila norské sáňky, posadila jsem Černouška na ně, chytila do rukou vysoká držadla a hurá na led. Teď jsme oba dva bez úhony kroužili po ledě. Myslíte, že jsem vozila svého kamaráda jen já? Kdepak, on taky vozil mě. Širokými popruhy přivázaný k saním běžel po bílé sněžné rovině a někdy, když prudce zatočil, letěla jsem ze saní do závěje. Černoušek se sklonil k zemi a chvíli čekal, že se na něho vrhnu. Když jsem se nehýbala, opatrně přilezl a začal mi olizovat tvář. V tu chvíli jsem ho chytla za krk a vesele jsme se kutáleli ve sněhu jako v peřině.
Ale zima měla i svou druhou stránku. V domě bez tepla moc radosti nebývá. Ty suché kravince, co jsme nasbírali ve stepi na topení, nehřály tak jako uhlí. A na uhlí neměla máma dost peněz. Proto jsme po nocích v zimě s maminkou sbíraly ve dvoře dívčího internátu nedohořelé uhlí.
S Černouškem to letos bylo všechno nějak snadnější. Svými tlapkami rozhrnoval sníh a my jen sbíraly uhlí. Doma jsme se všichni tři dívali, jak oheň v peci olizuje kousky uhlí. Zimní kouzlo se vracelo. Jak málo nám stačilo, abychom byli šťastní.
Přišlo jaro. Můj Černoušek mě doprovázel každý den do školy a trpělivě čekal na konec vyučování. Každou přestávku jsme si s ním s mými spolužáky hráli, ale největší sranda byla po škole. Jak začalo na řece tání, žáci z vyšších tříd stavěli na ledových krách hranice a večer je zapalovali. Kry pluly po řece a odnášely do tmy slabý oheň a závoje kouře. Tak se lidé loučili se zimou.
Největším povyražením bylo, když přišla povodeň a přinesla s sebou ryby z blízkého jezera. Velcí kapři a štiky se mrskali v mělčinách a snažili se dostat zpět do hlubin svého jezera. Nepotřebovali jsme ani udice, ani sítě, chytali jsme je holýma rukama. Černoušek, celý mokrý, se také snažil chytat ty mrskající se potvůrky. Nedařilo se mu to. Rozhodl se, že si s nimi bude hrát na honěnou. Nikdo se nezlobil, ryb bylo dost, a kde je hojnost, je i spokojenost. Avšak naše šťastné chvilky se blížily k nečekanému konci.
Jednou mě Šurik zastavil na chodbě školy a řekl mi: „Schovej Černouška, otec se dozvěděl, že zítra přijedou odstřelovači toulavých psů a tvůj pes pobíhá po vsi, kde chce. Schovej ho doma nebo u nás ve dvoře.“
Druhý den Černoušek netušil, proč mě nesměl doprovázet do školy a proč ho Šurikův otec uvázal ke kůlu. Cítil v tom nějakou zradu, snažil se překousat provaz a tázavě se na mě díval. V očích jsem mu četla: co se stalo?! Proč nemůžu jít s tebou, proč mě opouštíš? „Zůstaň Černoušku, musíš! Vydrž jen do odpoledne,“ říkala jsem ve snaze ho uklidnit. Když jsem vyšla ze školy, křikl na mě Šurik: „Podívej se, Bibi, Černoušek tam na tebe čeká. Běž honem za ním, jde tam chlap s puškou!“
Než jsem stačila na chlapa zakřičet, Černoušek se chtěl rozběhnout ke mně. Padl výstřel a můj kamarád ležel na zemi. Ještě dýchal, snažil se zvednout, ale nemohl. Jeho oči říkaly: promiň, že jsem na tebe nepočkal…
Tento den byl nejsmutnější v mém životě. Ztratila jsem něco většího než Bílou hřívu, ztratila jsem skutečného, jako uhel černého věrného kamaráda.
Dnes je mi přes sedmdesát. Hodně jsem toho zažila, radosti i zklamání. Pořád ale vzpomínám na Bílou hřívu a Černouška. Proč? Možná pro to, že mě ty dva příběhy poučily, že ne vždy se sny splní, ale že štěstí, které nám spadne do klína, musíme chránit před nástrahami života. Ale podařilo se mi ochránit to, co mám?
